Je nezbytné stále růst?

Uvažovat o ekonomickém nerůstu samozřejmě reálné je. Z historie máme příklady, které se ideálu nerůstu poměrně dost blíží, například Čínu v 19. století nebo Sovětský svaz v tzv. období stagnace. Problém je, že dosažení ideálu nerůstu je podmíněno omezením svobodné ekonomické aktivity a tedy i omezením osobní a politické svobody. Bez takových omezení bude většina lidí vždy usilovat o zlepšení svých životních podmínek, což přirozeně povede k - z hlediska některých jedinců nežádoucímu - růstu všeobecné životní úrovně a hospodářství. Příkladem může být Čína a její přímo raketový vzestup po i jen částečném odstranění státních omezení.

Argumenty příznivců nerůstu se obecně koncentrují na dvě oblasti: 1) Západ už růst nepotřebuje, protože se máme „dostatečně dobře“ a další růst už není potřeba a 2) vyčerpávají se zdroje (a tím i prostor pro růst) a růst navíc ničí Zemi a lidé nemají na ničení Země právo.

Moji hlavní námitkou proti prvnímu argumentu je, že existuje obrovský prostor pro zvyšování kvality života. Hlavním cílem samozřejmě není kvantitativní růst (například stále větší a silnější auta, více snězeného jídla apod.), ale zlepšování stavu v oblastech jako je například péče o zdraví nebo rozšiřování možností seberealizace, kde je prostor pro pokrok stále obrovský.

Co se týká druhého argumentu: hlavní zdroj růstu a pokroku je podle mého názoru v principu nevyčerpatelný. Je to lidská tvořivost, inteligence, imaginace. Můžeme vyčerpat jednotlivé suroviny, ale můžeme také najít způsoby, jak je nahradit. Naše činnost může nežádoucím způsobem ovlivňovat životní prostředí, ale my můžeme hledat možnosti, jak naše potřeby naplňovat způsoby, které jsou k němu šetrnější. Nebo si můžeme sednout a vymýšlet, proč je to právě teď (nebo bylo třebas před třemi sty lety?) nejlepší a proč máme v současném stavu setrvat navěky a vymýšlet opatření (tedy omezení pro všechny, kteří nesmýšlejí stejným způsobem), jak toho kýženého nerůstu dosáhnout...

Úvahy o nerůstu jako alternativě současného ekonomického systému (čti kapitalismu) ukazují na přinejmenším dva jevy:

- Mimořádnou bezradnost radikálně levicových kritiků pokud jde o návrhy alternativ tohoto systému. Když už se neosvědčily návrhy, jak přes státní vlastnictví a plánování zařídit rychlejší růst, objevila se pro změnu teze o nerůstu. Je pravda, že na nerůst byly a jsou různé protikapitalistické systémy přeborníky s pozoruhodnými reálnými výsledky (SSSR, Severní Korea, Kuba), ale dát si to rovnou do programu, to je zajímavá změna strategie.

- Neschopnost autorů těchto alternativ rozlišit mezi celkovým růstem bohatství společnosti a individuálními preferencemi lidí. Snahu o růst přece nikdo nikomu nevnucuje – pokud ji chce jakýkoli její zastánce uvádět do praxe a začít sám od sebe, může začít každoročně méně vydělávat, méně nakupovat, méně spotřebovávat. Na rozdíl od paní Johanisové si nejsem jist, že ekonomika nemůže růst do nekonečna (spíše bych řekl, že ano, alespoň k tomu matematicky vzato konvergovat), ale jsem si úplně jist, jaký by tento pokus měl následky na autory těchto nápadů a jejich rodiny. Délka doby, než se z hladu či alespoň nedostatku počítačů a psacích potřeb odmlčí, by závisela jen na výši procentuální míry nerůstu, který by si zvolili.

Ale k druhému jevu vážněji: lidé, kteří si myslí, že neustálé nákupy nového zboží a honba za blahobytem jsou pozlátko a chybný životní program, mají jistě v mnohém pravdu. Proč ji ale chtějí vnucovat těm, kteří si to prostě nemyslí? A proč se nespokojí s tím, že oni tuto volbu mají: někdo bude pracovat dvanáct hodin denně, mít jen týden volna v roce a žádný čas na děti, aby si pořídil třeba velké auto. Jinému může přijít velké auto nesmyslné (mně například za takovou cenu také), raději bude pracovat jen šest hodin za den, celé léto bude mít volno - to ale stráví doma, protože nebude mít peníze na to někam odjet. To je přece svoboda volby, největšího daru, který lidem dává demokratická a liberální společnost: užívejte si svou svobodu a nevnucujte své představy o tom, co je správné, druhým.

