Zadání jsme splnili

Jsem do dnešního dne v zahraničí a tak reaguji sice se zpožděním, ale současně nejen na rozhovor Jana Stráského, ale i na další příspěvky v této názorové výměně. Zdůrazňuji, že - podobně jako Jan Stráský – mám výhrady k posledním týdnům působení Václava Klause (a ani ne tak k amnestii jako takové), dokonce do té míry, že jsem se omluvil z rozlučkového jazzového večera na Hradě. Zde se však jedná o úplně jinou dobu.

1. Odmítám otázku Jindřicha Šídla, že privatizace skončila v roce 1997 nedůstojně. Vzhledem k rozsahu zadání tak, jak vykrystalizovalo během prvních měsíců po listopadu 1989, je tato otázka zavádějící. Jistě jsme mohli udělat mnoho věcí lépe, ale osobně jsem přesvědčen, že krize jara 1997 nebyla důsledkem zvolené metody privatizace, ale konkrétního špatného rozhodnutí v první polovině roku 1995 – deregulovat pohyby na finančním (tehdy se mu říkalo kapitálový) účtu platební bilance.

2. Z obecně metodologického pohledu nemám, co bych dodal k příspěvku Dušana Třísky. Text Jana Mládka sice obsahuje pravdivé postřehy (sám jsem jako místopředseda ODA v roce 1996 promluvil o bankovním socialismu), ale Mládek přece dobře zná srovnání naší privatizace s postupy v jiných zemích: každá ze zemí kolem nás prošla srovnatelnou krizí, ale hlavně - každá se musela vypořádat s vnitřním dluhem. Problém naší privatizace byl v tom, že tento vnitřní dluh “tlačila” před sebou a řešení muselo opravdu přijít cestou vyčištění domácích komerčních bank. Toto vskutku udělala až Zemanova vláda, jen se trochu směji tak rychlé Mládkově zkratce k obraně deficitů vlád ČSSD.

3. Přes veškeré přátelské vztahy a spolupráci panovala mezi Václavem Klausem a mnou od počátku rivalita a někdy i odlišné názory (a vyřešil jsem to vstupem do ODA), což politicky mnohem zručnější Klaus řešil tím, že mne šikovně odstřihoval od diskuze problémů, které považoval za rozhodující pro jeho další politický růst. Nebyl jsem proto u všech diskuzí o podstatě privatizace, ale u těch, u kterých jsem byl, si nikdy nevzpomínám na explicitní formulaci strategie ve smyslu formanovského zhasnutí, ani o explicitní formulaci české cesty. Realita pak byla taková, že - tak jako všude – došlo na kombinaci všech dostupných metod.

4. Kritika Tomáše Ježka je v lecčems oprávněná (ano, Komise pro cenné papíry měla vzniknout dříve, ano, setkání v Kolodějích v roce 1996 bylo panoptikální), ale já toto zpětné hrdinství a všeznalectví nemám rád. Demokratické společnosti fungují tak, že jednotlivé politické subjekty (strany, hnutí, atd.) přesvědčí voliče o správnosti svých záměrů. V tomto smyslu jsme prostě na Klause v první polovině 90. let neměli, ale současně jsme byli součástí jeho vlády. Pokud jsme již tehdy měli tak zásadní výhrady k jeho postupu, tak jsme buď měli – třeba přes ODA – být schopni získat politickou podporu pro prosazení svých představ nebo z vlády odejít. To první jsme neuměli, to druhé neudělali, naopak, byli jsme aktivní součástí celé strategie a já proto neumím zpětně do Klause kopat. Obzvláště ne dnes, kdy je to celkem lehké. Navíc, když jsem přesvědčen, že přes všechna pochybení a dnešní spory jsme to základní zadání z počátku roku 1990 splnili a když zpětně si stále více potvrzuji, jak rozhodující, pozitivní roli Václav Klaus v letech 1990-1992 v tom sehrál.

5. Nakonec to nejtěžší. Ztotožňuji-li se z metodologického hlediska s příspěvkem Dušana Třísky, pak si s odstupem času musím položit otázku do jaké míry byla česká privatizace morálním hazardem více, než privatizační postupy jinde v regionu, případně i ve světě, a do jaké míry – jak jsem často ve své nedávné kampani slyšel od mnoha lidí – že jsme v zemi založili podhoubí pro morální úpadek, který tak bolestně lidé vnímají dnes. To první by vyžadovalo vědět, jak “eticky čistější” by byly alternativní postupy a to zpětně nejde. Opět se můžeme opřít jen o srovnání s okolním světem, které pro nás nevyznívá vůbec negativně. Co se týče dnešního stavu společnosti, tak zde osobně mám naprosto jasno: je to důsledek poměrů v české politice od roku 2000 dodnes, bez ohledu na to, kdo konkrétně kdy vládnul. Je to však jiné téma, které je ale před námi, včetně skutečně kvalitní diskuze o sporu Havel vs. Klaus.