reklama
reklama
30. 1. 2013 | poslední aktualizace: 30. 1. 2013  13:28

Prezidentské zrcadlo české demokracie

Volby nastavily zrcadlo české demokracii: ukazují, že zdejší politický systém stále definují mantinely vytyčené v 90. letech. Byť i ony se nyní možná ocitly na prahu změny.
Sean Hanley
Sean Hanley
britský politolog
Čtěte více o: volba prezidenta
Povede ministerstvo kultury osvědčený V. Jandák nebo nadějná J. Bohdalová?
Povede ministerstvo kultury osvědčený V. Jandák nebo nadějná J. Bohdalová?
foto: HN - Jan Schejbal

První přímá volba českého prezidenta nabídla osvěžující kontrast k zákulisnímu manévrování a politickému handlování, které provázely zvolení prezidentů Havla a (především pak) Klause parlamentem. Navzdory odpudivosti Zemanovy kampaně a vyprázdněnosti politického marketingu kolem Karla Schwarzenberga měli voliči jasnou volbu mezi osobnostmi a prioritami a také se v hojném počtu dostavili tuto volbu naplnit.

Televizní záběry, v nichž nejrůznější typy voličů - od víkendových lyžařů po vězně -, rozhodovaly o nové hlavě státu, jasně ukázaly, že země bere svou demokracii vážně a ví, jak s ní nakládat. Zároveň však volby nastavují jemnější zrcadlo české demokracii: ukazují, že zdejší politický systém stále definují mantinely vytyčené v 90. letech. Byť i ony se nyní možná ocitly na prahu změny.

reklama

Kdo dostane co, kdy a jak

Některá poučení z prezidentských voleb jsou důvěrně známá. Za prvé volby potvrdily, že česká politika je do značné míry soubojem mezi levicí a pravicí - a že pojmy levice a pravice lze v českém kontextu do značné míry zredukovat na spory o ekonomické přerozdělování ve stylu "kdo dostane co, kdy a jak", abychom si vypůjčili slova amerického politologa H. D. Laswella.

Miloš Zeman si v 90. letech vybudoval politickou kariéru - a učinil z ČSSD seriózní politickou sílu - tím, že to pochopil. Nyní tuto kariéru obnovil, když se držel stejné základní teze. Zemanova kampaň nebyla mistrovskou ukázkou politické komunikace, ale šla přímo k jádro toho, jak vidí svět většina českých voličů - zejména ti, na něž doléhá současná těžká hospodářská situace.

Vyhýbání se pravolevému členění nebo jeho popírání může fungovat u nově založené strany typu TOP 09, která doufá, že získá určitý omezený výsek elektorátu. V případě prezidentské volby, kdy je potřeba mobilizovat široké vrstvy voličů, je taková strategie mnohem méně jistá.

Za druhé, volby potvrdily, že strana nebo blok, které nedokážou oslovit voliče mimo Prahu a velká města, zákonitě prohrají. Česká republika je zemí malých a středních měst, nikoliv velkých metropolí. V devadesátých letech to pochopil Václav Klaus, když vybudoval ODS jako stranu se silnou regionální základnou, a později i Zeman, když jako předseda ČSSD objížděl venkov v Zemáku. Naopak Schwarzenberg podobně jako jiní kandidáti před ním doplatil na neschopnost získat si podporu nejen do hloubky, ale i do šířky.

Za třetí, volby ukázaly, že čeští voliči mají sice silnou averzi ke stranám a stranickým politikům, ale nakonec se bez nich odmítnou obejít. Úspěch Schwarzenberga (a v posledku i Zemana) naznačil, že si voliči nepřejí zcela nepolitické osobnosti, nýbrž ostřílené politiky, kteří si drží odstup od stranicko-politického establishmentu. Výmluvné je, že jak technokrat Jan Fischer, tak potetovaný "kandidát občanů" Vladimír Franz dalece zaostali za očekáváním. Stejně tak si můžeme položit otázku, zda Karlu Schwarzenbergovi nakonec dobře posloužil chytrý a nápaditý marketing, který ho proměnil z postaršího státníka v popartovou ikonu bez jasného politického sdělení.

