„Už 40 % přístřešků je rezervováno, pospěšte si,“ lákají webové stránky návštěvníky na tradiční předjarní náboženskou pouť v severoindickém Iláhábádu, při níž se věřící koupají v soutoku posvátných řek Gangy a Jamuny. Letos to na plné hotely nevypadá, rok 2014 není v hinduistickém kalendáři nikterak významný. Když se však v Iláhábádu loni konala po 144 letech velká Kumbh méla, byla to opravdová mela. Několikatýdenního svátku se podle odhadů zúčastnilo až 100 milionů lidí; z toho se zřejmě 30 milionů vykoupalo v jediný den, což by Kumbh mélu pasovalo na největší společenskou akci všech dob. Náboženské pouti zkrátka zůstávají fenoménem, jehož se informační věk dotýká jen pramálo. Však se také koupelí v posvátném soutoku pochlubilo na Foursquare jen pár desítek lidí.
Čím to je, že země, která po celou dobu své samostatnosti kladla důraz na technologický rozvoj a ráda se nechá titulovat jako vycházející světová mocnost, se s pokračující globalizací a modernizací stává čím dál více nábožensky založenou? Nejjednodušší vysvětlení je nasnadě. Střední třída roste a bohatne, její příslušníci mohou více cestovat, a tak toho využívají. A přestože se západní baťůžkáři snaží, seč můžou, více než polovinu turistického ruchu na indickém území pořád obstarávají náboženské pouti. Jenže to by bylo až příliš jednoduché.
Druhý klíč k vysvětlení vede přes psychologii: lhostejno zda příslušník městské střední třídy žije v Evropě, či v Indii, v obou případech mu jeho život připadá příliš konvenční, nudný a plytký. Někdo začne skákat padákem či zdolávat horské štíty, jiní hledají řešení v kouzlech, mantrách a duševním sebezdokonalování. Ne nadarmo se říká, že nejvíce duchovních vůdců sídlí v Bengalúru, jihoindickém městě známém jako místní Silicon Valley. Zdejší ajťáci si po celodenní šichtě u počítače chodí vyčistit hlavu způsobem, který vyhovuje jejich naturelu i myšlenkovému horizontu: nejdřív rychle vydělám peníze a pak si za ně koupím duchovní rychlokurz. A pokud nemám čas ani na to, nevadí. Nejeden guru už dnes nabízí i duchovní lekce ve videích na YouTube, anebo dokonce přímo přes Skype.
Ani tato odpověď však není uspokojivá. Skutečný důvod, proč Indové každým rokem snášejí útrapy cest, aby se mohli pomodlit ve svém oblíbeném svatostánku, leží nejspíše v samé podstatě indických náboženství. Ta se od nám důvěrně známého křesťanství či judaismu liší především tím, že se stále hrdě hlásí ke svým animistickým kořenům: nejenže se všechny mýty odehrávají v pozemské krajině, ale sídlí v ní i všichni bohové. Na místní kulty, které dovolují uctívat kdejaký kopec či keřík bazalky tulsí, se postupně nabalilo učení védského hinduismu, buddhismu, sikhismu, ale i křesťanství a islámu (ten zde během tisíciletého soužití získal natolik svébytnou podobu, že původně rovnostářští muslimové převzali od hinduistů i kastovní systém).
Ohromná různorodost indické společnosti a možnost modlit se prakticky k čemukoliv vedla nejen ke vzniku nových a nových kultů a učení, ale nakonec i k tomu, že se božstvem stala samotná Indie. Bhárat Mátá, čtyřruká Matka Indie v šafránovém sárí, pomáhala v 19. století formovat národní uvědomění a od té doby zůstává důležitou ikonou všech indických vlastenců, i když její podoba se postupem času mění.
