Nerůst za cenu ztráty svobody

Uvažovat o ekonomickém nerůstu samozřejmě reálné je. Z historie máme příklady, které se ideálu nerůstu poměrně dost blíží, například Čínu v 19. století nebo Sovětský svaz v tzv. období stagnace. Problém je, že dosažení ideálu nerůstu je podmíněno omezením svobodné ekonomické aktivity a tedy i omezením osobní a politické svobody. Bez takových omezení bude většina lidí vždy usilovat o zlepšení svých životních podmínek, což přirozeně povede k - z hlediska některých jedinců nežádoucímu - růstu všeobecné životní úrovně a hospodářství. Příkladem může být Čína a její přímo raketový vzestup po i jen částečném odstranění státních omezení.

Argumenty příznivců nerůstu se obecně koncentrují na dvě oblasti: 1) Západ už růst nepotřebuje, protože se máme „dostatečně dobře“ a další růst už není potřeba a 2) vyčerpávají se zdroje (a tím i prostor pro růst) a růst navíc ničí Zemi a lidé nemají na ničení Země právo.

Moji hlavní námitkou proti prvnímu argumentu je, že existuje obrovský prostor pro zvyšování kvality života. Hlavním cílem samozřejmě není kvantitativní růst (například stále větší a silnější auta, více snězeného jídla apod.), ale zlepšování stavu v oblastech jako je například péče o zdraví nebo rozšiřování možností seberealizace, kde je prostor pro pokrok stále obrovský.

Co se týká druhého argumentu: hlavní zdroj růstu a pokroku je podle mého názoru v principu nevyčerpatelný. Je to lidská tvořivost, inteligence, imaginace. Můžeme vyčerpat jednotlivé suroviny, ale můžeme také najít způsoby, jak je nahradit. Naše činnost může nežádoucím způsobem ovlivňovat životní prostředí, ale my můžeme hledat možnosti, jak naše potřeby naplňovat způsoby, které jsou k němu šetrnější. Nebo si můžeme sednout a vymýšlet, proč je to právě teď (nebo bylo třebas před třemi sty lety?) nejlepší a proč máme v současném stavu setrvat navěky a vymýšlet opatření (tedy omezení pro všechny, kteří nesmýšlejí stejným způsobem), jak toho kýženého nerůstu dosáhnout...