Jak a v čem bychom měli konkurovat Číně?

Připadá mi, že toto téma, respektive Pithartův článek, stojí na nesprávných premisách.

Předně přeci nechceme s méně vyvinutými zeměmi konkurovat v činnostech, které vyžadují masové nasazení málo vzdělané pracovní síly. Naším problémem není, že by nás tyto země zbavovaly možnosti býti montovnami, nýbrž naopak to, že se držíme představy, že musíme těmi montovnami býti. Musíme si najít svou nikku ve světovém hospodářství. Vlastně přesněji: musíme si stále nacházet své nikky, a jakmile nás v nich někdo dožene, přejít do jiné.

Dále dnešní Čína není dobře vybraný příklad. Připadá nám jako nebezpečný konkurent právě teď proto, že si právě teď vytváří střední třídu, která nám skutečně konkurovat může. Tato střední třída si ovšem začne vyžadovat podobné výhody jako naše střední třída. Proto je představa, že nás právě Číňané rozbijí na základě nízkých nákladů práce, velice schematická a v důsledku nepravdivá. Činnosti, které konkurují zejména lácí pracovní síly začínají přecházet z Číny přes země jako je Vietnam do zemí afrických. (Tento proces ovšem není takto jednoduchý, vyvolává v Číně velká pnutí mezi jednotlivými částmi Číny a podobně, ale na principu to nic nemění.)

Konečně není pravda, že vymoženosti vyspělé společnosti jako takové způsobují u nás nedostatek konkurenceschopnosti. Některé zřejmě působí naopak: Určitě je to pravda o rozsahu vzdělanosti, kultury a relativní bezpečnosti, a také o fungující infrastruktuře. Problém je v tom, že směšujeme přínos vyspělé civilizace s rigiditami v systému. Co tu vadí není, že chráníme zaměstnance před zvůlí, nýbrž že nedovolujeme výměnu zaměstnance za schopnějšího.

Nevadí, že stát pečuje o práce neschopné (mladé, staré či nemocné), nýbrž skutečnost, že veliké kontingenty práce schopných jsou opečovávány, jako by práce schopny nebyly, na základě různých věkových a podobných výhod. Nevadí, že mladí chodí déle do školy, nýbrž že je neučíme, co potřebují. Nevadí, že máme státní úředníky, ale že tito úředníci neslouží občanům, jak je třeba. A podobně. Přínos naší civilizace přeci není žít si jako Řekové v posledních dvaceti letech, nýbrž spíše žít si jako Němci v tomto období. Ostatně Schröderova vláda v Německu provedla v podsatě jen drobné úpravy odstraňující rigidity pracovního trhu a Německo (na rozdíl od jiných evropských zemí) se konkurence Číny bát nemusí.

Základním problémem Evropy (a snad i Severní Ameriky, byť tam značně méně) jsou tyto rigidity, které se považují za vymoženosti, byť ve skutečnosti jsou dosti amorální. Na ráně jsou omezení pracovního trhu a věk odchodu do důchodu, ale patří sem také různé výhody pro preferované skupiny obyvatel, neefektivní vzdělávací systémy nebo vytváření bariér při sjednocování Evropy, které jsou v důsledku velmi nákladné. Evropa trpí také tendencí k tomu, aby své sjednocování prováděla nevyrovnaně (např. sjednocení měny a nikoli fiskální politiky; nebo soudobá tendence dělat „rerformy“ každý jinak) a pak řešila vznikající krize toporně. To je také rigidita, kterou bychom měli odstraňovat.

Odstraňování rigidit a obecněji budování flexibility v našem hospodářství a veřejném životě vůbec je v nastávajícím věku pravděpodobně nejdůležitější devízou. Jakékoli brzdění tohoto trendu je velice nebezpečné. V 15. století, když ještě byli daleko nejkonkurenceschopnější zemí na světě, se Číňané rozhodli zabrzdit začínající zámořskou expanzi, protože se jim zdála příliš nákladnou a zbytečnou, a raději se uzavřít do sebe. O generaci později se do této expanze pustili daleko chudší Evropané; a dodnes se ještě z toho průšvihu Čína docela nevybabrala. Hrozí-li naší civilizaci skutečné nebezpečí, je to tendence se uzavřít do svých rigidit a myslet si, že je možné zpomalit vývoj. Čínský příklad s námořní expanzí není jediný (byť je asi nejnázornější), a takové chování vždy vedlo k úpadku.

Koncem minulého století byla velmi oblíbená metafora o tom, že přílivová vlna obchodní liberalizace nakonec zvedá všechny čluny, i ty nejmenší. A i dnes se většina ekonomů shoduje na všeobecné prospěšnosti volného obchodu.

Neplatí to však absolutně. Dočasná ochrana „nezletilého odvětví“ s růstovým potenciálem může být v dlouhém období efektivní.

To je teorie, v praxi však fungovaly dvojí standardy. Zatímco Evropa v poválečném období snižovala obchodní překážky postupně a své zemědělce neobětovala globálnímu trhu nikdy, tak sama usiluje o nové trhy prostřednictvím dohod o volném obchodu, což zmenšuje prostor pro ochranu domácích výrobců ve třetích zemích (do doby než se dokáží adaptovat na mezinárodní konkurenci).

