Jak obrodit kapitalismus?

Myslím, že nejde o krizi kapitalismu či tržní ekonomiky, nýbrž o krizi, možná fatální, středního stavu. Tudíž je ve velkém nebezpečí demokracie, která je ve skutečnosti vládou střední třídy. S kapitalismem a tržní ekonomikou je to v pořádku, ta střední třídu nutně nepotřebuje.

Při kritice současného ekonomicko-politického systému stále narážíme na představu, že „sociální stát“ přerozděluje příliš moc od pracovité střední třídy směrem k neproduktivním „potřebným“. V západní civilizaci však největším obmyšleným je právě střední třída, a to vlastně už od 19. století, ale určitě v druhé polovině století 20. Krize, která probíhá, je pak zejména také krizí mechanismů této podpory. Není zřejmě náhodou, že spouštěčem byla krize hypoték.

Po celé 20. století je střední třída podporována nejen daňovou podporou hypoték, ale také např. penzijními systémy, podporou drobného podnikání, progresivním zdaněním, různými šikovně komplikovanými daňovými výhodami, růstem státní správy (která udržovala krok s růstem vzdělanosti střední třídy). S tím šla ruku v ruce ideologie: small is beautiful, americký sen, vynálezci z garáží, rags to riches, kultura odbornosti, kultura práv a nároků, atd.

To vše dlouho slavilo úspěchy, protože to vše opravdu značný čas vedlo k růstu ekonomiky, a tím i k růstu bohatství, bezpečnosti a spokojenosti snad všech občanů a ve všech zemích (i nejbohatší profitují aspoň z bezpečnosti). Obávám se však, že poslední vlna globalizace vyčerpala možnosti tohoto zřízení, a vidět je to zhruba od počátku tohoto tisíciletí. Zdá se, že opět velké, nikoli malé, podniky začínají být (a být viděny) jako motory růstu. Navíc se zdá, že zároveň přetekla řada plnících se číší u střední třídy: příliš mnoho penzistů, nesmyslně výhodné hypotéky, předrahé zdravotnictví, velké finanční podpory módním výstřelkům, růstem „neproduktivní“ střední třídy: vysoce placení poradci (a málo placení učitelé), neproduktivní státní správa, nepotřebné layery veřejné správy.

Nejhorší asi je, že střední třída ve snaze ubránit svou existenci a své výhody, začne kus po kuse likvidovat to, co za své vlády přinesla: začnou sílit protiglobalizační a ochranářské nálady, budou se zachraňovat hypotéky na účet podpor skutečně chudým, omezování imigrace. S tím se sveze posilování represivních složek. Viz Tea Party. Dokonce hrozí degenerace demokratické politiky, což je nesmírně nebezpečný fenomén.

Co dělat? Bránit demokracii a odbourávat výhody střední třídy opatrně, snad jí její vzdělání umožní to přijmout a najít potřebnou rovnováhu. Nesmíme ji nechat padnout: přeci jen je snad nejsympatičtější složkou společnosti. (Však se k ní sám hlásím.)

Především je namístě otázka, zda hospodářský systém, kde vláda utrácí přes polovinu HDP, je vůbec ještě tržní hospodářství neboli kapitalismus.

Některé státy, například Francie, utrácejí 56 % HDP, a pak se diví, že hospodářství stagnuje. Donedávna se problém stagnace „řešil“ expanzí dluhů, které poskytovaly růstový doping po určitou dobu. Nejprve šlo o expanzi státních dluhů. Francouzský dluh se letos přiblíží 90 procentům HDP, průměr pro EU nebude o mnoho nižší. Těžko se sprintuje s dluhovou koulí na noze.

Pak přišla řada na expanzi bankovních dluhů. Státy daňově i jinak podporovaly investiční úvěry, neboť investice jsou přece motorem růstu. Státy podporovaly i hypotéky a spotřební úvěry, neboť spotřeba je rovněž motorem růstu.

Výsledkem je stav, kdy objem bankovních aktiv v Evropě několikanásobně převyšuje objem evropského HDP. Hrozí bankovní krize takových rozměrů, že americká hypoteční krize včetně Lehman Brothers byla proti tomu jen svačina. Mohou za to bankéři? Ale vždyť oni se pouze pohybovali v rámci mantinelů, které stanovili politici a centrální bankéři. Mohou za to ratingové agentury? Ale vždyť to byli opět politici, kdo zakotvil vůdčí úlohu ratingových agentur přímo do statutu Evropské centrální banky!

