Jakou společnost chceme vlastně vybudovat?

Liberální anglosaský model vlastně nepamatujeme. V Británii a v USA existoval naposledy před válkou. Před první světovou, abych byl přesný.

Nynější Británie vybírá stejný objem daní jako Česká republika a má mimochodem plně socialistické zdravotnictví ne nepodobné našemu modelu před rokem 1989. Spojené státy mají jedny z nejvyšších mezních daňových sazeb na světě, zejména pro podniky, kde 35 % je vskutku hodně.

Anglosaský model je věcí minulosti, o čemž svědčí, že sami Američané se dívají na Německo jako na vzor liberálního trhu. Levicový deník The New York Times nedávno napsal o Německu: „První lekcí je, že je vskutku možné zefektivnit vládu. Jak bylo pro západní Evropu typické, Německo dlouhou dobu mělo systém podpory v nezaměstnanosti, který motivoval k nezaměstnanosti. Ale před necelými deseti lety začalo systém měnit. Německo osekalo řadu benefitů i pobídky k předčasnému důchodu. Zároveň začalo zapojovat dlouhodobě nezaměstnané do pracovního procesu.“

Vida, jak „kapitalistická“ Amerika vzhlíží k „sociálně tržnímu“ hospodářství. Americký deník obdivně popisuje, jak Němci nutí nezaměstnané pracovat pod sankcemi velmi zásadní redukce podpor. A pozor, teď přijde klenot:

„Podpora postižených v rámci Social Security, která je důvodem, proč téměř 20 procent Američanů v pracovním věku nepracuje, by hodně získala z reforem německého typu. Totéž platí pro penze ve veřejném sektoru, které vybízejí pracující, aby šli do penze v 55 nebo 60 letech.“

Kde zůstala ta Amerika vyznávající bezcitný kovbojský kapitalismus volné soutěže?

Pokud jde o vzory pro nás: daňová zátěž na úrovni Kanady nebo Švýcarska (31 % HDP), kapitálový trh inspirovaný Lucemburskem (ano, jde to, není to fantazie), podpora drobných podniků na úrovni Izraele (rovněž víme jak), sociální systém podle německého vzoru (konec kariérní vícegenerační nezaměstnanosti), kvalita státní správy alespoň na úrovni Británie, když už ne Švédska (i zde jsou recepty, začít by se dalo třeba na Ředitelství silnic a dálnic).

Překonání dysfunčního politického systému a obnova národní vitality jsou výzvou pro ČR, a v rozlišné míře vlastně pro většinu zemí.

Hamiltonské ideály nevyjdou z módy ani během současné sestupné fáze hospodářského cyklu. V průsečíku politiky, filozofie a ekonomiky hledá každý stát deklaraci hodnot, na kterých staví, a priorit, které sleduje.

Chybí seriozní debata k čemu se vlastně česká společnost hlásí. V těchto dnech stávky lze připomenout výrok klasika: "V Čechách se trpí na ideový extremismus a prostřednost činu."

Na toto téma ("přetlačovaná") jsem se zamýšlel v článku pro HN začátkem dubna (Pády vlády a nereformované reformování) a též ve víkendové příloze HN z tohoto víkendu, který se zamýšlí nad vizí pro nás pro všechny (Ekonomika lehká jako elfí krok).

Honza Macháček též mezi řádky předstírá, aspoň mi to tak přijde, že nás možná čeká nástup na Řeckou "truc" cestu. Sice na tom nejsme se zadlužeností zdaleka tak špatně, ale zato neumíme reformovat. A to skoro vůbec. Stálo by za úvahu, která země v EU je nejméně reformovaná - pokud bychom tento žebříček nevyhráli, určitě bychom se umísťovali někde na jeho vrcholku.

Politik tady není od toho, aby děl(al) líbivé kroky. Ekonomové tu nejsou od toho, aby maximalizovali růst. Opozice tu není od toho, aby bořila. Vláda tu není od toho, aby válcovala silou.

Politik je to od toho, aby administroval bolest. Ekonomové jsou tu od toho, aby snižovali výkyvy hospodářského cyklu (mají tedy brzdit ekonomiku v dobách rychlého růstu a růst anabolikovat jen v dobách krize). Opozice je tu od toho, aby držela vládu při jejích slibech (vláda byla demokraticky zvolena!) a nutila vládu myslet dlouhodobě. Vláda je tu od toho, aby nám vládla a dělala za nás složitá rozhodnutí, která se týkají nás všech.