Ostatně, pokud je jako jeden z negativních jevů dneška označován fakt, že velký počet obyvatel žije za dva dolary za den, pak strategie nerůstu znamená jediné: za ty dva dolary, případně méně, budou žít na věky věků. Jak by to jinak mohlo být, když si dají za cíl přestat růst? Nebo oni si to za cíl nedají a bohaté země ano? A které ano a které ne? Stanoví to hnutí Degrowth a jeho členové?

Růst a rozvoj je přirozený a potřebný. Bez touhy a vůle zdokonalovat se, být lepším, efektivnějším, výkonnějším, by nebylo lidstvo lidstvem. Nejde mu to zakázat. Proti lidské přirozenosti zkusili jít marxisté a jejich pokus znamenal totální prohru a navíc tragédii pro miliony lidí. Proto jsou úvahy o nerůstu utopií a poznámky o dalších ekonomických kategoriích, které je doprovázejí (například ta funkci peněz), jen ukazují nepochopení přirozeného fungování trhu. Podtrhuji přirozeného: uznávám, že trh má své limity a bez jistých pravidel a regulací by nedokázal být efektivní. Ve své podstatě však vychází z lidské přirozenosti, a proto je tím nejlepším mechanismem, na kterém se může ekonomická aktivita společnosti rozvíjet.

Na závěr ale také několik slov na obranu obhájců nerůstu: jakkoli považuji jejich názory za nerealistické a odporující podstatě člověka, nemyslím si, že jsou důvodem k frontálnímu odsudku, jaký se v článcích uvozujících tuto diskuzi objevil. Paní Johanidisová sice předkládá názory, se kterými takřka v ničem nesouhlasím, ale je zjevně vedena snahou o zlepšení současného stavu společnosti a zůstává zcela na demokratických principech diskuse. Rozhodně proto mám větší zájem se seznámit s jejími – ač zcela odlišnými – názory, než například s názory řady odpůrců evropské integrace, kteří soutěží především v tom, kdo bude ve svém odsudku tvrdší a radikálnější. Určitě je přínosnější diskutovat s lidmi, s jejichž názory nesouhlasím, ale oni jsou schopni vyslechnout i ty moje, než s těmi, kteří o své pravdě mají už dávno jasno a fakta či dokonce názory jiných ke svému životu nepotřebují.

Samozřejmě, že recept na ekonomický nerůst existuje a je dokonce aplikován v praxi! Italská ekonomika například „úspěšně“ stagnuje déle než deset let. Složky receptu: vysoké daně, byrokracie, korupce, nadhodnocená měna.

Soustřeďme se na daně. Podle studie PriceWaterhouseCoopers má Itálie nejvyšší kompozitní daňovou zátěž v Evropě, a to ve výši 68,6 % na úrovni podniků. Kompozitní zátěž zahrnuje daně z podnikových příjmů, odvody na sociální a zdravotní zabezpečení, daně z nemovitostí a další. Za Itálií následují Francie, Belgie a Španělsko. Průměrná hodnota této zátěže pro EU dosahuje 44,2 %; české podniky platí na daních celkem 48,8 % zisku, ne, vskutku nejsme daňový ráj.

Jsou však na světě i země, které Itálii strčí do kapsy, pokud jde o „nerůst“. Demokratická republika Kongo inkasuje 339,7 % z podnikových zisků – teoreticky, samozřejmě, protože za takovýchto podmínek prakticky žádné podniky nemohou legálně fungovat. Vyšší než 100% kompozitní daň mají dále ještě Gambie, Sierra Leone, Komory, Středoafrická republika a Burundi.

Je zajímavé, že kazatelé nulového růstu často pocházejí ze zemí, které mají problémy s růstem a zaměstnaností, zejména z jihu Evropy a zemí typu Indie. Zřejmě se uplatňuje psychologický mechanismus „kyselých hroznů“ – sice na hrozny nedosáhnu, ale to vlastně nevadí, protože jsou stejně určitě kyselé. Stěží ovšem najdeme nějakého teoretika nulového růstu v Číně, a to navzdory celé sérii ekologických a jiných problémů. Hospodářský růst je přirozenou vlastností každé svobodné (nebo alespoň částečně svobodné) společnosti, neboť každý člověk se snaží zlepšit úděl sebe a svých dětí.

Zdali existují meze růstu? Čistě fyzicky asi ano, ale existuje obrovský prostor pro růst v oblasti vědy, výzkumu a služeb. Nejsou známy meze lidské tvořivosti a intelektu. Neschopnost vidět perspektivy růstu ještě neznamená, že neexistují.

Před čtvrt stoletím jsme růst měřili "Čistým materiálním produktem". Ocel se kalila, beton se míchal, rohlíky se pekly a díky tomu československá ekonomika oficiálně rostla, přestože i poslední tatranský poustevník věděl, že to jde do kytek. Indikátor rostl, ačkoli životní úroveň klesala. Bylo to spíše plundrování, než růst v jakémkoli smysluplném vyjádření.