Evropa si zvykla na vysokou životní úroveň na dluh, veřejný i soukromý. A když nyní investoři konečně ztrácejí svoji dřívější svatou trpělivost a ochotu kupovat další dluhopisy, je to vydáváno za krizi kapitalismu. Neuvěřitelné.

A pak se v Paříži protestuje proti údajně nespravedlivé degradaci ratingu. Mimochodem, agentura Egan-Jones degradovala Francii již v listopadu 2011 na jednoduché A s negativním výhledem. Čím se Egan-Jones liší? Je mnohem méně známá, ale její ratingy jsou včasnější a přesnější než výroky zavedených molochů, které jen reagují na stav věcí, ale nepředvídají.

Řešením je za prvé omezení státních výdajů na maximálně 45 % HDP ročně; i to je velmi velkorysý limit. Za druhé, zrušit všechny daňové výhody pro zadlužení na úrovni podniků i domácností. Snížit nebo zrušit daně z kapitálových výnosů, neboť financování pomocí akciového kapitálu je systémově mnohem méně rizikové než dluhové financování.

Pokud jde o údajné umenšování střední třídy – z pečlivějších analýz amerických údajů je zřejmé, že se jedná o statistické nedorozumění. Část střední třídy se přesunuje do vyšší střední. Zlé by bylo, kdyby dramaticky rostl počet chudých. To se však zatím děje pouze v evropských státech akutně postižených krizí veřejných financí nebo bankovní krizí.

Pokud jde o domácí česká specifika – ano, náš právní stát má hodně co dohánět, ale při pohledu na bruselské žonglování s právem docházím k názoru, že by mohlo být ještě mnohem hůře. Ohledně korupce existují jen dva dobré recepty: (a) naprostá otevřenost veřejných financí; (b) nekrmte tu bestii. Koruna neutracená rovná se koruna neukradená. Jestliže bych pro rozežrané západní státy stanovil výdajový limit na 45 % HDP ročně, pak pro českou ekonomiku na 35 % HDP, a i to by bylo stále hodně.

Otázka tedy nezní, jak změnit kapitalismus. Otázkou je, jak ho v Evropě po desetiletích pečovatelského státu znovu zavést.

"Hodně současných problémů podle mého názoru souvisí s trendy popsanými v knize The Lights in the Tunnel od Martina Forda, zabývající se důsledky technologického pokroku, automatizace, outsourcingu a globalizace. Na rozdíl od převládajícího přesvědčení, že zdrojem potíží je primárně nezodpovědný a přerostlý finanční sektor, případně nezodpovědné vlády, vidí jejich kořeny ve výše zmíněných trendech. Jejich přímým důsledkem je růst majetkové nerovnosti: na jedné straně klesá cena lidské práce, především méně kvalifikované, jak v důsledku automatizace, tak v důsledku odlivu pracovních míst do rozvíjejících se států, na druhé straně roste schopnost kapitálu produkovat hodnoty, což dohromady vede k rychlému růstu majetkové nerovnosti: všichni, kteří si na živobytí vydělávají prací ztrácejí, zatímco investoři, organizátoři a tvůrci získávají.

Tento trend se stále zrychluje a prohlubuje, což ilustruje například růst počtu robotů jehož příkladem může být plán společnosti Foxconn nahradit 500 000 svých zaměstnanců roboty (jde přitom o nahrazení „levných“ Číňanů) a nebo nedávné vítězství počítače Watson ve hře Jeopardy! nad špičkovými lidskými hráči (což ilustruje pokrok v oblasti umělé inteligence).

V dohledné budoucnosti tak už nemusí být nahrazována roboty a počítači jen jednoduchá manuální činnost, ale také experti. V extrému by mohly roboti a počítače nahradit naprostou většinu lidské práce a učinit tak lidskou pracovní sílu prakticky bezcennou. V takovém scénáři by pak reálnou hodnotu měly pouze výrobní prostředky a do extrému by tak byla dovedena majetková nerovnost: kdo by nevlastnil výrobní prostředky, neměl by v podstatě žádnou možnost vydělat prostředky na obživu a byl by odkázaný na nějakou formu dobročinnosti majetných.