Posouváme se tedy z naší tradiční německé dělnosti a dostáváme se na jih, kdy od ekonomiky a politiky chceme přijímat jen to dobré a už ne to zlé?

Pokud se budeme jen a jen rozmazlovat, brzy nás budou zachraňovat Atény.

Politické systémy v Evropě dělí někteří politologové na středomořský neboli polarizovaně/pluralitní model, severo/středoevropský neboli demokraticko/korporativistický model, a severoatlantický neboli liberální model. 
Středomořský model se vyznačuje vysokou mírou ideově vyprázdněné konfrontace, v níž politici jen těžko hledají konsensus přes politický střed. Veřejný prostor je ovládán politickými stranami, občanská společnost je slabá. Instituce, které mají být ve zdravé demokracii nezávislé na tom, kdo právě vládne, jsou zpolitizované.

Liberální model, který v Evropě reprezentují v podstatě jen Velká Británie a Irsko, je založen na individualizované politické reprezentaci a většinovém vládnutí, ale zároveň také na politické kultuře ctící nezávislé instituce a právní stát.

V severo/středoevropském modelu se uplatňuje demokratický korporativismus, který zatahuje do hledání racionální politiky odbory, profesní komory a občanskou společnost, což vede k řešením přes politický střed, která jsou dlouhodobě stabilní.

V ekonomické krizi, která začala v roce 2008, si nejlépe vedly země patřící do posledně zmíněné skupiny, navíc shodou okolností země s výkonnými sociálními systémy, jako jsou skandinávské státy, Německo nebo Nizozemsko. V liberálních modelech se hledání konsensu pod tlakem nepříznivých okolností začalo bortit, a celkově si tak vedly v krizi hůře.

Největší problémy ale měly a mají země náležející ke středomořskému modelu. Vysoce konfrontační politická kultura je hlavním viníkem problémů, kterým v současnosti čelí Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko. Tento typ politiky nezvládá rozumné konsensuální vládnutí, protože neumí řešit zásadní problémy v dialogu s opozicí a dalšími aktéry, přičemž je ze zákulisí ovládán neprůhlednými zájmy.

Tyto zkušenosti poměrně jasně ukazují, jakým směrem by se měla za ideálních podmínek vyvíjet česká politická kultura. Historicky i geograficky bychom měli jednoznačně náležet k severo/středoevropskému modelu. Bohužel se ale zatím naše politika vyvíjí spíše směrem k modelu středomořskému.

Jedním ze způsobů, jak tento nepříznivý vývoj směrem zvrátit, by mohla být větší snaha přejímat institucionální „know-how“ od zemí, jako je Německo nebo Rakousko. To by ale naši politici, jako úplné minimum, museli přestat (často pod tlakem zákulisních tlaků) „vynalézat kolo“, tedy hledat „české cesty“, které v konečném součtu vypadají spíše jako cesty sicilské nebo řecké.

Pasívne prijímanie modelov zo zahraničia nemusí byť dobré. Aj keď sa to môže zdať ako pohodlné východisko z možno frustrujúcej beznádeje súčasnosti, nemôžeme sa spoliehať na to, že našu budúcnosť niekto za nás vymyslí a ponúkne hotovú na tácke. Zlyhania súčasnosti a minulosti treba vnímať ako súčasť procesu, ktorý stále môžme formovať.

Modely usporiadania hospodárskych vzťahov v krajinách vnímam ako mozaiku odpovedí na veľmi konkrétne problémy typu: ako zabezpečiť kvalitné fungujúce zdravotníctvo?; ako efektívne organizovať dopravnú infraštruktúru?; ako zabezpečiť primeranú ochranu spotrebiteľa či pracovníka?; ako efektívne vyzbierať peniaze na verejné statky?; ako zabezpečiť pre ľudí primeranú životnú úroveň v starobe?

Odpovede na tieto otázky hľadá ľudstvo obyčajne systémom pokus-omyl v istom prostredí. Samotné riešenia potom formujú prostredie, v ktorom sa rozhodovanie robí. Proces experimentovania sa dá výrazne skrátiť, ak sa človek učí zo skúseností iných. Podobne ako v súkromnom sektore, aj vo verejnom sektore je možný transfer technológií. Ani v jednom prípade však neexistuje záruka, že všetko bude fungovať všade a vždy rovnako. Paušálne a pasívne prijatie niečoho uceleného, k čomu v bližších či vzdialenejších končinách sveta dospeli dlhým, do veľkej miery prirodzeným a plynulým vývojom nie je zárukou úspechu. Je dôležité, aby sa z nástrojov nestali ciele.

