Může mít případ Vlasty Parkanové ekonomické dopady?

Úředník nebo politik se má bát možných důsledků svého počínání v každé normální zemi, kdykoli rozhoduje o jakýchkoli výdajích. Tak je to správné, neboť moc rozhodovat o cizích penězích má být doprovázena adekvátní odpovědností. Nikoli pouze na abstraktní, politické úrovni. Dokud nebudou hrozit klepeta a dlouholeté nepodmíněné tresty, politici a úředníci se nebudou chovat jako odpovědní správci této země, ale jako banda drancujících pirátů.

Rozdíl mezi správcem a pirátem lze nejlépe ilustrovat na příkladě Sazky. Najatý manažer Sazky měl rozhodovací moc velkou téměř jako její majitel – ovšem věděl, že není skutečným majitelem, takže se snažil využít situace ve svůj prospěch, dokud měl možnost. Ani akcionáři (sportovní svazy) se nechovali jako skuteční majitelé. Proč? V jejich čele stáli opět manažeři (či spíše bafuňáři). Člověk je mnohem lehkomyslnější, když rozhoduje o cizím majetku. Majitel, který o svém majetku rozhoduje sám, je obvykle odpovědnější, protože ví, že pustošením majetku poškozuje sám sebe. Najatý správce potřebuje kontrolu a bič.

Za sportovní svazy si dosaďme politické strany a za Sazku stát – analogie sice není přesná z právního hlediska, ale z hlediska ekonomického sedí docela dobře. Řadový člen sportovního svazu má zhruba stejnou šanci ovlivnit dění v jeho vedení jako řadový volič politické strany. Má moc, jejíž hodnota se blíží nule. Naopak šedé eminence a lobbisté mají velkou a nikým nekontrolovanou moc. Jen tak zcela mimochodem, stojí za to uvědomit si, kdo nakonec na zkrachovalé Sazce nejvíce vydělává.

Stát bude mít vždy tendenci chovat se více či méně jako Sazka. Systém politických stran s poměrným zastoupením tuto tendenci ještě zesiluje. Proto obecně platí, že čím méně veřejných zakázek, tím lépe. Koruna neutracená je koruna neukradená.

Státní zakázky by proto měly být omezeny jen na ty absolutně nutné. Proč například musí být obchvat kolem každého městyse a dálnice do každé Dolní Lhoty? Kdyby o ekonomickém úspěchu rozhodovala hustota dálniční sítě, nejbohatší zemí na světě by byla Belgie. Se svými dluhy a nezaměstnaností je ovšem spíše odstrašujícím příkladem. A co Japonsko, které se chtělo veřejnými zakázkami vystimulovat ven z recese? Vyrobilo si největší státní dluh na světě a dvě ztracené dekády bez růstu.

Pokud jde o zakázky a s nimi spojené skandály – zbrojní nebo stavební – to skutečně zajímavé pravděpodobně teprve přijde. Veřejnost zatím neviděla ještě ani špičku špičky ledovce, ale tuší, že ledovec existuje. Koneckonců, šlendrián a plýtvání z veřejných zdrojů člověk vidí i prožívá dnes a denně. Není divu, že lidé jsou již dosti netrpěliví, zvláště, když jim ještě ke všemu zvyšují daně.

Nálada ve společnosti je tak nabuzená, že až to praskne, některé politické strany zmizí z mapy. Možná všechny. Něco podobného se již stalo v 80. letech v Itálii: policie najednou začala vyšetřovat a soudy začaly soudit. Politici se nestačili divit.

Ostatně celý politický systém je zralý na zásadní změnu. Až se bude psát nová ústava, je třeba vynechat imunitu poslanců. Zakázat souběh politických funkcí. A již žádný poměrný volební systém, prosím. Žádné kandidátky a tudíž žádná vyjednávání o tom, kdo bude ještě na volitelném místě a kdo již ne. Neopakujme chybu Itálie, která sice vyměnila politiky, ale systém nechala chybně specifikovaný.