Jak může svět v takovém scénáři dopadnout ukazuje například antiutopická prvotina Kurta Vonneguta Mechanické piano z roku 1952, ve které drtivá většina lidí skončila buď jako „krumpáče a lopaty“ (jsou tedy zaměstnáni manuálními veřejnými pracemi) nebo v armádě. Zřetelný pohyb tímto směrem ukazuje mimo jiné i zpráva Congressional Budget Office (tedy rozpočtového úřadu amerického Kongresu) o příjmové nerovnosti z října minulého roku – na její jedenácté straně jsou čtyři grafy ukazující vývoj nerovnoměrnosti příjmů mezi lety 1979 a 2007 podle zdrojů příjmů. Relativně nejnižší byla a nejméně se zvýšila nerovnoměrnost příjmů z pracovní činnosti, podstatně vyšší nerovnoměrnost i její podstatně vyšší nárůst byly u příjmů z podnikání a příjmu z kapitálu bez kapitálových zisků, ale zdaleka nejvyšší nerovnoměrnost a vzhledem k už existující extrémní nerovnoměrnosti už jen mírný růst byly u příjmů z kapitálových zisků, tedy zisků generovaných de facto růstem hodnoty výrobních prostředků.

Otázka budoucnosti kapitalismu je podle mého názoru do značné míry otázkou schopnosti zvládnout důsledky těchto trendů. Nemyslím si, že by řešením mohl být konzervativní návrat k „čistému kapitalismu“ ani zelený návrat „zpět k přírodě“ obětující růst zachování životního prostředí. Alespoň částečným řešením by mohla být kombinace de facto přinucení obyvatel stát se kapitalisty prostřednictvím investic do penzijních fondů a státního přerozdělování do sektorů, které jsou klíčové pro zvyšování kvality života (například věda, školství, zdravotnictví, životní prostředí).

Pokud se diskutuje otázka potřeby změnit či obrodit kapitalismus, pak je třeba si především vyjasnit, zda je něco takového vůbec nutné.

V posledních několika letech může pocit takové potřeby vyvolávat finanční krize, která se z amerických hypoték přesunula do amerických bank, potom do evropských států a nikdo neví, zda nezamíří ještě někam dál. Jenomže každá definice tržního hospodářství, každá standardní učebnice ekonomie počítá s tím, že „kapitalismus“ prochází cyklickými krizemi a jednou za čas se vychýlí z rovnováhy a nastane období, kdy se do ní bude postupně vracet.

Pravda, dosud se většinou takovou klasickou krizí rozuměla krize z nadvýroby, ale potenciálních nerovnováh je v tržních ekonomikách celá řada a teď se prostě projevují jiné z nich. Tak, jako i organismus zdravého člověka občas musí bojovat s chřipkou nebo nějakým onemocněním, tak také kapitalismus prochází obdobími, kdy něco začne špatně fungovat a vnitřní mechanismy (jako imunitní systém u člověka) začnou působit směrem k návratu do normálu.

Podstatné tedy je, zda v současné době jde jen o novou formu takové standardní cyklické krize, nebo zda jde o hlubší, takřka existenciální, krizi kapitalismu.

Osobně jsem přesvědčen, že situace je sice velmi vážná (ostatně proto se také popisuje jako krize – ty předchozí byly také vážné, jen si je už nepamatujeme nebo se nás netýkaly), ale nijak nezpochybňuje základní principy fungování tržní ekonomiky a fakt, že se stala nikoli jen vítězem soutěže různých systémů z doby studené války, ale v zásadě jediným ekonomickým systémem, který dnes ve světě existuje. Nyní už i Čína, Vietnam, dokonce v některých náznacích i Kuba sice stále nechávají zablokovaný politický systém, ale ekonomický systém se víc a víc podobá standardnímu kapitalismu, pouze lokálně modifikovanému.

Rozpadu kapitalismu jako systému nenasvědčují ani změny nálad občanů a politických preferencí. Socialistické strany setrvávají na pozicích tržní ekonomiky a žádná z relevantních sil nenavrhuje staré socialistické recepty jako znárodňování, státem stanovené ceny, zaměstnanost organizovaná státem apod. Může to sice znít jako samozřejmost, ale ještě před prvním vítězstvím F. Mitterranda ve francouzských prezidentských volbách r. 81 opustilo nemalé množství podnikatelů Francii (často přesunuli firmy i trvalý pobyt do Belgie či Švýcarska)  v obavách ze znárodňování a dalších podobných kroků.  Dnes se takovýchto rizik v případě výhry F. Hollanda nikdo soudný neobává a ten také žádné podobné kroky nenavrhuje.