"Hrubý domácí produkt" se nepočítá přes tuny oceli, cementu či mouky, ale přes jejich vyjádření v tržních cenách. Že tyto ceny v plné míře nezahrnují externality - ostravskou či mosteckou špínu, zničenou krajinu kolem cementáren nebo otrávenou vodu z přehnojených polí - to možná neví každý poustevník, ale každý student ekonomie určitě. Proto nemůžeme vyloučit, že růst HDP také maskuje vysokou míru plundrování. Růst HDP může být nerůst, tak jako jeho komunistický bratranec.

Proto má smysl lámat si hlavu s tím, jak buď dostat externality do výpočtů HDP, anebo jak HDP nahradit jiným indikátorem, který je lépe zohlední.

Environmentální ekonomie je mladým podoborem ekonomie, který si takové otázky klade. Klade si je tak tři desetiletí a zatím nemá přesvědčivější odpovědi než časem prověřené ekonomické teorie, na nichž stojí výpočet HDP i argument, že HDP nejlépe zachycuje změny životní úrovně.

Ovšem před sedmdesáti lety byly i tyto teorie podobně nedomrlé a nepřesvědčivé jako současné pokusy o zelené alternativy. V tehdejších debatách válcovaly indikátory vyjádřené v tunách, pokusy o finanční výpočet HDP stejně důsledně jako dnes HDP drtí zelené nápady jako "tripple bottom line", které se snaží zohlednit jak zisk, tak životní prostředí, tak i práci, kterou tak zdůrazňuje hostitel této debaty.

Je možné, že se někomu podaří tyto nesourodé cíle pospojovat do alternativy k HDP. Dostane Nobelovu cenu a naši potomci si za sedmdesát let budou ťukat na čelo, jak jsme vůbec mohli zkoušet provozovat globální ekonomiku pomocí tak barbarsky primitivních indikátorů jako HDP.

Takže ano, myslím, že debata o růstu, nerůstu a jejich měření je užitečná. Jejímu průběhu pomůže, pokročíme-li za šermování s ideologickými zkratkami typu modrá vs. zelená, či práce vs. životní prostředí. Akademici s "teplým místem na státem placené univerzitě" by se měli soustředit na prohlubování odborné debaty ve specializovaných časopisech a střízlivě přinášet do veřejné debaty nadějné nápady, které ji mohou posunout ke konkrétním změnám. Nechat se v nepovedených rozhovorech stylizovat do role věrozvěstů nové ekonomie, jejíž výchozím předpokladem je "všechno špatně, zpátky na stromy", je chyba akademiků i novinářů, která veřejnou debatu posouvá o několik kroků zpět.

V řadě bodů lze s paní Johanisovou souhlasit. Tak například finanční systém skutečně může být zdrojem nestability, zvlášť když je špatně regulován a rizika se jednoduše zametají do pod-rozvahových položek. Nebo postřeh, že navzdory růstu se kvalita řady produktů (například potravin) nebo životního prostředí zhoršuje. Správný je také úsudek, že volný trh nemůže být jediným garantem spravedlivého rozdělování bohatství ve společnosti. Za prvé proto, že čistý volný trh je mýtus, který nikdy nikde neexistoval. A za druhé proto, že čistě utilitární představa spravedlnosti je překonána (viz například John Rawls, Justice as Fairness).

V klíčové věci se ale paní Johanisová mýlí. Představa, že demokratické společnosti mohou fungovat bez rostoucích ekonomik, je mylná. Za prvé, ekonomický růst nelze řídit. Potřebovali byste diktátora, který by z moci úřední rozhodl, že pokud se jednomu sektoru daří, ostatní musí klesat tak, abychom všichni splnili cílovou nulu.

Za druhé, ekonomiky, kde roste počet obyvatel z principu musí růst. Pokud nerostou, odsuzujete obyvatele k chudnutí.

Za třetí, neexistuje nic mezi růstem a propadem ekonomiky. Pokud se chci vzdát růstu, volím pád, a ten je - jak správně píše Honza Macháček - rezignací na práci. Pokud čekám propad ekonomiky, ruším investice, propouštím a rostoucí nezaměstnanost s padající poptávkou mé obavy jen dál potvrzují a vedou k dalšímu propadu. Před touto spirálou varoval již John Maynard Keynes nebo Hyman Minsky, a to jsou spíše kritici volné ruky trhu.

Za čtvrté, růst HDP skutečně neznamená automaticky víc ledniček a aut. Ve vyspělých společnostech se jedná především o služby, které jsou páteří růstu. Může jít například o informační služby, práci konzultačních firem a obecně aktivity, které lidem umožňují hlubší specializaci na to, v čem vynikají. To rozhodně neznamená vyšší, ale častokrát nižší fyzickou spotřebu energie. Dokládá to například i setrvalý pokles spotřeby ropy v USA i v eurozóně v posledních letech.