Evropa a zejména její velké národy byly od nepaměti zvyklé ovlivňovat mezinárodní pravidla ve svém zájmu a inkasovat z toho plynoucí zisky. Rozpad bipolárního světa, ale hlavně nedávná hospodářská krize, ukončily dominanci Západu, takže mezinárodní pravidla již není možné měnit vždy jen pro Evropu příznivě. Ze skupiny rozvojových zemí se vyděluje nová konkurence EMDC (emerging markets developing countries). Země jako Čína, Indie nebo Brazílie pochopitelně hájí své zájmy a je jasné, že budou mluvit i do pravidel hry.

Protekcionismus nikomu neprospěje, úpravy obchodního režimu by však mohly přispět k jeho větší udržitelnosti. EMDC by měly do pravidel WTO zavést pravidlo, aby rozvojové země mohly uplatňovat takové obchodní a průmyslové politiky, jakých je zapotřebí k restrukturalizaci a diverzifikaci jejich ekonomik, tak jako to před lety praktikovaly i některé vyspělé země. Na oplátku by měly souhlasit s regulacemi v oblastech, jako jsou pracovní či environmentální normy. Ztráta kupní síly střední třídy na Západě totiž není ani v jejich zájmu.

Je třeba začít seriozně diskutovat o vlivu volného obchodu na udržitelný rozvoj. V první řadě jde o koherenci různých politik, které jdou dnes často proti sobě. Cíl liberalizace obchodu by měl být v souladu se závazky v oblasti životního prostředí, např. Konvence o změně klimatu či biologické diverzitě a respektovat Rozvojové cíle tisíciletí.

Evropané se stále těší vysoké kvalitě života, ale zisky z globalizace a obchodní liberalizace již nedokáží financovat evropský (sociální) model tak jako v minulosti. Řešením není jeho demontáž, nýbrž reforma pravidel globalizace a také daleko větší důraz na vnitřní trh. Převážet stejné zboží sem a tam totiž nemá valný smysl.

Pithartův text by měl vstoupit do učebnic. Jako odstrašující příklad povrchnosti a intelektuální nedbalosti.

Je-li někdo považován za humanitně založeného intelektuála, neznamená to, že má básnickou licenci ignorovat fakta a čísla. Příklad: „Aby byly naše výrobky stejně dobré a stejně laciné jako ty čínské, museli bychom se dnes vzdát sociálního zřetele, nejen tedy ochabujícího sociálního státu.“

V jedné větě jsou nejméně dvě sporná, na faktech nepodložená tvrzení. Pominu dobré a laciné čínské výrobky. Co je pozoruhodné, je automaticky a bezmyšlenkovitě přejímaná teze o „ochabujícím sociálním státu“.
Skutečnost:

Podíl sociálních výdajů na HDP

Zdroj: OECD

Dále je pozoruhodné, že největší rekordmani v nárůstu sociálních výdajů – Portugalsko a Řecko – jsou v takové finanční situaci, v jaké jsou.

Rozpočtová krize většiny Západu by se dala řešit náramně snadno: vrátit sociální výdaje zpět na úroveň roku 1980. Ušetřených 3,6 % HDP v ročním průměru by stačilo ke znovunastolení rovnováhy. (Ještě lepší by bylo vrátit výdaje na úroveň roku 1960, to je ovšem utopicky ambiciózní cíl.)

Pokud někdo nevěnuje pět minut práce s počítačem, aby zjistil data, která jsou zdarma dostupná všem, pak má raději mlčet. Je tu ale další Pithartova intelektuální perla: „Všechny vynálezy dosud vedly k tomu, že bylo třeba méně pracovníků. Tedy více nezaměstnaných.“

Můj ty smutku, tady ani není třeba hledat v databázích OECD. Vedl vynález elektřiny k nezaměstnanosti? Vynález spalovacího motoru? Vynález letadla, chladící aparatury (velmi podceňovaný vynález, mimochodem), fotografie, antibiotik, filmu, televize? Kolik lidí našlo práci v oboru informační a komunikační techniky od výroby čipů až po design www stránek nebo internetový obchod?

Když se však vrátíme k tématu článku – soupeření mezi Evropou a Čínou – podstatná je jedna věc. Teng Sia Pching již před lety prohlásil, že zbohatnout je skvělé. Čína se vrátila ke kapitalismu a funguje to, dokonce i s komunisty v čele státu. V Evropě, naopak, vzrůstá šikana podnikatelů, šlape se po krku úspěšným, kdokoli si dovolí trošku zbohatnout, je třídní nepřítel, kterého je třeba ztrestat pro jeho opovážlivost. Politici žvaní o solidaritě a vůbec jim nedochází, že pracovní místa netvoří stát – tvoří je podnikatelé, kteří k tomu ovšem potřebují kapitál. Kapitál nebudou mít, pokud budou přehnaně zdaněni.

Toto vše se dá doložit na číslech. Pokud naši intelektuálští pábitelé věnují vůbec pozornost něčemu tak přízemně banálnímu, jako jsou fakta.