Provázanost s přírodními kulty se promítá i do významu poutních míst. Zatímco západnímu člověku by zkušenost našeptávala, že posvátnost té které lokality vychází z toho, že se v ní nachází významný svatostánek, v Indii je kauzalita opačná: svatá místa zpravidla oplývají přírodním jevem s tak zvláštními léčebnými kvalitami, že sem lidé jezdí jako do lázní. Typický příklad? Samozřejmě již zmíněná řeka Ganga. Její voda není uctívána jen tak pro nic za nic, nýbrž kvůli svým unikátním antibakteriálním vlastnostem; některé studie dokonce ukázaly, že řeka zadržuje neobvyklé množství kyslíku. Není potom divu, že dokáže smýt z lidského těla i duše všechny hříchy a nečistoty. Ještě v předminulém století si ostatně britští vojáci a úředníci navzájem doporučovali pít vodu z Gangy jako univerzální všelék na veškeré zdravotní potíže. Dnes už by si to asi netroufli, Ganga patří mezi nejznečištěnější indické řeky. I její zázračné samočistící schopnosti mají své meze.
Jak patrno z příkladu Gangy, posvátnost poutních míst nikterak neumenšuje ani překotná modernizace indické společnosti. Možná spíš naopak: s novými výkřiky techniky dostávají věřící další a další podněty k tomu, aby si našli nové božstvo, které by mohli uctívat. A tak je nejnovějším hitem mezi poutními místy chrám v Čilkuru nedaleko Hajdarábádu, kam se lidé chodí modlit, aby dostali víza do USA. Možná ještě výmluvněji pak prolínání tradiční víry a moderní techniky ilustruje bollywoodský film Džaj Santóší Má. Nízkorozpočtový snímek z roku 1975 o matce spokojenosti dokázal proslavit dosud neznámé božstvo natolik, že se stalo jedním z nejuctívanějších v zemi. Kult bohyně spokojenosti se přitom objevil v severní Indii teprve někdy během 20. století. Pokud tedy nenávidíte nadměrné používání přívlastku kultovní, zůstaňte v klidu. U tohoto filmu je vskutku na místě.
Jak je ale možné, že hinduismus, na rozdíl od polyteistických náboženství starého Egypta, Řecka či Říma, přežil až do dnešních dob, ba dokonce stále vzkvétá? Příčinou je zřejmě právě jeho schopnost vymýšlet stále nové příběhy a ty staré převyprávět pokaždé jinak. Zatímco naše semitská náboženství chtějí veškeré učení jednou provždy zaznamenat do jediné správné knihy, u hinduismu existuje celá řada starých textů, které do závazného kánonu pro někoho patřit mohou a pro jiného nemusí. Často u nich ani nevíme, kdy byly poprvé sepsány: například u Mahábháraty a Rámájany se odhady pohybují někdy mezi roky 200 před a 200 po Kristu a oba eposy od té doby po Indii kolují v nespočtu regionálních verzí a výkladů.
Příznačnou indickou toleranci však musíme chápat především v původním smyslu tohoto slova – tedy snášet, vydržet to, co je nám jinak proti srsti. Vznik nových náboženských kultů a posvátných míst totiž často nemusí být důsledkem absence církevní autority, jež by od věřících vymáhala dodržování jednotných, pevně daných pravidel. Můžeme jej vnímat naopak jako rebelii proti této autoritě, která jen není dostatečně silná, aby si poslušnost vynutila. Védští Árjové, kteří indický subkontinent ve druhém tisíciletí před naším letopočtem dobyli, si jeho tehdejší obyvatelstvo nikdy nedokázali zcela kulturně podrobit – a podobně i později muslimové či Britové.
Zároveň védští bráhmani zřejmě již před stovkami let dovedli k dokonalosti to, co teprve v roce 1965 popsal Herbert Marcuse jako „represivní toleranci“ – tedy zajištění toho, aby nesouhlasné názory lidí z okraje společnosti sice existovaly, ale nebylo je slyšet. Nové kulty a posvátná místa, která si ovládané společenské vrstvy vytvářejí jako symbol vzdoru, se tedy vládnoucí vrstvy nesnaží potírat, naopak je přijímají pod svá křídla a začleňují do vlastních mytologií. Bráhmanská „velká tradice“ se tak neustále prolíná se stovkami místních „malých tradic“, které nejenže nemizí, ale naopak dále vznikají a vzkvétají. Náboženská víra je zkrátka i v 21. století v Indii pevně zakořeněná.
Doporučená četba
ECK, Diana L., India: A Sacred Biography. Random House, New York 2012.
Autor je indolog, zabývá se moderní Indií a novými médii. Jeho další články o současné Indii najdete na názorových a autorských stránkách HNDialog v dalších týdnech.
Předchozí texty:
Lonely Planet a proměna Orientu