Tento příklad poměrně přesně vystihuje současnou dobu: přes všechny problémy, škrty, obavy o ztráty zaměstnání a pokles životní úrovně se levice neposunuje doleva, obecné voličské preference se nijak zásadně neposunují k levici a neobjevují se žádné síly, které by jako program měly zrušení nebo naprostou přeměnu kapitalismu v jiný systém. Hnutí typu Ocupy Wall Street či 15-M ve Španělsku jsou spíše chaotické spolky, kde se potkávají lidé velmi vzdálených názorů, kteří sice vědí co nechtějí (a abychom byli spravedliví, v lecčems mají pravdu), ale jejich akceschopnost končí ve chvíli, kdy je potřeba zformulovat alternativní program. Lidé jako Slavoj Žižek či Noam Chomsky zůstávají intelektuálním excentrismem, nikoli politickou alternativou. Klasické extremistické strany nalevo ani napravo neposilují – výrazný posun hlasů zaznamenávají strany sice radikální (M. Le Pen, Praví Finové apod.), ale jsou to strany spíše nacionalistické, které řešení situace vidí v boji proti přistěhovalcům, Evropské Unii, globalizaci apod., ale jen okrajově v tržní ekonomice jako takové.

Kapitalismus prošel – a úspěšně – horšími a nebezpečnějšími krizemi. Velká krize z konce 20. let, rozdělování světa po 2. světové válce, ropné krize, 60. léta (dnes jsou vnímána jako vrcholně romantické období minulého století, ale intelektuálně byl tehdy kapitalismus pod největším tlakem, zejména v USA  a v Evropě v době studentských bouří a společenských protestů), krize v 80. letech. Vzpomeneme si dnes, že v 68. roce probíhal v Paříži boj na skutečných barikádách a v 70. letech proti kapitalismu bojovaly uvnitř Evropy ozbrojené teroristické skupiny jako RAF nebo Rudé brigády, které dokázaly kromě jiného zavraždit premiéra jedné z největších zemí Evropy?

Zkrátka, porovnáme-li současné nálady oproti situacím z minulosti, kapitalismus a s ním spojený politický systém procházím krizí, ale nikoli rozkladem a ohrožením alternativními systémy.  Během několika let se asi mnohé změní – strategie bank, způsoby jejich regulace, objemy výdajů státu , nastavení sociálních systémů, pravidla pro fungování finančních trhů a kdo ví, co ještě dalšího. Bude to složité období a dotkne se miliónů lidí. Nakonec se ale vyřeší a trhy se vrátí do rovnováhy. Kapitalismus a tržní ekonomika tu  bude určitě i poté a začne znovu naplno fungovat. Přinejmenším do další krize.

Kapitalismus je v krizi a rozumná alternativa je v nedohledu. Na západ od nás si již problému všimli. Pouze v České republice se většina elity tváří, že problém neexistuje. V čem je problém? Zatím jedinou metodou, jak zcivilizovat kapitalismus a také jej učinit stabilním, byla snaha sociálních a křesťanských demokratů a to především v západní Evropě vybudovat tzv, sociálně-tržní hospodářství. Tedy něco, co netrpí fatálním poklesem výkonu jako všechny levičácké experimenty se státním, komunálním, samosprávným či družstevním socialismem. A zároveň aby tento systém zajistil přerozdělování od bohatých k chudým, a to především formou progresivního zdanění fyzických osob a relativně vysokým zdaněním firem.

Tento systém dosáhl svého vrcholu v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy jasným způsobem převálcoval sovětský komunismus či v našem případě bilakovsko-husákovský reálný socialismus. Lidé v roce 1989 při Sametové revoluci nechtěli neoliberální kapitalismus, ale sociálně-tržní hospodářství, které bylo v té době v západní Evropě na vrcholu.

Toto vítězství nad sovětským blokem se ukázalo být začátkem konce sociálně-tržního hospodářství, bylo to skutečné Pyrrhovo vítězství. Proč? Ukázalo se totiž, že buržoasie, firmy a bohatí zaměstnanci jsou ochotní se dělit s méně úspěšnými spoluobčany ve své zemi, pokud mají strach z komunismu, znárodňování, revolty pracujících či za Sovětského svazu a také pokud existuje národní stát. Obojí bohužel zmizelo. Národní stát sice formálně existuje, ale jeho schopnost věci řídit, kontrolovat a ovlivňovat vzala v globalizovaném světě za své. Například národní vlády nejsou schopny vybírat daně od firem, musely významně snížit mezní sazby daně z příjmu fyzických osob, a to prostě z toho důvodu, že v opačném případě si firmy a bohatí jednotlivci najdou minimálně formální sídlo či bydliště v jiné zemi. Zároveň se ukázalo, že sovětská hrozba byla podmínkou pro vysokou míru přerozdělování a hledání společenského konsensu.