To, co by nás mělo trápit, není růst samotný, ale jeho kvalita. Je legitimní, aby se společnost ptala, zda chce růst tažený energetickým koncernem zatěžujícím životní prostředí nebo zda daněmi vyrovnávat rozdíly mezi nejúspěšnějšími a nejchudšími... Je ale holý nesmysl zpochybňovat růst jako takový.

Člověk je od přírody tvořivý, vynalézavý. Hledá štěstí svým unikátním způsobem. Jeden skvělou hrou houslového koncertu, druhý vývojem iPhone, třetí obchodem s deriváty. Poučeni historickými omyly, musí být prioritou svoboda každého jedince, s ohleduplností k prostředí - hledat štěstí svým způsobem. Život v sudu a přemítání o kosmologii je také důstojné pídění se za osobním štěstím, aniž bych nutně mluvil o nulovém růstu. K důstojnosti jedince patří svoboda odmítnout veškerou péči, pomoc a lítost.

Růst má bytostný význam pro chudé, a progresivně menší pro bohaté. Zavádějící je posedlost čísly, falešně fingující přesnost na 3 desetinná místa, bez uvedení nejistoty odhadu. MMF udává HDP na osobu za rok 2011 ve Francii o 27 % nižší než v USA. Ta přesnost je směšná, představa, že Američané jsou podstatně bohatší než Francouzi, zcestná. Obě země jsou bohaté a moderní, ale jinak a neporovnatelně. Francie má levnější zdravotní péči, lepší veřejnou dopravu, delší prázdniny, kvalitnější pekárny. Amerika má větší domy, víc aut, lepší služby. Obě země špičkové ústřice a víno!

Měřit štěstí je pošetilost, ač to je v hovorové řeči zvykem. Můžu říct, že jsem dvakrát tak šťastný než vloni, protože jsem si našel novou milou, kterou miluji dvakrát víc - ale chce někdo tvrdit, že poslední zdvojnásobení HDP ČR též zdvojnásobilo náš pocit štěstí v porovnání s našimi rodiči? Očekávaná délka života je dnes zhruba o pětinu delší, místo černobílé TV se díváme na elegantní barevnou, máme internet. Jak chcete hodnotit ztráty a zisky?

Musíme snížit důraz na HDP o 92,8 %.

Centrálně nařízený růst či nerůst je už sám o sobě obludnost. Společnost a její propletená ekonomika není sice živým organismem v pravém slova smyslu, ale má k němu mnohem blíže než například ke stroji či k počítači - skládá se konec konců z živých lidí.

Už z toho plyne, že někdy roste a lze jí v tom zabránit jen hrubým násilím, asi jako plodnici houby trhající asfaltový chodník, jindy musíme bubření vyvolat hrubým hormonálním násilím, asi jako bychom chtěli, aby starý býk poporostl. Největší kus pravdy v tomto smyslu má Tomáš Sedláček. Potíž je v tom, že naše společnost růst neustále lačně očekává a nemůže bez něj v podstatě být - když by za běžných okolností nenastal, podporují jej politické reprezentace za jakoukoli cenu, jen aby zajistily své znovuzvolení. Ta jakákoli cena bude vysoká, asi jako krmení anaboliky.

Je dobře vědět, že třeba Čína se nachází v jiném vývojovém stádiu než Evropa a svým vývojem zřejmě bude kopírovat cestu Japonska, země jí tradicí asi nejbližší. Žádný strom neroste pochopitelně do nebe (aspoň tenhle prostinký poznatek by si měla ekonomie z biologie odnést) a neporoste tam ani ten čínský - až se ale řádně rozkošatí, zřejmě nás zcela zastíní, protože Čína je zhruba destkrát lidnatější než Japonsko, do nedávna druhá největší ekonomika světa.

Země, která by dobře snášela dlouhá období "nerůstu" s občasnými propady, by musela být čímsi podobná evropskému středověku či císařské Číně, kde tento stav byl normální a v zásadě typický. To ovšem chce mimo jiné i žité křesťanství či buddhismus, tj. programové nelpění na světských věcech - při bližším pohledu se ostatně jeví krátké, vratké a marné i zcela nenáboženským myslitelům.

Nebylo by dobře zanechat úporného plánování, myslet na zadní kolečka, nežít nad poměry a užívat si růstu i stagnací? Je příjemné bubřet, ale je nutné také kontemplovat.

Upřímná odpověď na položenou otázku, zda je nezbytné stále růst, je že nevím. Tak jako Naďa Johanisová nevěřím na žebřík až do nebe, neboli že v systému s omezenými zdroji lze udržet do nekonečna exponenciální růst. To jsou slova Kennetha Bouldinga, který k tomu ještě dodal, že v to může doufat buď blázen nebo ekonom.