Inšpirovať by sme sa v každom prípade mohli konkrétnymi politikami, ktoré niekde prinášajú výsledky. Mali by sme si však čo najkvalifikovanejšie vyhodnotiť, čo a ako by mohlo fungovať v našich podmienkach. Uvediem dva príklady. Skúsenosti s privatizáciou monopolov alebo oligopolov zo zahraničia sú prinajlepšom zmiešané. Čo však robiť v prostredí, kde sa čokoľvek vo verejnom vlastníctve rozkradne? (Možno zveličujem, ale cieľ je ilustrovať myšlienku.) V zahraničí nájdeme úspešné modely fungovania zdravotníctva na báze konkurencie v oblasti nemocníc či zdravnotných poisťovní. Čo však spraviť, ak takmer všade nemáme voľbu (ani len potenciálnu) piatich nemocníc v okruhu 50 kilometrov, alebo kde je trh primalý na uživenie väčšieho počtu efektívne si konkurujúcich poisťovní?

Mali by sme teda vhodne kombinovať a prispôsobovať riešenia na naše potreby. Ak to nedokážeme, prečo by sme mali veriť, že pasívne prijatý systém dokážeme zaviesť do praxe lepšie? Opatrenia v oblasti aktívnej politiky trhu práce na Slovensku sú akoby zo škandinávskej učebnice. Postačí krátka návšteva náhodne vybraného úradu práce a človek uvidí, ako by vyzerala moderná kuchynská zostava IKEA na slovenskom salaši.

Bez ľudí a myšlienok toto všetko bohužiaľ nejde. Na Slovensku sa zopár ľudí chopilo šance a pokúsilo sa zhrnúť, ako by sme mohli dospieť k nejakému modelu slovenskému. Veľa myšlienok sa premietlo do vládneho programu. Bez ohľadu na to, čo sa z nich zrealizuje, už samotným napísaním dokumentu začali slovenský model tvoriť.

Nemali by sme zabúdať tiež, že fungujeme v prostredí EÚ, čo môže ovplyvniť výber a charakter našich opatrení. EÚ znamená v tomto zmysle aj príležitosť. Napríklad v oblastiach, v ktorých dostatočná konkurencia doma nie je možná, môžeme sa posnažiť využiť silu spoločného trhu. Mnohé parametre “modelu” ktorejkoľvek krajiny sa už dnes nastavujú v EÚ a tlaky na koordináciu silnejú. Je však aj na nás, aké vzory bude mať európska mozaika, a ktoré sklíčka budeme malovať doma.

Za posledních deset let si v Česku vytvořil tradici model koordinace hospodářské politiky, který kombinuje ignoranci a korupci. Ve výsledku je dokonale impotentní jak v reformování, tak ve zvládání krizí.

Polovinu české ekonomiky ovládá zahraniční kapitál, kterému je v zásadě jedno, jak se tu vládne, dokud jsou zaměstnanci vzdělaní a levní, podnikatelské prostředí elementárně stabilní a silnice pro export sjízdné. Tuto polovinu česká politika (naštěstí) ignoruje; žádné reformy posilující konkurenceschopnost se nepěstují a atraktivní destinací pro investory zůstáváme díky zeměpisu a technické tradici.

Druhé polovině ekonomiky — sestávající především z veřejných služeb a stavebnictví, které nejsou vystaveny žádné vnější konkurenci — naopak politika dominuje. Politické strany silně manipulované domácími ekonomickými zájmy se tu přetahují o možnosti podojit stát.

Není překvapivé, že tento model od konce transformace nevyprodukoval žádnou systémovou reformu. Naštěstí se nám vyhnuly "horké" krize, které vyžadují koordinaci, o kterou se teď marně snaží v Aténách či v Lisabonu.

Největším "testem krizí" byl asi pád IPB, kdy český model propadl. Když v roce 1992 padaly banky ve Skandinávii, tak vláda a opozice ustanovily společné komise pro řešení krize, jejíž efektivnost vešla do učebnic. U nás sloužily podobné komise jen k obviňování, kdo za co může, nikoli k řešení.