Po roce 1989 se vše začalo v zemích tradičního Západu sypat. Již nebylo třeba korumpovat pracující, aby se nedaly ke komunistům. Již bylo možné začít se zbavovat všech zbytečných výdajů, které představuje politicky stabilní sociálně-tržní ekonomika. Tlak byl ještě zvýšen globalizací, kdy se přinejmenším část pracujících dostala do přímé soutěže s levnou pracovní silou v Čínské lidové republice a jinde v tzv. vynořujících se trzích. Výsledkem těchto procesů byl fakt, že skutečně bohatí a firmy přestali platit daně ve svých zemích a platí je, pokud vůbec, někde v daňovém ráji. Náklady sociálního státu byly přesunuty na střední třídu, která na něj musí stále více platit a stále méně z něj dostává.

Neschopnost vybrat daně od bohatých a od firem vedla řadu politiků k financování na dluh. To je ovšem jen krátkodobé řešení. Dluhy začínaly být neúnosné a začal tlak na jejich snižování, který před rokem 2008 začal přinášet první výsledky. Pak bohužel přišel pád Lehman Brothers a sociální stát dostal další ránu. Bylo nutno zaplatit desítky či spíše stovky miliard dolarů, liber a euro za sanaci finančního sektoru. Tento sektor se dostal do přímé soutěže se sociálním státem. Aby se nerozpadl světový finanční systém, bylo nutné začít demontovat sociální stát. A pracující těžko chápali a chápou, že, aby banky dostaly miliardy musí se začít ořezávat pezse, sociální dávky či podpory v nezaměstnanosti.

Potřebu ořezávat tyto podpory v nezaměstnanosti, aby bylo dost peněz pro banky, není schopen vysvětlit ani ten nejschopnější a nejvýřečnější pravicový politik. Proto je třeba odpoutat pozornost a hodit vinu na imigranty či na Řecko. Ne že by imigranti nebyli problém pro EU, ne že by Řecko nebylo problémem pro eurozónu, avšak v obojím případě platí, že jsou to problémy zástupné, ty méně důležité. Těmi zásadními problémy jsou:

1. Vzrůstající příjmová a majetková nerovnost, téměř všude ve světě. Ta podlamuje nejen sociální kohezi mnoha zemí, ale také agregátní poptávku, neboť chudí nemají peníze a bohatí nekonzumují – spoří.

2. Morální hazard ve finančním sektoru dosáhl svého vrcholu. Funguje tam socialismus pro bohaté. Když se daří, jsou moje zisky soukromé, když se nedaří, rád se o ztrátu rozdělím s celou společností. Zbankrotovaný bankéř si má prostřelit hlavu a ne přijmout státní pomoc, vyplatit si vysoký bonus a pak kritizovat politiky za rozhazovačný sociální stát. Tato poslední věta není vtip. Bohužel!

Co s tím? Poučit se z minulých chyb a vrátit se k sociálně-tržnímu hospodářství a také k tzv. rýnskému kapitalismu. První znamená odstranit příliš velké rozdíly v příjmech a majetku, tedy zavedení progresivní daně z příjmu fyzických osob plus daní majetkových. Druhé znamená návrat k reálné ekonomice, k výrobě zboží a služeb a tedy k potlačení spekulací na finančních trzích. A zejména, pokud nějaká finanční či jiná instituce zbankrotuje, je třeba rozdat jejímu vedení revolvery s jedním nábojem a jasným doporučením. A ústavně si musíme zakázat dávat jim nějaké peníze daňových poplatníků! Krátkodobě to bude bolet, dlouhodobě to ozdraví společnost i hospodářství.

Čtenáři Hayeka si museli všimnout, že pan profesor byl velmi nevraživý vůči schopnosti některých slov zavádět naše myšlení zjevně chybným směrem. Takových slovních potvor identifikoval několik, snažil se je nahradit novými pojmenováními, která by nebyla dvojznačná a nezaváděla. Nejznámějším jeho pokusem o opravu chybných jazykových zvyklostí je rezervovat slovo ekonomika jen pro skutečnou ekonomiku, tj. organizaci, která sleduje svůj cíl a má k tomu vytvořený soubor pravidel, a nepoužívat toto slovo pro označení trhu, který je naopak souborem mnoha ekonomik, přičemž trh sám žádný cíl nesleduje.

