Obávat se chvostu Evropy nemusíme

Mít nějaký zájem a snažit se ho prosadit má smysl v prostředí, kde to jde, kde jsou k tomu vytvořeny podmínky. Takové prostředí musí fungovat na základních demokratických principech a cítit to musí všichni. V případě Evropy nejen Němci a Francouzi. Já sám očekávám, že i můj hlas, můj zájem bude v Evropě slyšet nebo bude mít šanci se prosadit, pokud má vzniknout silná Evropa. Pravda ale je, že skutečných šancí můj hlas nyní moc nemá.

Problém je v základech systému. Stále více mám pocit, že v současné Evropě to dokonce funguje přesně opačně. EU a její největší členové prostřednictvím nejrůznějších evropských institucí a politických orgánů EU prosazují ve zbytku Evropy to, co si přejí oni, to, co vyhovuje jejich zájmům a přáním. Skutečná silná velká Evropa je už jen iluzí (otázka, zda tato idea byla, nebo může být vůbec realizovatelná, je jiné téma). Evropa už dávno nesměřuje k rozumné integraci, ale naopak k tvrdě byrokratickému systému řízenému z centra Bruselu, kamuflující zájmy prospěchářů systému - a to je pro Evropu po všech stránkách obrovské riziko. Účastníci takovýchto akademických diskuzí nechť si podrobně prostudují, co se aktuálně děje v evropské energetice. Tato nesmírně důležitá oblast ekonomiky každé země, ale i celé Evropy, je zářnou ukázkou, jak dominují zájmy Německa a úředníků v Bruselu nad zbytkem Evropy.

Ano, jsme malá země, země s otevřenou ekonomikou, poměrně dost závislá na ekonomice Německa, ale to vše ještě neznamená, že bychom měli v Evropě jen „držet pusu“ a krok. Argumenty, jsou vždy stejné: Dostáváte z evropských fondů více peněz, než kolik jich posíláte, je to pro vás výhodné. Tento korupční systém řízený z centra funguje v politice dokonale. Brusel posílá peníze a naši politici na všech úrovních je rozdělují, a to dokonce i přímo soukromým subjektům. Rvačka je to veliká a i legendární poslanecký medvěd k rozporcování už chcípnul závistí. Vzniká ale i morální riziko spojené ze zdánlivě bezpracných peněz – dotací nejrůznějšího druhu, které jsme ale na druhou stranu zaplatili ztrátou mnoha konkurenčních výhod vůči Evropě.

Dalším nekonečně omílaným argumentem je hrozba politické a ekonomické izolace. I tento argument je zbytečně přeceňován. Česká republika je a zůstane srdcem Evropy se silným průmyslem, z jehož konkurenční výhody čerpá i Německo. Obávat se chvostu Evropy nemusíme, stejně jako je zbytečné označovat Česko vždy, když se na půdě EU ozve, nemocným kusem ve stádu. Úspěch České republiky nemůžeme hledat v Bruselu, leží jen a pouze na bedrech demokraticky zvolených zástupců domácí politiky a na šikovnosti každého z nás.

Zájmem České republiky by mělo být dobře si rozmyslet, jakého integračního procesu v Evropě se chceme vlastně účastnit a jaké z toho plyne riziko. Zájmem České republiky by mělo být zůstat sebevědomým srdcem Evropy a pokud budeme pokračovat v rozjetém a těžko zastavitelném vlaku současné integrace, neměli bychom se bát říci, že „tahle ryba začíná smrdět od hlavy“.