Senátor Petr Pithart ve svém článku uvádí, že by se Česká republika a Evropa neměly snažit o konkurenceschopnost vůči Číně. Domnívá se, že „aby byly naše výrobky stejně dobré a stejně laciné jako ty čínské, museli bychom se dnes vzdát sociálního zřetele… Museli bychom rezignovat na dílo stovek generací… Museli bychom se přestat starat o památky… museli bychom rezignovat na demokracii…”

Ekonomie ukazuje, že senátorovy domněnky jsou nepodložené. Historie pak ukazuje, že závěry z nich vyvozené, například volání po protekcionismu, jsou kontraproduktivní a geo-politicky nebezpečné.

Při vyvracení těchto domněnek je vhodné začít uvědoměním, že brojení proti konkurenceschopnosti má podobný základ jako brojení proti ekonomickému růstu. Vychází z nepochopení faktu, že jejich hlavními motory jsou lidská pracovitost, vynalézavost, ruku v ruce s ochotou spořit, investovat, a riskovat (více zde).

Hlavním motorem současného růstu Číny a ostatních je vysoká míra úspor na úrovni jednotlivců a státu, které umožňují investice do strojového vybavení, infrastruktury, a především do lidského kapitálu. Tím zvyšují produktivitu práce. Toto v kombinaci s lidskou podnikavostí a snahou mít se „lépe” vede k větší konkurenceschopnosti. Stejně tak tomu bylo v druhé polovině minulého století s Japonskem, Německem, či asijskými tygry, a obecně od industriální revoluce před přibližně 250 lety. Následující graf od Gregory Clarka ukazuje reálný příjem průměrného jednotlivce za poslední tři tisíce let.

Graf demonstruje, že ekonomický růst, a tudíž konkurenceschopnost v Pithartově smyslu, jsou velmi nedávné fenomény. Také naznačuje, že tyto nepotřebují „rezervoár vykořisťovaných“, jak se Petr Pithart domnívá (jeho související teze převzatá z učebnice marxismu, že „Všechny vynálezy dosud vedly k tomu, že bylo třeba méně pracovníků. Tedy více nezaměstnaných”, byla již nesčetněkrát falsifikována jinými - viz výše Pavel Kohout).

Ani v době svého rapidního růstu Evropa rozhodně nerezignovala na dílo předchozích generací, nepřestala se starat o památky, nevzdala se hlavních evropských hodnot, ani nerezignovala na sociální dimenzi či demokraci. Právě naopak, všechny tyto aspekty byly posíleny ve srovnání se středověkem. Stejně tak jako péče o životní prostředí v posledních desetiletích. Stejně tak jako obchodní styky se zbytkem světa, protože z historické zkušenosti Evropa vědela, že z obchodního protekcionismu vždy profituje jen úzký okruh jednotlivců a firem, kdežto naprostá většina populace je jím negativně ovlivněna. A to nejen tím, že spotřebitelé platí vyšší cenu ze stejné nebo méně kvalitní výrobky, ale také kvůli riziku obchodních válek (viz současný ropný konflikt mezi Argentinou a Španělskem). A k tomuto uvědomění nepotřebovala „svoji vůli ke konkurenceschopnosti začít přesně definovat”, jak ji Petr Pithart nabádá.

Pokud chceme hledat klíč k současným rozdílům v ekonomické výkonnosti Evropy a Číny, měli bychom se snažit zodpovědět následující tři otázky:

1)     Proč je míra úspor domácností v evropských zemích dlouhodobě klesající, a jen řádově 15-40 % čínské úrovně?

2)    Aniž bychom zpochybňovali existenci sociální sítě, je její neustálý růst efektivní a udržitelný? Například ve Francii je podíl veřejných sociálních výdajů ku HDP přibližně 28 %, což je nejen více než 7 % v Číně, ale než 17 % v Austrálii, která rozhodně není příkladem asociálního státu.

3)    Proč kvalita vzdělání ve většině Evropských zemí včetně Česka stagnuje nebo klesá? Vzdělání je v tržní společnosti klíčové, a vzhledem k evropské kulturní tradici představuje investice do vzdělání a výzkumu komparativní výhodu, na kterou by se Evropa měla soustředit pro zachování své konkurenceschopnosti.

Jak tedy přispět k ekonomickým a politickým změnám v Číně, které by si přál Petr Pithart i my ostatní? Myslím, že je třeba udělat pravý opak, než navrhovaný protekcionismus či vnucování naší představy sociálního státu jiným. Z historie víme, že když jednou lidé okusí svobodu v oblasti ekonomické, dříve či později ji začnou vyžadovat v oblasti politické a náboženské. V souladu s tím, silnými obchodními vazbami může Evropa nepřímo přispět k ekonomické prosperitě čínských občanů, a zvýšit pravděpodobnost politické změny v Číně. Ta by měla dlouhodobě pozitivní dopad i na prosperitu v Evropě.