Ale myšlenkový směr nerůstu nepředstavuje žádnou ucelenou teorii. Je to spíše sociální hnutí a ani jeho zastánci se neshodnou na tom, jak nového systému dosáhnout, a co si pod pojmem nerůst představit. Spíše jim jde o vyvolání společenské debaty o nekonzumním způsobu života, o uspokojení z práce pro druhé, či o sociálních hodnotách. Přínosné jsou jejich aktivity na lokální úrovni, snaha o energetickou a potravinovou soběstačnost a společné rozhodování o komunitních věcech. Tyto aktivity jsou zcela na dobrovolné bázi a nepředstavují tedy žádné ohrožení svobody a demokracie, jak se obávají někteří diskutující.

Dnešní společnost není schopna fungovat bez růstu, aniž by docházelo k sociálně nežádoucím jevům. Nevzrůstá-li HDP, klesá zaměstnanost, snižují se investice a upadá kvalita veřejných služeb. Dlouhodobě neudržitelné je i pokračování v růstu v jeho současné podobě, protože zoufalá snaha o hospodářský růst za každou cenu nafukuje realitní, komoditní či jiné spekulativní bubliny, představuje neúměrnou zátěž pro životní prostředí a keynesiánská stimulace dostala státy do dluhové pasti.

Uvědomuji si, že řada přírodních procesů je již tak ovlivněna lidskou činností, že se některý může brzy zhroutit, jak o tom píše např. Johan Rockstrom a kol. v práci Planetary Boundaries: A Safe Operating Space for Humanity. Ale rovněř odmítám alarmistický pohled na svět.

Podle mého názoru má smysl uvažovat o kvalitativní stránce rozvoje, o jeho trvalé udržitelnosti ve třech rozměrech – ekonomickém, sociálním a environmentálním, a pokoušet se o hledání souladu mezi nimi. A to i přesto, že částečně uznávám kritiku, že pro někoho je udržitelný rozvoj oxymoron. Také si myslím, že ekonomický růst lze do jisté míry transformovat na zelený růst (green growth), který může být stále v rámci planetárních mezí. A opět, je mi známa kritika “decouplingu”, tedy že celková materiální spotřeba roste navzdory tomu, že je materiálově a energeticky stále efektivnější.

Klíčový bude nový pohled na trh práce. Musíme se přestat tvářit tak, že bez změny podmínek existuje šance dát práci všem, když ekonomický růst tažený moderními technologiemi potřebuje stále méně pracovní síly. Jednou z možností je začít uvažovat o čtyřdenním pracovním týdnu. Budeme mít sice o něco méně peněz, ale zato více volného času a méně nezaměstnaných. Pokud si někdo myslí, že to není možné, tak ať si vzpomene, že to není zase tak dávno, co byl pracovní týden šestidenní a nenajdeme mezi námi asi nikoho, kdo by si stěžoval na jeden den volna navíc.

Trvale udržitelný rozvoj však nebude možný ani bez nového pohledu na měření úspěšnosti společenského rozvoje a hospodářského růstu, protože jak řekl Joseph Stiglitz, volba toho, co měříme, významným způsobem ovlivňuje to, co děláme a o co usilujeme.

To, že “blaho národa lze sotva dovodit z měření národního důchodu”, věděl již Simon Kuznets, jehož podíl na standardizaci tohoto ukazatele byl oceněn Nobelovou cenou. V roce 1962 ve své práci Jak posuzovat kvalitu k tomuto tématu poznamenal: ”Je třeba odlišovat kvantitativní a kvalitativní růst, zvažovat jeho náklady a výnosy v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Cíl vyššího hospodářského růstu by měl být upřesněn na více růstu čeho a proč.”

Alternativních indexů je dost, možná až moc. Neplaveme sice již nazdařbůh v moři neuspořádaných údajů, jako před začátkem užívání HDP k měření výkonu ekonomiky, ale v moři různých indexů. Žádný se dosud ani zdaleka nepřibližuje významu HDP, který ale nebyl vytvořen proto, aby se s ním měřila kvalita života. Na základě dosavadních závěrů OECD, Stiglitzovy komise, Evropské unie a dalších institucí je shoda na tom, že je smysluplné HDP doplnit, například o zahrnutí hodnoty vyčerpání či poškození přírodních aktiv, spíše než na měření produkce, se zaměřit na měření příjmu, spotřeby a dostupných zdrojů domácností a sledovat přitom úroveň nerovností. Dále se navrhuje odlišovat kvalitu života současné generace a udržitelnost života generace příštích, tedy měřit zásoby fyzického, přírodního, lidského a sociálního kapitálu. Důležité je také sledovat kvalitu veřejných služeb (vzdělávání, zdravotní a sociální služby, bezpečí veřejných prostranství, dostupnost bydlení a míru nezaměstnanosti).