Kořeny nekoordinace jsou však v občanské pasivitě. Fungující modely koordinace vyžadují neustálé handrkování (deliberaci) na všech úrovních vládnutí. Na místní úrovni je třeba se přít o hřiště a parkoviště. V zaměstnaneckých svazech je třeba se natahovat o to, jestli je přípustné, aby velcí hráči jen slízli smetanu veřejných zakázek a práci nechali na malých dodavatelích za ceny, které je nutí švindlovat s kvalitou. V odborech se musí dohadovat o strategiích kolektivního vyjednávání sektory, kde mzdy prudce rostou s klesajícími sektory. Teprve demokratická participace na nižších úrovních může udělat z tripartity fungující nástroj ekonomické koordinace.

Nechat politické a ekonomické rozhodování na kmotrech a zahraničních investorech je pohodlné, dokud to funguje. Až to přestane fungovat, snadno se může stát, že nebude rozhodovat tripartita, ale "trojka" z EU, ECB a IMF jako v Aténách. Na dlouhodobé koordinované reformy bude pozdě. Paradoxně, pokud je dnešní stávka krokem k rostoucí participaci, mohla by být velmi dobrou investicí do reformní budoucnosti.

Mám pocit, že jsme opsali kruh a vrátili se, kde jsme již byli. Pamatuji se na dobu hned po svém návratu do Česka (1993), kdy se hodně diskutovalo, zda se máme vydat cestou anglosaskou, nebo německou (a aspoň slovně to vyhrávala většinou anglosaská). Sám jsem si sarkasticky odpovídal, že zatím co se hádáme, kterou z těchto dvou cest si vybrat, už dávno kráčíme cestou italskou. Teď si uvědomuji, že jsem svůj názor příliš nezměnil, až na to, že už to nemám za sarkasmus.

Předně se (někteří) musíme oprostit od ideologických brýlí a říci si, že takováto „volba“ není vlastně volbou. Skutečnou volbu bychom měli jen, pokud bychom přijali program sociálního inženýrství. Jinak totiž se základní sociální model odvodí sám v naší společnosti od vzorců chování, které společnost přijímá jako normální. Budeme-li se nutit do představy skutečné volby, musíme buď „měnit společnost na lepší“, nebo si představovat, že jsme ji změnili tím, že vytvoříme Potěmkinovy vesnice institucí a chování. To první asi ani nejde (a jak víme, byla by to hrůza, kdyby to šlo). To druhé už úspěšně děláme, ostatně pěkně po italsku.

Nesouhlasím tak docela s tím, že nemáme žádnou zažitou tradici. Zdá se mi naopak, že náš národ má zcela jistou představu o tom, co se dělá a co se nedělá. Spíše je to tak, že se k této představě nechceme veřejně znát, a tak vytváříme papundeklové instituce a předstíráme chování, o kterém si myslíme, že by nás ctilo. Zároveň však v hloubi duše víme dobře, jak to ve skutečnosti chodí, a klidně se tomu přizpůsobujeme. Přitom součást této naší tradice je vnějškově se přizpůsobit „Evropě“ či „světu“ a doma si dělat své. To „naše“ jsme se však nenaučili sdělovat (vždyť navenek na to máme ty Potěmkinovy vesnice a dovnitř to víme a nemusíme si to povídat). Napadá mě tu jiný bonmot, tentokrát více než sto let starý: V Německu je zakázáno, co není dovoleno, v Anglii je dovoleno, co není zakázáno, a v Rakousku, co je zakázáno, je dovoleno.

Vidím tedy u nás daleko větší kontinuitu, a to jak dobrou tak špatnou. Mám pocit, že měnit ji bude obtížné, i když budeme přirozeně všechno stále „reformovat“. Přitom model, který je nám nejpodobnější, myslím, je italský.Tedy: severoitalský. V řadě věcí je to podle mne zcela zřejmé (propojení politiky, hospodářství a mírného mafiánství; nepředvídatelné termíny a výroky soudů; hospodářství, které funguje daleko lépe, než by tomu nasvědčovaly mizerné instituce, atd.).

