Když dva dělají totéž, není to totéž

Na škále regulatorních modelů je mezi centrálním rozdělováním úvěrů a neregulovaným trhem ještě něco, co by se dalo nazvat kontinentálním modelem. Je to vlastně variace na model regulace právníků, lékařů a dalších profesí, kde na sebe mohou dohlížet jen členové dané profesní komory, neb nikdo jiný tomu nerozumí.

V Německu a okolních zemích se před rokem 1992, kdy jednotný trh přinesl anglosaské prvky regulace, banky hlídaly především navzájem. Vzájemně provozovali pojištění vkladů, vzájemně si koukali do talíře díky křížovému vlastnictví bank a personálním provázáním dozorčích rad jednotlivých bank. Navíc byly banky podobně provázány s průmyslem i vysokou politikou. Výsledkem byl finanční sektor, který byl stabilní, sloužil průmyslu a tím i zaměstnanosti, což by asi dalo odklepnou tako užitečné využití úvěrů. Na druhé straně banky nebyly nijak zvlášť ziskové ani inovativní, neboť všichni se snažili neudělat chybu a vzájemně si nedovolili nic moc nového, co by mohlo narušit stabilitu. Spotřební úvěry se moc nepěstovaly a hypotéky nebyly tolik potřeba, neboť byty stavěly municipality a většina populace bydlela v nájmu.

Bankéři, průmyslníci i politici se v takovém systému hlídali navzájem do té míry, že nebylo zřejmé, kde končí banka či bankovní asociace a začíná státní regulace. Byl to neopomenutelný pilíř poválečného hospodářského zázraku, který fungoval až do doby, kdy globalizace, technologické inovace a evropská integrace vytáhly banky i firmy za národní hranice kontinentálních systémů, kde se na podobnou provázanost nedalo spoléhat. Pak se začal prosazovat anglosaský přístup k bankovní regulaci, který spoléhá více na právníky a technokraty, než na vzájemný dohled hustě provázaných ekonomických a politických elit, které nesou odpovědnost za celý stát. Kontinentální banky se postupně vyvázali z národních systémů a vrhly se do nového světa globálního bankovnictví, kde velká krize přichází v každé pětiletce.

Nicméně i u kontinentálního modelu platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco v Německu fungoval celkem spolehlivě, rakouská historie už byla barvitější, včetně nejednoho bankovního kolapsu i před poslední krizí. Model totiž předpokládá, že se podaří udržet dynamickou rovnováhu mezi zájmy bank, průmyslu i státu, neboť když se jeden začne dlouhodobě začne prosazovat na úkor ostatních, končí to kolapsem. To si ostatně pamatujeme z dob bankovního socialismu 90.tých let, který byl až do svého kolapsu perverzním propletencem politiků a privatizátorů stylizovaných do role kapitánů průmyslu.

Nicméně je možné, že po čtvrt století nadvlády anglosaského modelu regulace, se v Evropě vracíme zpět ke kontinentálním kořenům. Pokud regulátoři opravdu začnou důsledně využívat všechny nové nástroje obezřetného dohledu, včetně těch na makroekonomické úrovni, pak bude opět těžší rozlišit, kde končí banka a začíná regulátor. Regulátoři budou muset schvalovat kdejaký parametr modelů řízení rizik, což povede k daleko užší spolupráci, i ke konfliktům, které nepůjde vyřešit na úrovni technokratů a zatáhnou do rozhodování i více politiky. Ovšem velmi podstatným rozdílem bude to, že debata se nepovede na úrovni státu, ale bankovní unie, což je pole neorané.

Každopádně, než začneme oblíbenou debatu o dichotomii trh versus stát, je dobré si uvědomit, že v realitě je potřeba vyvážit obojí. Historie naznačuje, že stabilních řešení je asi více než si myslíme.