Na opravdu respektovaný souhrnný index si sice ještě nějaký čas počkáme, je však důležité, že existují zárodky politické vůle ke změně. Toto je podle mého názoru skutečně reálná cesta, která nás může časem dovést k udržitelnější společnosti, cesta, jež není založena výlučně na hospodářském růstu, ale je rovněž určována sociálními a environmentálními faktory.

V této diskusi nejde ve skutečnosti o dilema, zda růst či nerůst, nýbrž o představu, kudy růst. Růst je přirozený projev živého organismu, a je proto nutno jej předpokládat všude, kde je život. Předpokladem stále rostoucího života je ovšem také smrt jedinců. Stromy stále rostou, ale jen díky tomu, že staré stromy umírají. V tomto smyslu růst může a musí stále pokračovat, a neznamená to automaticky hrozbu přemnožení.

Změna, kterou teď prochází společnost (nejen ekonomika), je především změnou způsobu získávání informací a práce s nimi. V tomto směru dochází již po dvě generace k trvalému růstu, který způsobuje stále se prohlubující změny v našem způsobu života. Tyto změny (a tento nebývalý a „permanentní“ růst) má v historii paralelu snad jen ve vynálezu knihtisku. Všechny změny v ekonomice (a názory v politické ekonomii) jsou s nimi úzce spjaty. Pravděpodobně dochází ke konci novověku a začátku něčeho jiného; a jsme si toho asi tak málo vědomi jako naši předkové začátkem 16. století nechápali, že skončil středověk.

Ekonomiku jsme se naučili měřit způsoby, které tuto změnu nepředpokládaly. Změny v ekonomickém myšlení postupují ovšem rychlejším tempem a jsou spíše spojeny s čímsi, jako je Kondraťjevův cyklus. Zvláštnost současné situace je, že pravidelná „velká“ krize (v Kondraťjevově cyklu) přichází zároveň s proměnou daleko větší (pětisetleté). Relativizace dosavadních měr v ekonomii užívaných je tedy pravděpodobně větší než dříve. Není tedy divu, že politická ekonomie, která před nějakými sedmdesáti lety přecházela od měření tun oceli nebo strojů na měření HDP (které zahrnulo služby), dnes si zoufá nad nedokonalostmi této míry. Růst HDP vypadá dnes jako růst dluhů, což vede jakoby ke kolapsu. Navíc neměří jmění, spokojenost ani růst informací a vzdělání. Hledá se nová míra, a zatím se nenachází.

HDP a jím definovaný růst ovšem má své místo, stejně jako je měly před šedesáti lety ještě dlouho tuny. Když nic jiného, aspoň umožňuje relativizovat ty dluhy a slibuje možnost z nich vyrůst. Bezprostřední spása ze současné krize bude ještě měřena právě takto a nelze se zříkat růstu v tomto smyslu, protože jeho alternativou není stagnace nýbrž úpadek.

Z toho všeho mi vyplývá, že „nerůst“ není nerůst, nýbrž růst jinam. Nerůstem se tento jiný růst zdá být jen proto, že jej neumíme měřit.

Všechno to ovšem může také být jinak. Nerůst je populární jen v západní civilizaci; zbytek světa nemá s růstem žádné problémy. Není pak teorie nerůstu vyjádřením unavené civilizace připravené předat svou roli civilizacím dalším a pokusit se dožít co nejpohodlněji jako starý strom čekající na příští požár nebo hurikán, aby jej smetl a učinil potravou pro mladé výhonky? Třeba to souvisí s koncem mayského baktunu. Já na to však nevěřím a kloním se k vysvětlení prvnímu.

Nikdy by mě bylo nenapadlo, že jednoho dne budu do HN sepisovat důkazy o tom, že foukáním cigaretového kouře do vody nelze vyrobit zlato. Dokazovat, že řídit ekonomiku tak, aby nerostla, znamená zabývat se nesmysly úplně stejého rodu, jen to není taková legrace.

Kdo nápad s nulovým růstem dostal, jen dokazuje, že nemá ani nejmenší představu o tom, jak ve svobodné zemi vzniká souhrnný produkt. Vzniká jako soutok obrovského množství pramínků, kdy každý z nich obstarává nějaký podnik, ať už velký nebo jen malá živnost. Chtít zařídit, aby ten soutok byl stále stejný, aby nerostl, byl letos stejně velký jako loni, by nevyžadovalo nic menšího než podrobné řízení každého jednotlivého podniku. Aby to bylo alespoň na papíře možné, řídící autorita by musela mít přesné informace o všech nákladových položkách všech podniků, a hlavně by musela znát plány každého podniku a náklady na jejich realizaci, aby je mohla včas „přistřihnout“ v případě, že budou růstově smělejší než kolik by jim dovolila z hlediska nulového růstu.