Pokud daný případ může mít nějaké ekonomické dopady, potom jen pozitivní.

Nesměšoval bych postup v průběhu výběrového řízení a výslednou dodávku. Při zadávání veřejné zakázky je třeba postupovat lege artis, tedy dle pravidel. Pokud právo ukládá povinnost posudek na možnou cenu udělat a ten vypracován nebyl, jedná se o porušení práva - vznikne-li tím škoda, může se jednat i o trestný čin. Samozřejmě je třeba zkoumat, na čí straně je vina. Nemusí však být nemožné postupovat dle zákona. Tedy aspoň doufám.

Jestliže nakoupená letadla nelétají nebo ponorka se překlápí na jednu stranu, nemusí jít primárně o odpovědnost ministra, tím méně trestní odpovědnost. Vyloučit se samozřejmě předem nedá, ale nemusí tu vůbec být, jestliže se jedná o vadu výrobku způsobenou při výrobě.

Nevidím důvod, proč by se měl politik bát vypisovat výběrová řízení a veřejné zakázky. To patří k jeho práci. Patří k ní také zvýšená odpovědnost, plně odpovídající pravomocem, kterými je vybaven. Lékař také provádí zákrok, který nemusí uspět, nebo dokonce může skončit smrtí pacienta. Odpovědnost vzniká tehdy, jestliže nepostupoval lege artis, nikoliv tehdy, jestliže nedosáhl zamýšleného cíle (ačkoliv pro jeho dosažení udělal vše).

Je třeba řídit se pravidlem, že ani vláda nestojí nad zákonem. A připomenout si, že jsou země, které se zadáváním zbrojních zakázek nemají takové problémy jako my. Že to tedy jde dělat lépe a hospodárněji.

Pokud se ministři řídit zákonem neumějí nebo nehodlají, je třeba se smířit s tím, že může nastat situace, kdy bude stíhána i celá vláda.

Vlastu Parkanovou znám už od počátku 90. let, kdy jsme byli oba členy ODA. Byla to a dozajista stále je žena pevných mravů s konzervativním náhledem na svět. Nevěřím, že se mohla od té doby změnit tak, aby se dopustila činu, který musí vyšetřovat policie.

Za tu dlouhou dobu poté, co jsem ji začal vídat jen v televizi a číst o ní v novinách, prošla mnoha funkcemi. Pozoroval jsem její neuhasitelnou žízeň po lesku společenského výsluní. Ta ji hnala za dalšími a dalšími funkcemi. Chyběl jí kritický odstup od sebe samotné. To však není prohřešek hodný zájmu policie.

Z vlastní zkušenosti vím, jak člověk ve vysoké vládní funkci závisí na loajalitě svých podřízených. Je jim doslova vydán na milost a nemilost. Není v lidských silách projít a přepočítat po nich ohromné množství malých i velkých rozhodnutí. Samozřejmě jsem měl poradce, vesměs byli dobří, poskytla mi je přátelsky americká vláda. Nakonec ale musel být na posledním papíru můj podpis, kterým jsem přebíral odpovědnost za rozhodnutí svých podřízených, a tak to bylo správné.

Měl jsem na podřízené velké štěstí, byli to vesměs skvělí lidé a po skončení služebních vztahů jsou z nás přátelé. Přesto jsem se nevyhnul několika těžkým kolizím s nimi, na které bych nejraději zapomenul. Měl jsem štěstí také v tom, že jsem si své podřízené mohl vybírat sám. Ti, co přišli po mně, už velkou většinu podřízených „fasovali“ od svých předchůdců. Mít „nafasované“ podřízené a navíc v oboru, jako jsou zbraně a obchod s nimi, který není možné bez dlouhého pobytu v něm znát, je doslova sebevražedná kombinace.

Ať mně Vlasta Parkanová promine, jestli se mýlím, ale co více mohla znát po příchodu z právní kanceláře nebo z poslanecké sněmovny o bojových letadlech, než že jsou to tělesa těžší vzduchu s vrtulí.

