Smutek nad okrajem

Slovo "Ukrajina" znamená zhruba totéž co naše "okraj" či "hranice", původně se tím myslel okraj staré Rusi v oblasti takzvaných "divokých polí", země turkických kočovníků a loupežníků. Jistá okrajovost Ukrajině zůstala doposud, a to z obou stran. Jedná se v jistém smyslu o jakousi "zemi nikoho", byť rozsahem obrovskou, zaklíněnou mezi nepochybně západní Polsko a nepochybně východní Rusko, kde se obě tradice v naředěné formě míchají a jaksi málo plodně neutralizují. I centrální Jugoslávie, kde se před zhruba dvaceti lety rozhořela občanská válka, ležela v "mrtvém bodě" zhruba na půl cestě mezi Vídní a Istanbulem, výraznými centry těchto dvou světů.

Dějiny Ukrajiny lze chápat bez velké nadsázky jako sled pohrom. Jako výrazný začátek lze brát dobytí Kyjeva vojsky Bátú-chána v roce 1240. Ve zničeném městě prý si dobyvatelská elita nechala vystrojit hostinu na dřevěném pódiu, postaveném na vrstvě svázaných bojarů a dalších prominentních zajatců. Radostný kvas z nich nepřežil nikdo. Není cílem tohoto sloupku detailně popisovat dějiny dnešního ukrajinského území, ale bylo málo tak pohnutých a krvavých regionů, jako je tento. V novější době, řekněme od 18. století dále, spočívá základní ukrajinské dilema v tom, zda má hledat oporu v Rusku a je jeho legitimní součástí (Malorusové vedle Velkorusů a Bělorusů), či má samostatnou identitu ukrajinskou a oporu má hledat v Západu a jeho vzorech.