To, že takováto autorita nebude mít při hlídání nákladů každého podniku žádnou oporu v cenách, už ekonomové vědí od L. von Misese hodně dlouho, ale hlavně to vědí z bolestné zkušenosti s centrálním plánováním. Usilovat v rámci celé ekonomiky o nulový růst by vyžadovalo přeměnit ji zpět na jednu velkou organizaci, tj. zrušit soukromé vlastnictví, zakázat soukromé podnikání, zakázat lidem, aby měli své vlastní plány a přinutit je k plnění příkazů řídící autority.

Všichni si samozřejmě přejeme zdravé životní prostředí, šetrnost a ohleduplnost považujeme za velkou ctnost. Víme-li, že určité prvky v chování jednotlivců i podniků poškzují životní prostředí, pak jedinou cestou, jak s tím něco udělat, je korigovat pravidla chování obsažená v zákonech a náležitě je vynucovat.

Poměrně stručná zmínka o žádoucnosti „nerůstu“ v mém nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny díky Janu Macháčkovi vyústila nakonec v tuto diskusi na téma, zda je reálné uvažovat o ekonomickém nerůstu.

Diskusi vítám, ale ráda bych se ohradila vůči konfrontačnímu tónu, který pan Macháček opět volí ve své již druhé polemické stati vůči mým textům. Útoky „ad hominem“ a ironizujícími poznámkami vůči mé osobě a práci se tento komentátor snad nejrespektovanějšího týdeníku u nás shazuje jak v mých očích, tak jistě i v očích řady čtenářů a čtenářek, současně bohužel dále snižuje laťku úrovně tuzemské veřejné diskuse. O genderovém aspektu nemluvíc – je přece jenom ještě o něco trapnější, když muž uráží ženu.

Agresivní reakce Jana Macháčka na myšlenku „nerůstu“ však možná zároveň svědčí i o určitém pocitu ohrožení. Není pravda, že kritici ekonomického růstu se vyrojili až v poslední době. Např. americký ekonom Kenneth Boudling, kterého zmiňuje ve svém příspěvku Jiří Čáslavka, o nemožnosti dlouhodobého růstu produkce psal již v šedesátých letech, u nás představil stíny ekonomického růstu Jan Keller začátkem let devadesátých. Je ale pravda, že hlasů, které pochybují o přínosnosti ekonomického růstu, přibývá a jsou stále více slyšet. Nedávno upozornil na neudržitelnost exponenciálního růstu například bývalý hlavní ekonom MMF Kenneth Rogoff, po alternativě k HDP se rozhlíží francouzský prezident Nicolas Sarkozy, atd.

Zároveň se ale objevují zapálení zastánci růstu, k nimž patří i několik přispěvatelů do této diskuse.

Ekonomický růst spojují se svobodou, s prací, ale také s tvořivostí, s přirozeným projevem živého organismu, s naplněním lidského potenciálu, s rozvojem, pokrokem a touhou se zdokonalovat… s takovým pojetím růstu je pak těžké polemizovat, neboť: kdo by chtěl být proti pokroku? Skutečnost je ale taková, že tvořivost, smysluplná práce, naplnění lidského potenciálu… všechny tyto pěkné věci tu byly již předtím, než se někdy ve čtyřicátých letech dvacátého století začal měřit ekonomický produkt, a bohdá nezmizí ani tehdy, až se nám od fascinace tímto číselným údajem podaří oprostit. Ve svém druhém blogu se pokusím jasněji vysvětlit, proč si myslím, že ekonomický růst je problém a proč musíme uvažovat o tom, jak přejít na sociálně udržitelný nerůst – tedy takový nerůst, který by nehrozil ekonomickým krachem a sociálními nepokoji.

A připojuji ještě dvě reakce:

- na příspěvek Ivana Pilipa

Ekonomický růst třetí svět asi nespasí

Chci panu Pilipovi poděkovat za jeho slova v závěrečném odstavci: stejně jako on nejsem zastáncem vyhrocených diskusí a vítám jeho slova o vzájemném respektu a naslouchání. V dalším textu reaguji na námitku, kterou vznáší proti myšlence nerůstu: totiž tu, že ekonomický růst je nutný k tomu, aby chudí neskončili v chudobě.

Již ve svém prvním blogu jsem upozorňovala na to, že čím větší je polarita mocných a bezmocných, tím méně lze čekat, že bohatství ve smyslu kupní síly skape k těm nejchudším. V ideálním světě ekonomických teorií, které neberou v úvahu otázky moci, nepeněžní ekonomiky a omezenosti zdrojů, probíhá skapávání takto: vyrábíme toho stále víc a tudíž, když to prodáme, máme za to stále víc peněz a za ty si můžeme koupit stále víc věcí (přírodní zdroje jsou v tomto modelu neomezené). Zároveň výrobci, kterým se podařilo vše prodat, rozšiřují výrobu a zaměstnávají stále více lidí, zaměstnanci a výrobci platí stále více daní, z nich stát financuje školy, zdravotnictví, kulturu, a kvalita života jde nahoru. Chudí bohatnou.

