K tomu, co bylo na účet před rokem zesnulého Václava Havla řečeno (plivnuto a kopnuto) v posledních dnech, nelze říci nic víc, než že dosluhující prezident ztratil poslední zbytky slušného vychování a základního lidského vkusu. A jelikož zaťukat si na čelo a mávnout nad tím rukou také nelze, asi není nic lepšího než přetisknout text od Václava Havla, který pronesl v roce 1990 (sic!) v Oslu na Konferenci o nenávisti. Z téměř dvacet tři let staré datace každý pozná, že se text nestrefuje do nikoho konkrétního či dnes aktivního. Některé staré texty jsou aktuálnější než ty současné.

"Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které - sečteny a společně rozebrány - nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti.

Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a která ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska je i nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se