Inspiraci při hledání vhodnějších slov nalézal v řečtině, která se za časů jeho mládí vyučovala na klasických gymnáziích, dnes už jen na teologických fakultách. Její schopnost vyjádřit přesně to, co je obsahem pojmu, je vskutku obdivuhodná. Pro tržní řád navrhoval používat slovo katallaxe, které v řečtině označuje celé hnízdo významů přesně odpovídajících tomu, co trh skutečně dělá: směňovat, přijmout do společenství a udělat si přítele z nepřítele. V češtině máme třeba výraz „národní hospodářství“, který je jasně zavádějící, pochází z doby, kdy ekonomii u nás dominovala němčina a představa německých myslitelů, že tu je a hlavně bude jeden hospodařící národ sjenocený pod jedním vedením. Žádný Volk samozřejmě nehospodaří. A přesto je výraz „národní hospodářství“- Volkswirtschaft - dokonce v názvu fakulty Vysoké školy ekonomické.

Také mám někdy sto chutí ujmout se role brusiče jazyka po vzoru velkých českých lingvistů 19. století a zjednat nápravu. Vždycky si ale vzpomenu na moudrá slova svého učitele francouzštiny ze Ženevy, který při mých mladických pokusech o nápravu francouzštiny říkal, že jazyky jsou jako ženy a je proto třeba je brát takové, jaké jsou. Hayekovým důvodům k nespokojenosti rozumíme velmi dobře, ale musíme se smířit s tím, že nová a zjevně lepší slova mají jen nepatrnou nebo spíše žádnou naději na to, že se ujmou.

Svého času si Hayek postesknul úplně stejně, jak to nyní udělaly Financial Times. „Už ani nemáme jméno, jemuž by se obecně rozumělo, pro to, co termín svobodný systém označuje jen matně. Určitě ani kapitalismus, ani laissez-faire to správně neoznačují a oba termíny jsou pochopitelně populárnější u nepřátel než u obránců svobodného systému. Kapitalismus je vhodné jméno nanejvýše pro dílčí uskutečnění takovéhoto systému v jisté historické fázi, avšak zavádějící, protože naznačuje systém, který je ku prospěchu hlavně kapitalistům, zatímco ve skutečnosti je to systém, který ukládá podniku disciplínu, pod níž se manažeři trápí a jíž se každý snaží uniknout. Laissez-faire nebylo nikdy ničím víc než jen ryze praktickou zásadou vyjadřující protest proti zneužívání vládní moci, avšak nikdy neposkytovalo kritérium, jehož pomocí by bylo možné rozhodnout, které jsou ty pravé funkce vlády. Jediný termín, jemuž se v minulosti široce a správně rozumělo, totiž liberalismus, si přivlastnili oponenti tohoto ideálu.“

Takže: navrhuje-li Jan Macháček dobudovat právní stát, pak stokrát, tisíckrát ano. Dá se to udělat a má to obrovský smysl. Trápit se nevhodností nebo neexistencí vhodných slov smysl nemá.

Mám nějak na ty Macháčkovy diskuze smůlu, dostanu se k tomu obvykle až ve čtvrtek večer a to už leckdo jiný leccos napíše. Je tomu i tentokráte; něco z toho, co bych řekl, napsali již pánové Outrata, Kohout a Pilip, co bych určitě neřekl, napsal Jan Mládek (byť v jeho popisu změn, kterými svět po konci komunismu prošel, je hodně pravdivého). Takže sedm dalších poznámek a omlouvám se tentokráte za délku příspěvku.

Za prvé, trvám na slovu kapitalismu a nevadí mi, že může navozovat různé obavy. Kapitalismus je takový, má soutěž, spekulaci a “přetrumfnutí jednoho druhým” ve svém základním genetickém kódu.

Za druhé, základním regulačním mechanismem kapitalismu je trh (a připomínám, že mnoho let před vydáním Bohatství národů Adam Smith napsal Teorii mravních citů). Ekonomická historie 19. století však ukázala, že “regulace trhem” nebrání ani cyklickým krizím, ani hlubokým sociálním rozdílům. Dvacáté století přineslo ve své první polovině zrod komunistických či korporatistických experimentů jak kapitalismus nahradit, s katastrofálními dopady. Druhá polovina minulého století zrodila sociálně tržní ekonomiku v Evropě, s jejím sociálním modelem a rozsáhlou rolí státu, ale i nárůst zadluženosti, pokles produktivity a konkurenceschopnosti a zpohodlnění společnosti. Na to od počátku 80. let reagovaly Reaganvsko-Thatcherovské reformy, všeobecná liberalizace (které se nevyhnuly ani země kontinentální Evropy), vedoucí k tzv. globalizaci, s tím přišel současně skok v informačních a komunikačních technologiích, obrovská změna v Číně, nové sofistikované finanční produkty a další. Po roce 2000 země třetího světa začaly ekonomicky ohrožovat ztučnělý vyspělý svět, který najednou ztrácel pracovní místa a daně, snížené v důsledku liberalizačních reforem od 80. let , najednou nestačí pokrýt náš blahobyt (v tom má Jan Mládek pravdu).