Kde se však budeme od italského modelu lišit, jsou detaily těch Potěmkinových vesnic: dnes už je jasné, že budeme předstírat, že jsme jako Němci, podobně jako mnoho Italové dělají po francouzsku. Budeme si proto držet politický systém, který předpokládá konsensus (ač je nám cizí), hrát si na přísné odměňování podle výkonu (ač samozřejmě bude „nejvýkonnější“ kamarád), předstírat, že jsme republikánští demokraté (ač nám poklonkování vůči králi na Hradě, ať je to kdokoli, leze ušima), hrát si na decentralizaci se spoustou samosprávných orgánů (ač aspoň Čechy jsou snad nejcentralizovanější přirozenou společností, která kdy byla), hrát si na radikální reformátory (ač „muddling through“ je naše dávná tradice, byť ani nemá české jméno), honit naoko zloděje (ale nikoho nechytit); schvalovat více zákonů než kdo jiný (a pak je zase měnit, aby bylo zřejmé jak jsme reformátorsky činní).

Co tedy dělat? Řešit pragmaticky problémy, jak vznikají. Zejména se musíme zbavit mindráku, že reformy musí být bombastické. Už nám opravdu vadí korupce? (Ruku na srdce, moc ještě ne, ale už to začíná mít zřejmé makroekonomické důsledku, tak se s tím musí něco dělat.) Tak nastavme pravidla, která jsme dosud stále obcházeli, a zároveň si řekněme, že to musí tentokrát být. To vyhýbání se služebnímu zákonu s ochranou úředníků již jasně vede k naprosté neefektivnost, tak s tím něco udělejme. Přestaňme od svých politiků žádat důslednost (ta se v konsensuálním politickém systému špatně dodržuje). Ale naučme se týmové práci: neumíme to, a tento nedostatek nás opravdu stále ničí.

Ale ani USA ani Německo z nás nebude. Francie nebo Španělsko také ne. Řecko ani Ukrajina jakbysmet. To spíš Itálie nebo Belgie.

Když jsem 9. února 2006 s poslancem Junckerem a dalšími evropskými poslanci EPP-ED diskutoval na půdě evropského parlamentu tzv. evropský sociálně-ekonomický model, zdůrazńoval jsem v souladu s André Sapirem (Breugel Group) nezbytnost odlišovat jeho čtyři modifikace – model anglosaský, kontinentální, středomořský a severský. Základními rozdíly mezi těmito modely jsou úroveň jejich účinnosti (model je považován za účinný v případě, že dostatečně motivuje jednotlivce k hledání zaměstnání, a generuje tak relativně vyšší míru zaměstnanosti) a míry spravedlnosti v přístupu k jednotlivcům v rámci daného sociálního modelu (spravedlivý sociální model je takový, který snižuje riziko chudoby).

Mnozí takové členění tehdy odmítali. Dnes, v situaci vyostřené proběhlou krizí, již nikdo nepochybuje, že středomořský model typický zejména pro Řecko, Portugalsko, Španělsko a (jižní) Itálii se vyznačuje nejenom divočejšími odbory, ale zejména nižší účinností, vznikem reálných rigidit na pracovních a produktových trzích (zejména v oblasti zákonné ochrany zaměstnanců, nekvalitního vzdělání, nízké inovační aktivity, malé konkurence), které ve svém důsledku vedou k relativně vyšší míře nezaměstnanosti a nižší pravděpodobnosti úniku z chudoby.

Německý, ale i severský model spoléhá na kombinaci efektivity a hustší sociální sítě financované z daní (cílem severského modelu není primárně flexibilita, ale tzv. flexicurity – flexibilita a sociální jistoty). Základem konceptu flexicurity jako možného směřování českého sociálního modelu je flexibilita a jistota na trhu práce, obojí jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance. Flexibilita pro zaměstnavatele se týká podmínek najímání a propouštění zaměstnanců, stejně jako určování růstu mezd. Jistota se projevuje ve schopnosti trhu práce uspokojit poptávku po správně kvalifikované pracovní síle. Pro zaměstnance naopak flexibilita znamená možnost přizpůsobení pracovního života vlastním potřebám. Jistota se týká obecně zaměstnání, spíše než jednoho daného pracovního místa.

Pro ekonomicky aktivní obyvatele to znamená, že i když ztratí práci, mají velkou šanci najít novou. Jedná se dále o podporu alternativních forem zaměstnávání (zkrácené úvazky, teleworking a další), volnou regulaci náboru i propouštění zaměstnanců a důraz na efektivní rekvalifikační programy. Významné místo má podpora v nezaměstnanosti, která je však nastavena tak, aby uchránila nezaměstnané před chudobou, ale současně je staví do situace, kdy je výhodnější pracovat a nikoliv zůstávat dlouhodobě příjemcem podpory v nezaměstnanosti. Celý koncept může fungovat jen na dostatečně liberalizovaném trhu, kde firmy čelí silné konkurenci. Tehdy jsou i zástupci zaměstnanců nuceni brát ohled na celkovou pozici firmy a tak udržovat mzdové nároky v souladu s produktivitou.