Většinové razantní odmítnutí názoru Petra Pitharta, zejména v internetových diskusích, je podle mne spíše odrazem určité radikalizace veřejně diskuse u nás, než skutečnou polemikou s jeho myšlenkami . Jakkoli s mnohými z nich nesouhlasím (například o vynálezech, které snižují potřebu zaměstnanosti), tak bezesporu upozorňuje na řadu momentů, které jsou pro srovnání vývoje zemi jako Čína s Evropou důležité.
Jsou to zejména tyto:

- Evropa si vybudovala určitý styl života, který patří k jeho základním charakteristikám a hodnotám. Snaha o růst bohatství je doprovázena alespoň základní sociální solidaritou, snahou o udržování kulturního dědictví , veřejných služeb, ochranu prostředí a řadu dalších priorit. To zdaleka nesouvisí s přehnanou mírou přerozdělování – ta určitě je v různých zemích příliš vysoká, ale fakt, že existuje, je rysem evropské společnosti sdíleným drtivým počtem jejích občanů

- V této souvislosti je nutné připomenout, že ačkoli jsem stoupencem nižšího přerozdělování a role státu v ekonomice, neexistuje žádný teoreticky nevyvratitelný a empiricky prokázaný důkaz, že čím vyšší je přerozdělování, tím vyšší stagnace společnosti (a naopak). Severské země procházejí – s výjimkou Islandu – současnou krizí s relativně malými problémy oproti jiným zemím. A ani v jeho případě nebyla příčinou krize přílišná míra přerozdělování. Řada zemí, kde stát rozděluje minimum domácího produktu, patří mezi nejchudší na planetě

- Evropané (a obyvatelé Západu obecně) si i ve svém osobním životě vybírají kombinaci výkonu a osobního života, který jim vyhovuje. Chce snad dnes někdo, aby se pracovalo 6 dní v týdnu a 12 hodin denně, aby znečištění řek nebylo nijak regulováno, pokud povede k většímu výkonu, nebo aby se úplně odbouralo sociální zajištění pro případ krajních situací? Každý přece i ve svém osobním životě volí priority: je lepší vydělávat třeba o třetinu víc za cenu podstatné ztráty volného času? Je lepší zvýšit míru úspor například za cenu bydlení v oblasti se zničeným životním prostředí? Je to opravdu osobní přístup těch diskutujících, kteří tak razantně upozorňují na zahnívání Evropy? Pracují 70 hodin denně? Nikdy v životě nepřijali žádnou sociální dávku? Nevyžadují od státu poskytování řady veřejných statků? Pochybuji…

- A ještě otázka, kterou by neměli opomenout bojovníci za svobodný trh: je spravedlivou konkurencí situace, kdy jedni soutěžící na trhu musí respektovat pravidla pro zodpovědné zaměstnávání, ohledy na životní prostředí a bezpečnost spotřebitele a vůči nim stojící konkurence, kterou neomezují vůbec žádné ohledy? Čína dnes například v Africe vytlačuje řadu evropských finančních institucí a firem z projektů, protože tito vyžadují ekologický přístup, alespoň elementární výběrové řízení snižující korupci a také ohled na veřejné mínění a demokratické rozhodování v těchto zemích. Chceme se jako Evropa opravdu vzdát prosazování těchto hodnot?

Možná P. Pithart nepřesně naznačil, že cestu vidí v zavedení protekcionismu. Ten podle mého názoru řešením ekonomických problémů není. Jednoho by se ale Evropa vzdát neměla, a to je vyžadování vlastních hodnot, jako je svobodný trh, demokratické principy, otevřená a nekorupční soutěž a další, také na mezinárodní úrovni. Jinak by se mohly ty čínské hodnoty stát převažujícími i u nás. Možná by pak mnozí dnešní kritici Pithartových názorů ještě zvažovali, jestli některá jeho varování poněkud nepodcenili…

Petr Pithart otevřel téma, které bylo pro ekonomy i politiky dosud tabu. Je ovšem jasně na stole. ČR ani EU není schopné reálně ČLR konkurovat. Není to jenom sociální a ekologický dumping, ale také proměna rolníků na průmyslové dělníky, což pro Čínu znamená dramatický růst produktivity práce, růst HDP a pro bývalé rolníky dramatický růst životní úrovně - a to i za cenu toho, že pracují 6 dnů v týdnu, 12 hodin denně. V tom lepším případě. Něčemu takovému se nedá v EU konkurovat bez úplné demontáže sociálního státu, možná i demokracie a zrušení ekologických standardů.

Nicméně dosud nikdo vážně téma protekcionismu neotevřel, tedy až na Petra Pitharta. Ekonomové mají před očima prohlubování světové hospodářské krize ve třicátých letech 20. století, které bylo způsobeno tím, že si jednotlivé země začaly hájit své vnitřní trhy a poškodilo to všechny. Ani politici toto heslo nezvedají. Občané/voliči totiž rádi nakupují levné čínské a výroby a poněkud jim nedochází, že levné čínské výrobky znamenají ztrátu jejich pracovních míst. A pokud jim to i dojde, stejně nejsou schopni efektivní kolektivní akce proti dovozu levných čínských výrobků.

Pragmatik ve mně k tomu ještě dodá: protekcionismus, to ano, ale na jaké úrovni? Na úrovni národních států by to byla katastrofa pro naši zemi s poklesem HDP a životní úrovně o desítky procent. Protekcionimus na úrovni EU, to by již bylo lepší a mohlo by to i fungovat. A kdybych si mohl říci, tak uzavřít by se měla celá EU, plus západní Balkán, Švýcarsko, Norsko a Island. Jako přidružené země by měly být Ukrajina, Bělorusko a Moldavsko. Do speciální smlouvy o vytvoření „pevnosti Evropa“ by navíc měly být ještě přizvány Rusko a Turecko. Takový obchodní blok kontinentální rozsahu od francouzského Brestu po Vladivostok si již vystačí a může být protekcionistický.

