Evropským lídrům to sice trvalo tři roky, ale nyní – zdá se – konečně pochopili, že hlavní problém eurozóny je problém bankovní a institucionální. Krize eurozóny totiž začala po pádu Lehman Brothers, kdy se pod tlakem Německa na rozdíl od přístupu Spojených států rozhodlo, že každý členský stát eurozóny bude sanovat svůj bankovní sektor sám. Nyní se horečně přemýšlí o tom, které banky jsou pro celou eurozónu tzv. systémově důležité a jak budou z evropské úrovně regulovány a případně rekapitalizovány.
To by mělo zajímat i nás. Naše banky jsou totiž vlastněny zahraničními matkami či macechami z eurozóny. Budou tyto matky v kontextu eurozóny systémově důležité? A je to pro nás důležité?
Druhá otázka se týká horečných příprav bankovní a fiskální unie. Ve věci fiskálního kompaktu jsme se rozhodli stát s Velkou Británií stranou, na rozdíl třeba od Slovenska a Polska. Budeme v trendu směrem k izolaci pokračovat? A je to dobře, nebo špatně?