Minulý týden se mne mnozí delegáti světového kongresu obchodních komor pocházející z tzv. třetího světa ptali, jak je možné, že Evropa je nyní rozhodujícím přijemcem pomoci Mezinárodního měnového fondu, který byl vytvořen pro stabilizaci celosvětového měnového systému a společně se Světovou bankou nebyl zřízen pro pomoc Evropě – dříve nejvyspělejší části světa. Nyní do zdrojů financování Evropy stále více přispívají spořitelé z rozvíjejících se zemí a Evropa se jim jeví „řeckýma očima“ jako zaostávající, zpohodlnělá, do sebe zahleděná část světa, kterou dříve nebo později dobudou aktivní „barbaři“, kteří jsou „již před branami“.

Naštěstí jsme obklopeni zeměmi, které dokazují, že i mnozí Evropané jsou schopni dynamického rozvoje v globálním měřitku. „Barbaři jsou mnohdy i za branami, mezi námi“, když jsou do sebe zahleděni, přehlížejí dlouhodobé globální výzvy vývoje a zužují pohled jen na krátkodobé, partikulární zájmy.

Zkusím to trochu jinak. Mám přátele v různých částech Evropy, část rodiny v USA. Jako turista vždy a znovu rád obdivuji země jako Portugalsko nebo Španělsko. Kdykoli se dostanu do Německa nebo Rakouska cítím, že máme jako Češi k těmto zemím velmi blízko. Chce se mi říci, že bez ohledu na to, o jakou evropskou ale i jinou zemi jde, máme jako společnost co čerpat odkudkoli.

To, co obdivuji na Evropě, je rozdílnost. Rozdílnosti ve společnosti, kultuře, historii i jazyku doslova za každým „kopcem“. Beru Řeky, Němce ale třeba i Brity stejně jako ostatní národy takové, jaké jsou, a nečekám, že se pod modrou vlajkou s hvězdičkami nebo s evropskými zlaťáky po kapsách jakkoli změní. EU pro mě není modlou ani jediným správným řešením. Naopak, děsím se unifikujících předpisů EU. Děsím se bruselských úředníků a nevolitelné „evropské politiky“ na hony vzdálené občanům.

Nemám pocit, že cíleně budujeme jakýkoli typ společnosti. Osobně vím, že chci žít v obyčejné zemi „krále Miroslava“, kde bude dost důvodů pro veselou písničku a zasmání. Z mého pohledu to není „vědecké téma“. Jen bych chtěl, aby tato společnost konsensuálně dospěla k tomu, že normální je nekrást, nepodvádět, že se vyplatí poctivá práce a tak dále a tak dále.

Aktuálně se ale také děsím, aby u nás nebyly předčasné volby. Po více než dvaceti letech po revoluci totiž nemám ani nejmenší představu, koho bych mohl volit, a asi bych musel zůstat doma. Přiznávám, že mi to přijde trochu zoufalé. Nicméně do budoucna jsem optimistou. Věřím, že česká politika není odrazem naší společnosti a ta dříve či později najde cestu, jak z toho ven, jak napravit „systémovou chybu“, která dala základ současné politické reprezentaci.

Honza Macháček se nějak bojí nazvat věci pravými jmény. Český problém v této chvíli není přetlačovaná, nebo konsensus - ale třídní boj, anebo sociální dialog. Česká pravice nás 20 let vedla směrem k anglo-saskému liberálnímu modelu, ale fakticky nás přivedla někam na jih do Neapole, tedy již na dohled od Palerma. Ne náhodou je v dnešní české vládě několik ministrů spojených s českým Palermem …

Za těchto okolností bych měl tendenci si myslet: je čas na národní konsensus o tom, že je třeba vyrazit směrem na SEVER! A také se podívat na Řecko jako varovný příklad. Ovšem ne pouze optikou toho, že Řecko je zadlužené a předlužené. To je pochopitelně vážný problém a Řecko nejpozději v roce 2013 skončí ve stáním bankrotu a možná i mimo eurozónu a EU.