Tak to byl sen - a co realita? Spíše se dá čekat, že pevnost Evropa se vytvoří na modelu EU minus, případně eurozóna minus, a s reálnou hrozbou, že naše země bude mimo.

Protekcionismus je tedy jednou z možností, která bude možná brzy na stole. A možná hodně brzy, protože pokusy vytvořit nějaký „global governance“ na správu světa zatím selhávají. Jenom je třeba, aby ten případný protekcionismus byl nejméně na úrovni EU27/EU28 a s námi!

To poslední není vůbec samozřejmé a je zapotřebí, aby se Česká republika postavila snahám o naší marginalizaci v rámci EU. Měli bychom se aktivně na diskuzích o prohlubování evropské integrace a případně i o protekcionismu a hlavně po přijetí řešení být na správné straně plotu!

Odpovídat na článek pana Pitharta se na první pohled zdá být téměř zbytečné. Jednak se jedná o znovuotevření debaty, která sahá přinejmenším do dob Adama Smithe či Davida Ricarda, jednak se podstatně lépe a obsáhleji na podobné téma v několika svých esejích vyjádřil Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za svůj příspěvek teorii mezinárodního obchodu.

Jde např. o následující texty: Ricardova složitá myšlenka (Ricardo’s difficult idea), příp. Konkurenceschopnost – nebezpečná posedlost (Competitivess – dangerous obsession). Paul Krugman tyto texty sice zcela určitě nepsal jako přímou reakci na úvahy českých politologů, avšak intelektuální prostředí některých vrstev americké společnosti není zase tak odlišné. Je až ironické, jak podobné jsou ekonomické názory p. Pitharta např. názorům amerického konzervativce Pata Buchanana, který opakovaně mluví o volném obchodu jako o nástroji sebevraždy USA.

Co je tedy podstatou argumentu, který se ekonomové snaží neekonomům vysvětlit ve stále podrobnější a rozpracovanější podobě již od roku 1817, argumentu, který přežil několik revolucí v ekonomické teorii a který řada intelektuálů stále odmítá? Jde o tři základní závěry:

- Žádné zemi, byť by se jednalo o ekonomiku rozměru Číny či USA, se nevyplatí vyrábět vše doma. Vždy existuje možnost, jak ušetřit a zvýšit průměrnou životní úroveň domácí populace tím, že dovezeme výrobky, které prostě levně v požadované kvalitě vyrobit neumíme. Snaha uzavřít se podobným levným dovozům vždy vede k poklesu reálných mezd i životní úrovně.

- Není vůbec nutné a dlouhodobě dokonce ani makroeknomicky možné, aby ČR či jiná země měla se všemi jednotlivými obchodními partnery přebytek bilance zboží a služeb. Současná situace, kdy ČR má s některými zeměmi přebytek a s jinými deficit, je zcela přirozená a zdravá.

- Mzdy souvisejí s produktivitou a cenami, které jsou za naše výrobky domácí a zahraniční výrobky ochotni spotřebitelé zaplatit. Skutečnost, že Čína je nucena mít nízké mzdy není vůbec znakem její konkurenceschopnosti. Ba právě naopak, je to znak přetrvávající neefektivity v řadě sektorů čínské ekonomiky. S postupujícími reformami i v Číně mzdy skutečně postupně rostou, byť je tento růst doprovázen výrazným nárůstem příjmové nerovnosti.

Jinými slovy – k tomu, aby české ekonomika dokázala konkurovat čínské, není vůbec nutné snižovat mzdy na čínskou úroveň, ani odbourávat sociální a penzijním systém, či omezovat péči o přírodu a památky. Naopak, není žádný důvod, proč by si ČR nemohla udržet a dokonce dále zlepšovat svoji životní úroveň i při současném růstu role Číny ve světové ekonomice i růstu českých dovozů z Asie.

Stačí k tomu jen tři, v obecné rovině sice prosté, ale ne vždy samozřejmé principy.

Za prvé je vhodné umožnit ekonomice, aby svoji strukturu mohla volně přizpůsobovat situaci na trhu, tj. aby nevyráběla nutně draze doma to, co je možné levněji dovézt. To se týká i vstupů a polotovarů - levné dovozy komponent z Číny a dalších podobných zemí ostatně pozici některých českých firem výrazně prospívají. Skutečnost, že tento princip funguje dokládá nejlépe právě příklad ČLR, kde ekonomové zejména v 80. letech museli vést řadu ideologických bitev s konzervativci, kteří protestovali proti zvyšující se otevřenosti a importní závislosti čínské ekonomiky, která však byla nevyhnutelným důsledkem snahy o exportní expanzi.

Za druhé, takto uvolněné kapacity nesmí zůstat ladem, musí být využity k výrobě toho, co jsme schopni vyrobit efektivně. A za třetí, je vhodné budovat prostředí, ve kterém se firmám snadno inovuje, tak aby nezaostávaly v růstu produktivity a aby jejich výrobky byli spotřebitelé stále ochotni nakupovat. Zde dokonce máme stále ještě proti Číně výhodu díky rozvinutému školství a relativně kvalitnímu výzkumu. O tuto výhodu se ovšem postupně připravujeme sami.

Současné problémy Evropy vůbec nesouvisí s otevřeností vůči importům z Číny a podobných zemí, jedná se o ryze domácí důvody. Stačí se ostatně podívat na strukturu řeckého deficitu obchodní bilance na počátku současné krize. Řecko mělo v roce 2008 nejhlubší defitic nikoliv s Čínou, ale s Německem. Reálné mzdy v Řecku, Španělsku či Portugalsku proto nyní musí klesat nikoliv kvůli konkurenci levné čínské práce ale kvůli jejich tomu, že jejich domácí hospodářská politika dlouhodobě omezovala strukturální změny v ekonomice a nemotivovala firmy k efektivnímu chování a inovacím. Musí omezovat výdaje na kulturu, péči o památky či životní prostředí nikoliv kvůli tlaku globalizace, ale kvůli tomu, že své zdroje v minulosti využívali značně neefektivně. Snaha řešit současné problémy protekcionismem na evropské úrovni tedy nutně selže, což vystaví ČR ještě horší ekonomické nestabilitě. Navíc by pak následoval nárůst protekcionismu vnitroevropského – z pohledu naivního francouzského intelektuála jsou totiž nižší české či polské mzdy podobnou hrozbou jako nízké mzdy čínské.

Co napsat závěrem? Luxus úvah o protekcionismu si do určité míry mohou dovolit velké ekonomiky typu Německa či Francie, pro malou zemi typu ČR se jedná o extrémní ohrožení našich základních zájmů. Největším dlouhodobým ekonomickým rizikem pro ČR tak není Čína, ale právě protekcionismus a také dlouhodobé zanedbávání rozvoje kvality vysokých škol a výzkumu.

Také mě článek Petra Pitharta zaujal. Přiměl mě k tomu, abych si znovu a pořádně promyslel, kdo jsou hráči, kteří spolu soutěží, a jaká je jejich role.

Vždycky jsem se měl na pozoru, abych zájmeno „my“ používal jen tam, kde to má smysl. Nejsou příliš vzdálené doby, kdy bylo zcela správné, když se řeklo, například, že vyrábíme stroje, vyvážíme pivo nebo dovážíme suroviny. Vyráběl, vyvážel a dovážel vskutku stát prostřednictvím svých organizačních jednotek. Nahradit slovo stát zájmenem „my“ nebylo proto žádnou velkou chybou. Poté, co u nás proběhla transformace a máme vybudovaný rozsáhlý a slušně fungující tržní sektor, už to chyba je: nevyrábíme, nevyvážíme a nedovážíme my, nýbrž jednotlivé soukromé podniky, které soutěží s jinými podniky, třeba také čínskými.

Čertovo kopýtko každé soutěže je v tom, že někteří v ní prohrávají. „My“ však máme ze soutěže prospěch, protože nám zjednává levnější přístup ke zboží a službám nebo dokonce k těm, které bychom bez soutěže ani neznali. Zde má zájmeno my jasný význam celku, jímž jsou obyvatelé České republiky.

Do „my“ tudíž nesporně patří každý občan. Stroje však každý nevyváží a suroviny také každý nedováží. Je také správné říci, že se my staráme o životní prostředí tím, že stát stanovuje a vynucuje přísné normy. Je to však naše vítězství, nikoli prohra v soutěži s těmi, kterým nevadí žít na smetišti, jíst chemikáliemi pokažené potraviny a dýchat hnus místo kyslíku. Přísné normy ochrany životního prostředí však zvyšují náklady podnikům a zhoršují tak jejich vyhlídky na úspěch v soutěži s těmi, kteří se chovají bezohledně. V tomto smyslu „my“ skutečně za jinak nezměněných podmínek zhoršujeme konkurenceschopnost některých soukromých podniků.

Každý podnik má však volbu disciplíny a hřiště, kde chce soutěžit. Do rejstříku jejich podnikatelských úvah proto musí patřit i volba přemětu podnikání, volba obchodních partnerů, včetně volby neúčastnit se soutěže, v níž se nehraje podle pravidel, ze kterých není radno ustupovat. „My“ máme také odpovědnost za měnu, která se při směně používá. Používání české koruny alespoň teoreticky umožňuje manipulovat jejím kurzem a měnit tak oslabováním kurzu k lepšímu podmínky exportující podnikům, ale zároveň zhoršovat podmínky konkurence dovozcům.

Jestliže Čína udržuje záměrně nízký kurs své měny, prospívá tím čínským podnikům při jejich exportu a prospívá i českým dovozcům, tj. z jedné části „nám“ spotřebitelům, kteří si tak můžeme koupit čínské zboží levněji, než bychom jinak mohli. Čína také masivně kupuje dluhy americké vlády a také dluhy evropských vlád, které vesměs pocházejí ze štědré politiky států blahobytu. Ty v konkurenci s Čínou na tomto poli vítězí v tom smyslu, že Čína americký i evropský blahobyt do značné míry financuje, ale Číně hrozí v této konkurenci těžká porážka, protože dluhové financování blahobytu hrozí rozpoutat inflaci, která by dokázala čínské pohledávky zcela znehodnotit.