Právě proto, že jsem skálopevně přesvědčen o tom, že delikt, kvůli němuž má být Vlasta Parkanová vyšetřována policií, je dílem jejích podřízených, by měla být sněmovnou vydána, aby se to všechno mohlo náležitě vyšetřit. Ona na tom musí sama mít eminentní zájem. Je také pravděpodobné, že ti, kteří jejímu vydání brání, mají špatné svědomí a nepřejí si, aby byl její případ náležitě vyšetřen. Jinak hrozí, že se Vlasta Parkanová nikdy nezbaví stigmatu pachatele kriminálního činu.

Odpovědnosti za to, co nedobrého se s nákupem letadel Casa stalo, pokud se to opravdu stalo, se samozřejmě nezbaví. Bude to ale odpovědnost politická, nikoli trestní. A to snad stojí za její vydání. Také nemám obavy, že když policie začne konečně dělat svou práci, vyšetřovat a pronásledovat nepravosti ve veřejném sektoru, že by to mohlo mít nedobré ekonomické dopady, že se úředníci začnou bát o čemkoli rozhodnout. Právě naopak. Naší zemi dusí tolerance k nepravostem a nediskriminace přestupníků.

Na rozdíl od analyticky triviální debaty o evropské integraci a euru je to dnešní téma těžká metodologická kláda, jak snad doloží tyto poznámky:

- Překvapivě podobné problémy (co do obsahu i rozsahu) řeší i soukromý sektor, a to i ten na západ od našich hranic. Zvláštností je pro něj možná jen to, že odhalená selhání uvedeného typu patří mezi nejvíce chráněná tajemství firem, zejména pak pokud jde o vzájemnou korupci jejich manažerů.

- Ve veřejném sektoru demokratického státu platí pravý opak. Tou nejjednodušší součástí politického boje jsou útoky opozice na výsledky (jakýchkoli!) obchodních transakcí státu a, jak jinak, následné odhalování kostlivců v nově dobytých vládních skříních. Jak je to primitivní, tak je to běžné - vždy a všude.

- Libertariánům, kteří za řešení uvedeného problému považují ořezání státní agendy na kost, musím připomenout, že ve skutečnosti navrhují rozsáhlou privatizaci, tj. pravý opak - tu nejmohutnější obchodně právní angažovanost státu, jakou si lze představit. (Účast na ní – alespoň v mém případě – byla spojena s velkými objemy adrenalinu a testosteronu.)

Na předražených zbrojních zakázkách přišla tato země o velké peníze. Vybírám jen namátkou – stíhačky Gripen, obrněné transportéry Pandur, terénní nákladní automobily Tatra, obrněné vozy Dingo, obrněná vozidla Iveco a transportní letadla CASA. Většina těchto nákupů proběhla bez výběrového řízení a ve všech případech existuje podezření z korupce. A dnes nemá armáda dost peněz ani na výstroj vojáků...

Vlastě Parkanové hrozí obvinění z trestných činů porušování povinností při správě cizího majetku a zneužití pravomoci veřejného činitele. V odpovědi na otázku, zda měla jako ministryně obrany povinnost před nákupem letadel CASA zadat vypracování znaleckého posudku o přiměřenosti jejich ceny se názory právních expertů různí. S konečnou platností tedy může rozhodnout pouze soud.

To, že byl nákup letadel CASA problematický, konstatovala i Evropská komise, která sice nevyšetřovala podezření z korupce nebo nepřiměřené ceny, ale to, že nebylo vypsáno výběrové řízení. Hrozbě žaloby u Soudního dvora EU jsme se vyhnuli jen díky tomu, že ČR slíbila, že napříště bude používat výjimku z povinnosti vypisovat výběrová řízení na armádní veřejné zakázky podle unijních pravidel, tedy bez obchodní soutěže jen v případech, kdy je to nutné z hlediska ochrany bezpečnostních zájmů země, což nákup transportních letadel evidentně nebyl. Vida, k čemu nám je Unie také dobrá, může nás donutit k nastavení vyšších standardů, když toho nejsme schopni sami.