V méně ideálním světě to ale mnohdy probíhá takto: Vyrábíme toho sice stále víc a víc, ale to taky znamená, že hledáme stále další odbytiště. Díky výnosům z rozsahu větší firmy likvidují ty menší (které zaměstnávaly relativně více lidí) a snižují náklady: např. chtějí co nejlevnější pracovní sílu. Tyto „efektivní „ a „úspěšné“ firmy využívají otrocké práce v robotárnách či ve spolupráci se státem privatizují pastviny, lesy, vodní zdroje, které chudí dříve využívali přímo ke své obživě a těží zde hliník, staví přehrady či pěstují olejové palmy. K mechanismům, které chudé vyhánějí z vesnic do měst, patří i dumping levných potravin z tzv. bohatých zemí, např. americká kukuřice na Filipínách či v Mexiku, s níž místní zemědělci nemohou soutěžit.

Ve městech ale venkovany většinou žádné štěstí nečeká. Jak upozorňuje Jiří Čáslavka, ekonomický růst tažený technologiemi potřebuje stále méně pracovních sil. Lidé ve slamech jsou odkázáni na neformální aktivity drobné produkce a prodeje, ale i toto živobytí je systémem podkopáváno s dovozem produktů velkých firem, které hledají odbyt: Ind, ovlivněný reklamou, si dnes raději koupí plastový kyblík, než košík od místního výrobce. Neoliberální politiky navíc zajistí, že drobný výrobce nebude mít na lékaře ani na vzdělání pro své děti… Chudí zůstávají chudými, nebo chudnou ještě víc.

Domnívat se, že ekonomický růst – tedy nárůst produkce – vyřeší chudobu, je nebezpečné zjednodušení. Jak upozorňuje David Korten, politiky, podporující růst, mohou chudobu naopak prohloubit.

- reakce na příspěvek Jana Bureše

Ekonomický růst nelze řídit?

Líbí se mi věcný tón argumentace pana Bureše (i když mi moc nesedí označení „popírač růstu“ – zní to jako popírač holokaustu!). Pokusím se podobně věcně zareagovat na jeho argumenty:

1. Ekonomický růst nelze řídit: Představa diktátora, který by kontroloval indikátor HDP a nutil by vybrané firmy k poklesu, je absurdní a neproveditelná. Na druhé straně v současné době patří ekonomický růst k makroekonomickým hospodářským ukazatelům. V jistém smyslu tedy je země řízena – ale ne k nulovému, nýbrž k pozitivnímu růstu. Jak upozorňuji ve svých blozích, existují další prvky ekonomického systému, které jej nutí růst. Ekonomické a finanční mechanismy i převládající politická ideologie tedy de facto systém směruje k růstu. To je podle mě špatně. Jak z toho ven? O tomto potřebujme přemýšlet.

2. Ekonomiky, kde roste počet obyvatel, musí růst: Možná ano, ale růst nemusí přispívat k vymýcení chudoby. Viz moje reakce na příspěvek Ivana Pilipa.

3. Neexistuje nic mezi růstem a propadem ekonomiky: Ano, to je největší překážka udržitelného nerůstu. Žijeme v systému, nastaveném na expanzi a prošpikovaným posilujícími zpětnými vazbami, které, jak jsem zmínila v bodě 1, jej nutí růst. Na druhé straně donekonečna růst nelze, už teď je produkce příiš velká a příliš zatěžuje planetu. Toto bychom měli říci nahlas - a začít hledat řešení.

4. Růst HDP neznamená víc ledniček a aut: Tento argument tzv. andělského růstu, tedy růstu HDP, který by nezahrnoval nárůst spotřeby materiálů a energie, jsem zpochybnila ve svém prvním blogu, o selhání vize decouplingu hovoří i Jiří Čáslavka a v diskusi k druhému blogu Jana Macháčka také František Marčík a další. Tedy jen stručně: ačkoliv spotřeba materiálu a energie na jednotku produkce klesá, je růst objemu produkce díky ekonomickému růstu rychlejší (tzv. Jevonsův efekt). I služby mají svou nemalou ekologickou stopu. Snížená spotřeba ropy v USA či Evropě může znamenat leccos. Třeba to, že chudí nemají na benzin? Anebo to, že plastové hračky dovážíme z Číny. Obecně platí, že v globalizovaném světě tzv. „vyspělé“ země své špinavé výroby vyvážejí. Proto nejsou podobné statistiky přesvědčivé.