Daleko poučnější je podívat se, jak se Řecko k tomu dluhu dopracovalo. Příčinou byl nepostimus obou hlavních řeckých stran, který se projevoval masivní zaměstnáváním příbuzných ve veřejné sféře za vysoké platy. Příčinou byly megalomanské projekty typu olympijské hry a také masivní vojenské výdaje zaměřené proti Turecku (máme obrovské štěstí, že ČR není ve vojenském ohrožení, jinak by bylo daleko více obětí padáků, co se neotvírají, či raket, které ohrožují vlastní obsluhu a nikoliv nepřítele). A také falšování statistik za vlád řecké pravice, což jim šlo stejně dobře jako české ODS v letech 1995-1997. A je tu ještě něco, co u nás téměř není diskutováno.

Řečtí podnikatelé nejenže neplatili daně, ale v mnoha případech dokonce ani neměli povinnost vést účetnictví. Výše daní pak byla určována vyjednáváním na finančním úřadu bez jediného písemného podkladu o výkonech té které firmy. Mám jenom obavu, aby toto nebylo inspirací pro českou vládu. Je to přece výborný návod, jak výrazně omezit administrativní náročnost podnikání.

V Řecku je dnes již pozdě na konstruktivní řešení. Společnost je hluboce rozdělena, elity diskreditovány a hrozí něco blízkého komunistické revoluci a poté v zájmu udržení pořádku vojenský převrat. Obojí již v Řecku bylo.

Poučení z řecké historky je pro mě zřejmé. Dokud je čas nedovolit nezodpovědným politickým avanturistům, typu ministra Kalouska rozbít sociální smír svoji arogancí. Sociální smír je něco, čeho si česká pravice příliš neváží. Považuje jej za samozřejmý a zneužívá pracovitosti českého národa stejně jako dvě totality, které nás postihly v minulém století. Sociální smír však není něco daného. Jestli česká pravice rychle neotočí, nažene i umírněné české pracující na barikády. Doplatíme na to všichni!

Nicméně znovu chci doufat, že vznikne národní konsensus, že od Neapole je třeba vyrazit na sever - a nikoliv na jih. Až dojdeme za Brenner, začne být relevantní diskuze, který model je pro Českou republiku vhodnější. Zatím však je třeba jít dlouho na SEVER, SEVER, SEVER …

Nemyslím si, že je tu nějaký velký výběr. Čeho je vskutku hodně, jsou jen různá scestí. Věřím, že v globálním měřítku existuje jev, kterého si všimnul F.A. Hayek a nazval konvergentní evolucí, když vysvětloval tři fundamentální přirozené zákony, jak je už v 18. století formuloval jeden z největších Evropanů, David Hume. Ty tři přirozené zákony jsou: zákon stability vlastnictví, zákon jeho dobrovolného převodu a zákon dodržování slibů.

Všimnul si, že nejrůznější společenství rozsetá po zemi se všechna postupně dobírala poznání, že musí respektovat ony přirozené zákony, chtějí-li přežít a rozvíjet se. Nedovedu si představit silnější argument ve prospěch jejich platnosti. Všichna a nezávisle na sobě dospěla k témuž. Slovo zákon je zde však použito ve zcela jiném smyslu, než jak ho používal třeba Isac Newton. Fyzikální zákony jsou objektivní, nedají se porušit. Zákony Davida Huma se porušit dají, slovo zákon je u něho něco jako vztyčený prst, který varuje: holoubci, když nebudete respektovat ty tři zákony, s vaší společností to dopadne zle, rozpadne se, zanikne nebo upadne minimálně do chaosu. Na české vesnici a české krajině jsou dodnes viditelné stopy násilné kolektivizace, toho, co se stane, když se nerespektuje zákon dobrovolného převodu vlastnictví. Také hluboké jizvy způsobené znárodňováním, konfiskacemi, deportacemi a vysidlováním mají tento původ.

Také si nemyslím, že by existovalo něco jako volba jižního a východního či periferního modelu Evropy. To, co tam se znepokojením pozorujeme, není model, který by si třeba Řekové po zralé úvaze zvolili, je to jen chaos, před ním už varoval David Hume, jsou to jen nezdary respektovat zákon dodržování slibů. Každý, kdo si půjčil peníze, ať už velké nebo malé, musel slíbit, že je vrátí tak, jak se s věřitelem dohodnul. Když někdo utrácí vypůjčené peníze a ví, že je nemůže nikdy splatit, je to těžký prohřešek. Každý se pak musí rozhodnout, jestli s takovou osobou, ať už je to jednotlivec nebo státní útvar, bude dál obcovat nebo se pokusí mu pomoci narovnat jeho pokřivené hodnoty. Staré, dobré a stále stejné hodnoty. Jedině toto je volba, kterou máme.