Za třetí, po roce 2007 propukla hluboká finanční a hospodářská krize, která je interpretována jako krize samotného kapitalismu. Z diskuze ve Financial Times se pak jako údajně základní problémy kapitalismu vynořují tři: finanční sektor, správa korporací a příjmová nerovnost. Vůbec nezpochybňuji spoluodpovědnost velkých finančních institucí za nedávnou finanční a následnou hospodářskou krizi. Stejně tak nezpochybňuji, že spekulace, založená na nedokonalé znalosti moderních finančních produktů, nabízených ještě méně znalým klientům, nakonec byla spouštěcím mechanismem krize. Finanční instituce teprve cenu zaplatí - jsem přesvědčen, že do deseti let budou například velké investiční banky vypadat úplně jinak (například nebudou tak "velké") a jejich zlaté časy se nevrátí. Stejně tak přiznávám velký problém při správě korporací – globalizace vygenerovala obrovské organizační molochy (a nejen ve finančním sektoru), kde vrcholový management je velmi vzdálen od jak reálného zboží či služby, tak od zájmů akcionářů. Propojenost bank s těmito velkými podniky vedla k situaci “too big to fail” – pád takových molochů může přinést všeobecnou ekonomickou katastrofu a proto je třeba je zachránit pomocí státních peněz (tedy peněz daňových poplatníků). Odtud pak další heslo: privatizace zisků, socializace ztrát (mimochodem: stále více si myslím, že se i AIG a další instituce měly nechat padnout).

Za čtvrté, důraz kladu na dva pojmy výše: "spoluodpovědnost" a "spouštěcí mechanismus" a zde vidím podstatu tvrzení, že nejde o krizi kapitalismu: dnešní krize měla více zdrojů a příčin, než pouze chování finančních institucí či managementu velkých korporací. Mezi tyto příčiny patří i chování velkých skupin obyvatel, včetně těch s nižším příjmem. Patří sem však i krátkozrakost politiků, podléhání volebnímu cyklu a společná snaha s ekonomy a centrálními bankéři vyhladit ekonomický cyklus tak, že menší krize ztratily svůj korekční význam (“Great Moderation”). Politici velmi rádi viděli dlouhodobý, nepřerušovaný, přirozeným chování trhů neregulovaný hospodářský růst, který vytvářel falešná očekávání a přispěl k cenovým bublinám. Naopak, ochotně vytvářeli instituce, poskytující státem dotované levné úvěry, především hypotéky, pod laciným heslem, že každý má nárok na vlastní byt, dům, atd., byť zaplacená cena neodpovídá ani současným, ani budoucím příjmům daného jednotlivce. Patří sem ale i prudký nárůst politického a ekonomického významu rozvíjejících s zemí a jejich přehnaný tlak na vytváření rezerv, a řada dalších. To vše kapitalismus pokřivilo (Kohout: spíše bychom měli ten kapitalismu znovu nastolit).

Za páté, "neodpovědné" chování trhů, finančních institucí a jednotlivců (onen pověstný "greed") na světe existoval, existuje a bude existovat. Spekulativní chování půjde vždy na hranici (a často i za ní) legislativy a regulace a bude chtít získat nadstandardní zisky. Spekulaci však lze pouze regulovat, nikoliv vymýtit, respektive pokud jí budeme chtít vymýtit, pak to bude možné jen na základě jiného politického paradigmatu, než na kterém stojí současné demokratické uspořádání ve vyspělých zemí. S tím máme zkušenosti z období komunismu: zásadní omezení zprostředkovatelské role finančních institucí (ke které spekulace patří) vede dříve nebo později k celkovému zaostávání ekonomického výkonu celé společnosti s dlouhodobými zásadními sociálními dopady.

