Nerůst je pokračování utopií, které už selhaly

Úvahy o nerůstu jako alternativě současného ekonomického systému (čti kapitalismu) ukazují na přinejmenším dva jevy:

- Mimořádnou bezradnost radikálně levicových kritiků pokud jde o návrhy alternativ tohoto systému. Když už se neosvědčily návrhy, jak přes státní vlastnictví a plánování zařídit rychlejší růst, objevila se pro změnu teze o nerůstu. Je pravda, že na nerůst byly a jsou různé protikapitalistické systémy přeborníky s pozoruhodnými reálnými výsledky (SSSR, Severní Korea, Kuba), ale dát si to rovnou do programu, to je zajímavá změna strategie.

- Neschopnost autorů těchto alternativ rozlišit mezi celkovým růstem bohatství společnosti a individuálními preferencemi lidí. Snahu o růst přece nikdo nikomu nevnucuje – pokud ji chce jakýkoli její zastánce uvádět do praxe a začít sám od sebe, může začít každoročně méně vydělávat, méně nakupovat, méně spotřebovávat. Na rozdíl od paní Johanisové si nejsem jist, že ekonomika nemůže růst do nekonečna (spíše bych řekl, že ano, alespoň k tomu matematicky vzato konvergovat), ale jsem si úplně jist, jaký by tento pokus měl následky na autory těchto nápadů a jejich rodiny. Délka doby, než se z hladu či alespoň nedostatku počítačů a psacích potřeb odmlčí, by závisela jen na výši procentuální míry nerůstu, který by si zvolili.

Ale k druhému jevu vážněji: lidé, kteří si myslí, že neustálé nákupy nového zboží a honba za blahobytem jsou pozlátko a chybný životní program, mají jistě v mnohém pravdu. Proč ji ale chtějí vnucovat těm, kteří si to prostě nemyslí? A proč se nespokojí s tím, že oni tuto volbu mají: někdo bude pracovat dvanáct hodin denně, mít jen týden volna v roce a žádný čas na děti, aby si pořídil třeba velké auto. Jinému může přijít velké auto nesmyslné (mně například za takovou cenu také), raději bude pracovat jen šest hodin za den, celé léto bude mít volno - to ale stráví doma, protože nebude mít peníze na to někam odjet. To je přece svoboda volby, největšího daru, který lidem dává demokratická a liberální společnost: užívejte si svou svobodu a nevnucujte své představy o tom, co je správné, druhým.

Ostatně, pokud je jako jeden z negativních jevů dneška označován fakt, že velký počet obyvatel žije za dva dolary za den, pak strategie nerůstu znamená jediné: za ty dva dolary, případně méně, budou žít na věky věků. Jak by to jinak mohlo být, když si dají za cíl přestat růst? Nebo oni si to za cíl nedají a bohaté země ano? A které ano a které ne? Stanoví to hnutí Degrowth a jeho členové?

Růst a rozvoj je přirozený a potřebný. Bez touhy a vůle zdokonalovat se, být lepším, efektivnějším, výkonnějším, by nebylo lidstvo lidstvem. Nejde mu to zakázat. Proti lidské přirozenosti zkusili jít marxisté a jejich pokus znamenal totální prohru a navíc tragédii pro miliony lidí. Proto jsou úvahy o nerůstu utopií a poznámky o dalších ekonomických kategoriích, které je doprovázejí (například ta funkci peněz), jen ukazují nepochopení přirozeného fungování trhu. Podtrhuji přirozeného: uznávám, že trh má své limity a bez jistých pravidel a regulací by nedokázal být efektivní. Ve své podstatě však vychází z lidské přirozenosti, a proto je tím nejlepším mechanismem, na kterém se může ekonomická aktivita společnosti rozvíjet.

Na závěr ale také několik slov na obranu obhájců nerůstu: jakkoli považuji jejich názory za nerealistické a odporující podstatě člověka, nemyslím si, že jsou důvodem k frontálnímu odsudku, jaký se v článcích uvozujících tuto diskuzi objevil. Paní Johanidisová sice předkládá názory, se kterými takřka v ničem nesouhlasím, ale je zjevně vedena snahou o zlepšení současného stavu společnosti a zůstává zcela na demokratických principech diskuse. Rozhodně proto mám větší zájem se seznámit s jejími – ač zcela odlišnými – názory, než například s názory řady odpůrců evropské integrace, kteří soutěží především v tom, kdo bude ve svém odsudku tvrdší a radikálnější. Určitě je přínosnější diskutovat s lidmi, s jejichž názory nesouhlasím, ale oni jsou schopni vyslechnout i ty moje, než s těmi, kteří o své pravdě mají už dávno jasno a fakta či dokonce názory jiných ke svému životu nepotřebují.