Macháčkovi diskutující mne v mnohém opravdu poučili. Uznávám, že jsem se neptal patřičně ekonomicky. Otázky však, obávám se, zůstávají: máme se smířit s tím, že na planetě bez bariér a s trhem co možná deregulovaným (lépe zní: svobodným !) budou bezohlední vždycky vítězit nad ohleduplnými?

Skrupule zkrátka nejsou v globálním deregulovaném trhu konkurenceschopné. Já je pokládám za evropskou vymoženost. Uznávám, že ohleduplnost, a tím spíše skrupule, nejsou řádné ekonomické kategorie. Jako třeba HNP. (A to přesto, že latinský kořen skrupulí s ekonomikou docela souvisí, scrupulus byl přece kamínek, využívaný jako závažíčko pro váhové rozdíly tak malé, že jeden z toho byl na rozpacích…)

A rovněž uznávám, že nejde jen o Čínu. Už se mne totiž zase ptají: a byl jste, pane, v Číně? Že nám tady něco vykládáte… Nebyl jsem tam. Na demokracii, na přírodu, na památky, na staré a slabé kašlou i jinde. A jak prosperují!

Někteří diskutující využili mých otázek hlavně k tomu, aby dokázali, co všechno děláme v Evropské unii špatně. Tedy co „tamti“ dělají špatně. Možná, možná určitě. Věřím, že chyby opravíme, ale skrupule Evropanům, doufám, zůstanou.

A s nimi zůstávají i otázky: máme se také zbavit ohledů, nebo se máme pokusit bezohledné přimět k ohleduplnosti (to se nám asi nepodaří), anebo se máme před bezohlednými ohradit? Chytře, abychom na tom prodělali co nejméně. Ale vydělávat na tom, to se nám opravdu nepodaří. Mít skrupule a zároveň nejlacinější textil, to nejde dohromady.

V Číně jsem nebyl, ale viděl jsem v Thajsku dílnu, do které bylo narváno několik stovek šiček. Dveře ven byly zavřené, aby se nemohly, kdykoli by se jim zachtělo, jít vyčůrat. Už je to dávno. Ale právě tehdy se jedna za druhou uzavíraly textilky v našem pohraničí. A v celé Evropě.

Měl bych uznat, že v diskuzích ekonomů nemám co pohledávat? Vždyť co má co dělat svoboda jít se právě teď vyčůrat se svobodou obchodovat s kým chci a za co chci...

Nedávno mě šestiletý syn zaskočil svou naivitou, v mých otrlých dospěláckých očích hloupostí. Chtěl si kolo jen tak zaparkovat před školou, aniž by ho řetězem přivázal k lampě či zábradlí. Mohl jsem ho setřít, vynadat mu a navrch ochromit statistikou krádeží a třeba i pěkně v excelu namodelovat, s jakou pravděpodobností mu ho někdo ukradne ještě před dopolední velkou přestávkou a s jakou až po obědě. Neudělal jsem to, místo toho jsem se idealisticky zasnil, jaké by to bylo, kdyby se (nejen) dětská kola nekradla.

Článek Petra Pitharta je z ekonomického smyslu naivní, jeho autor není ekonom, nemá smysl na něj chrlit ekonomické protiargumenty plné čísel. Ano, historická zkušenost nás poučila, že protekcionismus není dlouhodobým řešením. Ano, teorie komparativních výhod nám již téměř před 200 lety prokázala vzájemnou prospěšnost mezinárodní dělby práce. Ano, s Čínou a spol. nemá cenu bojovat v ringu sériové megavýroby, ale spíše se musíme soustředit na výzkum, vývoj, inovace, design, znalostní ekonomiku... Souhlas, souhlas, souhlas. Přesto je důležité tváří v tvář čínské konkurenci usilovat o ochranu našeho "evropského snu", nutit Čínu do celosvětových závazků ochrany klimatu, přít se s Čínou o ochraně práv intelektuálního vlastnictví, požadovat od Číny zachování minimálních kvalitativních a bezpečnostních standardů jejich výrobků... A samozřejme to vše nelze dělat z pozice globálně trpasličí české ekonomiky.

Článek Petra Pitharta chápu jako podnětné píchnutí do vosího hnízda problému, se kterým se budeme v budoucích letech potýkat stále častěji. Tedy jak udržet význam a životní úroveň Západu (problém se netýká jen EU, ale rozhodně i USA) tváří v tvář zostřující se mezinárodní konkurenci velkých "rozvíjejících se ekonomik". Zatím jen víme, že znovuobnovením protekcionismu to nepůjde. Ale díky Petru Pithartovi za připomenutí, o čem se nyní ve světě hraje. Průměrný český čtenář si to v záplavě kvazitémat typu nahrávání, uplácení, odklánění moc neuvědomuje.

Přirozenou reakcí politiků na ekonomickou recesi je podpora domácí poptávky a nabídky vytvořením tarifních a netarifních bariér. Většina ekonomů se však shoduje, že hloubku a trvání Velké recese 30tých let zásadně prohloubil protekcionismus a rozklad mezinárodního obchodu.