Říká se, kdo nejvíc křičí, od toho to fičí. Je opravdu jenom náhodou, že je to bývalý náměstek na ministerstvu obrany, přítel zbrojaře Hávy a člověk, který na svém ministerstvu zaměstnal podezřelého korupčníka Bartáka? Kauza letadel CASA znovu upozorňuje na rozsáhlou klientelistickou síť kolem ministerstva obrany a je v zájmu TOP09, aby to bylo vyšetřeno. V opačném případě v tom totiž jedou všichni, včetně slušných Starostů, kteří s tím nemají nic společného.

Česká republika připomíná automobil s dírou v nádrži. Dolívat další benzín nestačí, především musíme automobil opravit. Jinak se totiž budou další vybrané peníze zase jen „ztrácet“ a ochota občanů platit daně bude čím dál tím menší. Z tohoto hlediska může přinést pokus o rozpletení chobotnice na ministerstvu obrany jen pozitivní ekonomické přínosy.

Skandály s předraženými veřejnými zakázkami nebudou mít podstatný ekonomický efekt, dokud nedospějeme do bodu zlomu, kdy sami manipulátoři tendrů budou požadovat jasnější pravidla. V každé předražené zakázce musí někdo podepsat rozhodnutí, které je přinejmenším na hraně pravidel a často i daleko za ní. Podepíše-li, stává se z něj bílý kůň, který je vystaven riziku, že když to praskne, může skončit ve vězení.

Manipulátoři musí bílé koně - ať už jsou to ministři či nastrčení bezdomovci - přesvědčit, že jim nic nehrozí. Snaží se maximálně využívat díry i skuliny v českých i evropských pravidlech veřejných tendrů a lobují za výjimky, nejednoznačná ustanovení a co nejmenší transparentnost tendrů i uchazečů. V takových podmínkách se bílí koně lépe uklidňuji, že vše je košer.

Navíc, i kdyby to prasklo, tak se bílý kůň nemusí příliš obávat, neb kauzu zamete do ztracena spřízněný policista, státní zástupce či soudce. Kdyby to náhodou nezabralo, může zahrát maroda či pečovatele a patřičnou přímluvou zkusit prezidentskou milost. Přinejhorším čeká provinilce desetiletý trest, z něhož bude po pěti letech zahradničení a víkendových vycházek propuštěn. Pak už bílého koně čeká spokojený život rentiéra, neb se ještě nestalo, že by český soud dosáhl na peníze či cenné papíry šikovně schované ve Švýcarsku či jinde.

Problém je v tom, že takové přesvědčování je v českých podmínkám příliš věrohodné. Rizika, že to pro bílého koně dopadne špatně, jsou nízká a potenciální přínosy pro (politickou) kariéru i osobní blahobyt vysoká. Z rostoucí řady skandálů je zřejmé, že hodně lidí na to kývne.

Případy Béma, Ratha či Parkanové snad podkopaly sebejistou bohorovnost manipulátorů i bílých koňů. Je zřejmé, že prasknout to nejen může, ale už to i skutečně praská. Navíc se zdá, že zamést kauzu do ztracena už také není tak jednoduché jako dříve. Přesto je snadné zůstat skeptikem ohledně konečných soudních rozhodnutí a zabavení nelegitimních majetků. Ještě stále to nevypadá, že bychom se už dostali do bodu zlomu, kdy by i sami manipulátoři požadovali jasnější pravidla, neboť by bylo evidentní, že zaběhané postupy již nefungují.

Jediným ekonomickým důsledkem kauzy Parkanové tak možná bude zdražení služeb bílých koňů. Nepoměr nízkého rizika a vysokého výnosu však zůstává nadále příliš lákavý, zvláště když si někdo nekomplikuje život morálními zábranami.