Také si nemyslím, že by byla obdivuhodná politika sociálního konsensu praktikovaná v Německu, Rakousku a ve skandinávských zemích zatahovat do rozhodování o veřejných věcech zaměstnavatelské svazy a odbory něčím u nás neznámým nebo civilizačně nedostupným. Instituce tripartity tu přece je, a to už od počátku 90.let. Dlouho fungovala docela obstojně, i když zakořeněnou tradicí neměla čas se stát. Nerad to říkám, ale na scestí od tohoto dobrého evropského modelu nás nedostaly ani odbory, ani zaměstnavaleté, nýbrž série arogantních vlád a politických stran, které si začaly myslet, že jim to zde všechno patří. Je jen smutně paradoxní, že právě skončená odborářská stávka z tohoto falešného vidění vycházela, když chtěla vládu potrestat tím, že podupe její majetek – občany cestující do práce nebo k doktorovi a podniky nucené omezit výrobu.

Obávám se, že jak Jan Macháček, tak řada diskutujících přece jenom přeceňuje schopnosti české společnosti aktivně si „vybrat“ prototyp společnosti, který chceme vybudovat. Jako už to bývá, podoba naší společnosti je výsledkem kompromisů mezi jejími členy – kompromisy na trhu standardním, tedy ekonomickém, i na trhu politickém. A protože jak na poli ekonomickém, tak politickém u nás posledních dvacet let panuje demokracie, odráží současná podoba české společnosti její preference i její nedostatky.

Kdybychom to chtěli a uměli, vytvořili bychom si společnost jinou. Máme ale to, co nejlépe odráží naše dobré i špatné vlastnosti a co je podle mne prakticky nemožné nějak zásadně změnit. V ekonomii se tomu říká „revealed preferences“: lidé mohou říkat co chtějí, ale jejich preference se skutečně projeví, až když uskutečňují volbu, penězi nebo volebním lístkem.

V české ekonomice se odráží vcelku věrně základní české preference: pracuje se dost, v práci trávíme času více než většina Evropanů, ale nestrháme se. Daně máme vysoké (ne ty z příjmu, ale celkový součet všech daní a „pojistného“), sociální systém je nastavený tak, aby zabraňoval vyložené chudobě, a základní „jistoty“, jako je zdravotní péče a vzdělání, poskytujeme všem a v zásadě rovným dílem. Dominantní je nedůvěra k neodzkoušeným modelům a silná averze k riziku. Zdravotní reforma? Asi ji potřebujeme, ale co když by se zrovna u nás zavřela nemocnice, nebo alespoň zdravotní středisko… Důchodová reforma? Určitě, ale musí to být úplně bezpečné, nikdo na tom nesmí prodělat a ani moc vydělat….

V politice je to podobné. Dvě hlavní polistopadové politické strany se sice tváří nesmiřitelně, ale upřímně řečeno, nijak zásadně se neliší. Sociální demokraté sice zvýšili daně, ale zprivatizovali banky. ODS zavedla poplatky za recept, ale nyní bez uzardění zvyšuje sazbu DPH. Obě strany totiž bedlivě naslouchají svým voličům a snaží se vyhnout extrémům, aby měly klid na svoji „práci“, ve které se učí jedna od druhé, jak co nejlépe převést veřejné zdroje na soukromé účely. A obě strany samozřejmě na slovo poslouchají, co jim říká ČEZ, protože co je dobré pro ČEZ, je dobré i pro Českou republiku.

Takže si myslím, že si sice můžeme rýsovat, zda půjdeme na sever či na západ, ale české společnosti se v zásadě líbí tam, kde je teď. Změna by byla možná spíše pod silným vnějším tlakem, tak jak se to dělo před vstupem do Evropské unie. Žádný takhle silný impuls ale v okolí Česka nevidím. Eurozóna se sice možná otřese, ale my v ní nejsme (ta rizika, že…). Na východě dřímá velký medvěd, ale před námi by se musel vypořádat s Ukrajinou, Slovenskem a možná Polskem, takže nám nic bezprostředně nehrozí. Takže pohoda! Nebo jen smrádek a teplíčko…?