Za šesté, chování "obyčejných" lidí. Dlouhý, rychlý ekonomický růst jednak vytvořil očekávání, že "to takhle bude už pořád", jednak přes uvolněné chování bank vedl ke vzniku nových produktů v podobě různých typů spotřebních úvěrů a podobně. Dostávám se zde za hranice ekonomie, spíše na pole sociologie a dalších behaviorálních disciplín, případně psychiatrie (nedávno jsem se někde dočetl, že excesivní nakupování začíná již být kvalifikováno jako regulérní diagnóza). Nicméně, výsledkem bylo nezodpovědné chování opravdu "širokých vrstev obyvatelstva", které nakupovaly po mnoho let na dluh, bez jakékoliv zpětné vazby. A nemohu souhlasit s Joe Stiglitzem, americkým levicovým (teoreticky skvělým) ekonomem, nositelem Nobelovy ceny, který v naší společné diskuzi v ČT v říjnu tyto lidi označil za "nebožáky, svedené finančními institucemi" (neberte mne za slovo, jde o volný překlad). Každý, ať se základním vzděláním, s nízkými příjmy, nebo s univerzitním titulem a bohatý, vždy, když si půjčuje, musí vidět na konec svých splátek. Jinak řečeno, každý je odpovědný za své půjčky a výdaje. V případě hypoték je to komplikovanější, přiznávám (jde o velmi dlouhé období), v případě běžného spotřebního zboží však šlo o slepotu jednoho každého a odpovědnost si za to musí nést on sám. Paradoxně, k této interpretaci se trochu přihlásil americký liberální (tedy v americkém slovníku levicový) ekonom a politik Robert Reich (FT 17.1.), když připomněl, že všichni máme různé role současně: jsme spotřebitelé, co kupovali na dluh, a současně jsme dělníci a zaměstnanci, co si tolik nevydělali jako ono pověstné americké 1% superbohatých, a občané, z jejichž daní se socializace ztrát uhrazuje.

Za sedmé, příjmová nerovnost, především v kontextu “too big to fail”. Především, obrovské odměny finančníků a korporátních manažerů jsou zpětně neospravedlnitelné a je to něco, co se s finančním sektorem potáhne mnoho let. Avšak, příjmová nerovnost je problém především vyspělých zemí (a ty se s ní musí vypořádat, jinou – nikoliv větší – regulací a strukturálními reformami), málo se ale mluví o tom, že v minulých třiceti letech se sice prohloubily rozdíly uvnitř zemí, ale současně se snižují mezi zeměmi třetího světa a zeměmi OECD. Obrovské “vytažení” miliónů lidí v Číně, Indii, Brazílii z chudoby nemá v novodobé historii paralelu. Právě proto v těchto zemích o krizi kapitalismu nemluví, ale “kapitalismus budují” (i když elity o vlastních problémech dobře vědí, v kontextu naší diskuze viz. článek Qin Xiaa v FT 19.1.). V menším je tomu tak i v našich postkomunistických zemích – u nás logicky se musela příjmová nerovnost prohloubit a jak v úvodu Honza napsal, my ty problémy máme jiné; diskuze o krizi kapitalismu nám ale moc nepomůže.

Takže: nejde o krizi kapitalismu, jde o jeho pokřivení.

Možná nejlepší změna je vůbec žádná změna. Drtivá většina navrhovaných působí trapně, s vedlejšími účinky horšími než samotná nemoc. Psychologie po krachu je napříč společností zcela alterovaná, respekt k riziku již realističteji zakořeněný.

Naopak je dnes nebezpečí opačné: přiliš velký strach a následná neochota riskovat, podnikat a tvořit. Kapitalismus eviduje obdivuhodnou schopnost adaptace na podstatně větší výzvy 19. a 20. století. Ta současná nebude výjimkou.

Jak obrodit kapitalismus? Těžko říct. Snad by mohlo pomoct vrátit se ke kořenům a k podstatě věci. Tedy například, aby prodávající věděl, co prodává a ručil zákazníkovi za kvalitu. Ve světě velkých financí už toto dávno neplatí. A díky tomu jsme tam, kde jsme.

Vytvořit podmínky pro nesení odpovědnosti za porušení pravidel. Tenhle svět je světem právnických osob, neobejdeme se bez jejich trestání. Vyloučit podnikání bankrotářů by mohlo také pomoci. Pamatovat na to, že účty se mají platit řádně a včas.

Škoda, že už asi 40 let si většina ekonomů z Keynese bere pouze tu část o deficitech, ale skoro nikdo nepamatuje na to, že deficity měly být financovány z přebytků z tučných let. A je-li kapitalismus globální, pak se asi neobejdeme bez globální autority, která mu bude nastavovat pravidla.

A na závěr bychom snad mohli konečně opustit teorii racionálně jednajícího člověka a racionálních trhů. Stálo by za to věnovat pozornost teorii chaosu, protože často sledovaná hysterie trhů má s racionalitou jen málo společného. Tedy opustit "náboženství" čísel a vrátit se k práci jednotlivců, která náš svět stvořila.