V posledních desetiletích historicky poprvé řada rozvojových zemí změnila ideologická klišé a začala podporovat „volnější“ (nikoliv volný) mezinárodní obchod, který mnohým z nich v uplynulých dvaceti letech přinesl strukturální změny, bezprecedentní růst, transfer bohatství, což je zařadilo mezi rychle se rozvíjející země. S ohledem na přebytky běžného účtu tyto země začaly spolufinancovat rozpočtové schodky vyspělých zemí.

Institucionální vývoj členských zemí Evropského společenství umožnil sice postupné vytváření jednotného společného trhu zboží a kapitálu, méně však již společného flexibilního trhu práce a trhu služeb. Již od 90. let ztratila EU původní dynamiku růstu produktivity práce. Analýza strukturálních změn zaměstnanosti provedená vrchním ředitelem EK Gretchmannem již v roce 2006 poskytla další varovné dlouhodobé signály.

Jak dokládá graf porovnávající změny zaměstnanosti v ekonomikách rozložených do čtyř skupin firem (kvartilů) dle úrovně produktivity, staré členské státy EU dobře chránily nejméně produktivní podniky a zaměstnanost v nich dokonce rostla nejrychleji. Naopak v USA v této skupině podniků zaměstnanci ubývali a zaměstnanost rostla nejrychleji v nejproduktivnější skupině podniků, která v EU nedokázala přitáhnout téměř žádné nové zaměstnance. I když bychom tento vývoj korigovali o dočasné bubliny ve finančním a realitním sektoru, naznačují protikladné tendence prohlubující se rozdíly v postupujících strukturálních změnách vyúsťující v relativní pokles evropské konkurenceschopnosti.

Jak potvrzují pravidelné analýzy provedené mj. společností The Conference Board, vyspělé země ztrácejí v posledních patnácti letech svůj předstih v produktivitě na pracovníka v průměru 4% ročním tempem, jakkoliv si USA uchovávají jasné vedení v průměrné úrovni před průměrem zemí EU a ještě výrazněji před ostatními včetně Číny. Jednotkové náklady práce jsou sice méně rozdílné díky rozdílným nákladům na práci, ale cena práce v zemích BRICS rychle roste, což dává rozvinutým zemím nové šance.

Smysluplné vzdělávání, efektivní a nezkorumpovaný veřejný sektor, inteligentní mnohostranná infrastruktura, inovace včetně zpřístupnění přírodních zdrojů (např. energetická soběstačnost US díky lacinému plynu) spolu se strukturálními změnami a reformami, flexibilním trhem práce (připomeňme německé reformy Harz IV) a mezinárodně aktivní podnikovou sférou jsou prověřenou, ale náročnou, bolestnou cestou, jak si udržet a rozvíjet životní úroveň.

A domácí poučení? I Česká republika a její podniky by spontánně ve vlastním zájmu měly pokračovat ve svém dlouhodobém úsilí zvýšit svoji mezinárodní konkurenceschopnost bez dalšího neefektivního zadlužování. Nárůst protekcionismu by byl pro exportně orientované země typu ČR (a většinu nových členských států EU) velmi bolestný, znamenal by ohrožení životní úrovně, neboť jsme sami i prostřednictvím německého reexportu jedním z hlavních beneficientů volného zahraničního obchodu nejenom uvnitř evropské sedmadvacítky.

Tolik oblíbená teze „Evropa se musí sjednotit, aby byla schopna konkurovat Číně, Indii, Rusku, USA, a tak dále,“ je kolosální nesmysl. Velmi nebezpečný nesmysl.

Ve skutečnosti je to úplně přesně naopak. Evropa během uplynulých staletí převládla ve světě jako nejsilnější kontinent. Proč? Díky své roztříštěnosti. Ta znamenala konkurenci a konkurence znamená pokrok. Byla to soutěživá Evropa, která zesílila díky velkému množství nezávislých států. Nikoli staletí trvající zahnívání konfuciánské Číny ani obdobné zahnívání carského Ruska.

Kromě soutěže je zde i jiný efekt. Centralizace moci znamená riziko přijetí fatálně chybného rozhodnutí na centrální úrovni. Když se do čela velkého státu dostane šílenec jako Mao Ce Tung anebo slabomyslný budižkničemu, jakým byl car Mikuláš II., pravděpodobnost katastrofy přerůstá v matematickou jistotu. Z rizika se stává nutnost.

V podmínkách distribuované moci v Evropě – dokud byla ještě svobodná – to tolik nevadilo. Finanční problémy Janovské republiky nemusely moc zajímat zbytek Evropy. Janované si museli pomoci sami nebo zkrachovat. (Pomohli si: založili ústav pro správu veřejných financí, jaký neměl ve světě obdoby a fungoval skvěle po několik staletí.)

V novější době lze ukázat devastující efekt chybné měnové politiky na centrální úrovni. Trichetova měnová bublina nejprve uměle nafoukla růst řady evropských ekonomik. Pak následovala finanční krize. Přitom během poválečné éry se nic podobného nestalo. Systém národních měn omezil výskyt krizí na jednotlivé země nebo nejvýše regiony. Nejhorší epizodou svého druhu byla skandinávská bankovní krize během let 1990-93. Krize eura je nesrovnatelně horší – kvůli skutečnosti, že má centrální charakter!

Centralizace Evropy měla přinést růst a stabilitu. Namísto toho přinesla jen stagnaci a krizi.