Za čtvrté nám volby říkají, že otázky národní identity stále mají v české politice význam. Se svou minulostí byl Karel Schwarzenberg ve zpětném pohledu jednoduše velmi zranitelný. Vytažení Benešových dekretů v závěru kampaně a brutální zpochybňování Schwarzenbergova češství jeho protivníky bylo nejen ošklivé, ale i předvídatelné.

Omezený okruh idejí o češství

Hlubší otázky, které kampaň nastolila - Co to znamená být Čech? Kdo je a kdo není Čech? Měli by občany reprezentovat lidé, kteří se jim sociálně a kulturně podobají? -, jsou dobře známé a legitimní. Vnějšího pozorovatele však udeří do očí, jak velmi omezený je okruh tradičních idejí o české identitě a dějinách, u nichž mají politici pocit, že je mohou poskytnout jako přijatelnou odpověď na zmíněné otázky.

Přitom ale existuje jen málo náznaků, že národovectví může přetvořit českou politickou scénu. Skutečnost, že zhruba desetina příznivců ODS podle všeho uposlechla rady Václava Klause a hlasovala nikoliv pro konzervativce Schwarzenberga, nýbrž pro socialistu Zemana, poněvadž prvně jmenovaný je příliš velký cizák, je sice svým způsobem výjimečná, ale jinak je to spíš politická perlička.

Volby však zároveň odhalily spodní proudy změn. Marginalizace zavedených stran - a rychlost, s jakou se s ní tyto strany smířily - je mimořádná. Kandidáti malých mimoparlamentních stran za normálních okolností nevyhrávají tak snadno celostátní volby. Málokterá potenciálně vládní strana by označila čtvrté místo svého kandidáta za úspěch, jak to ČSSD udělala v případě Jiřího Dienstbiera. A debakl Přemysla Sobotky snad ani nepotřebuje komentář.

Mimo hlavní proud

Strany bezpochyby kalkulují s tím, že prezidentskou volbu, jež akcentuje osobnosti, v příštích parlamentních volbách opět vystřídá rutinní politika. Mohou se však dočkat toho, že voliči přijdou novým a odlišným typům kandidátů na chuť a znovu se poohlédnou mimo hlavní politický proud.

Prezidentské volby mohou vnést změnu do způsobu, jímž je česká politika organizována. Volněji strukturované kampaně prezidentských kandidátů byly ve volbách stejně účinné jako konvenční stranické stroje. Zároveň fungovaly jako laboratoř politických kampaní. Miloš Zeman si správně spočítal, že pro oslovení voličů jsou televizní vystoupení důležitější než sebeintenzivnější přítomnost na webu. I tradičně uvažující strůjci Zemanovy kampaně však vědí, že v budoucnu už to nemusí být pravda.

Přednosti a omezení využívání sociálních médií ve Schwarzenbergově kampani se stanou předmětem pečlivého zkoumání, stejně jako naprosto nečekaná iniciativa zdola, jež vyústila v nominaci Vladimíra Franze. Jak si obě kampaně záhy uvědomily, politické hnutí, které dokáže přijít s úspěšným receptem na koordinaci webové kampaně a tradičnější politické činnosti v terénu, se stane významnou silou.

Až se tedy prezident Zeman ujme 8. března úřadu, dostane do vínku politický systém, který je podobně jako on stále velmi charakteristickým produktem postkomunistické demokracie, jak se v Česku utvořila v 90. letech. Až mu však za pět nebo deset let vyprší funkční období, může politická krajina vypadat znatelně jinak.

 

Autor přednáší na University College London.

Autoři: Sean Hanley
reklama
Zobrazit náhled
Zbývá 1000 znaků
Klobouk dolů (Pf)
Velice dobře napsané.
můj švagr (xz21)
Neodolám a musím se pochlubit, že tento pán( autor ) je můj švagr..:))
Prezidentské zrcadlo české demokracie (QVAK)
Díky za prvý objektivní rozbor toho co se za poslední měsíc zde...
Volby nastavily především zrcadlo našim médiím. (student z Třeboně)
V jednotnosti překonaly i bolševickou dobu a rozhodly volby. Vyřiďte...
Re: Prezidentské zrcadlo české demokracie (anonym)
No, období oposmlouvy byl čas, kdy to v porevoluční historii měla...
Zobrazit diskusi
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama