Jak hrozně moc toho prezident zmůže, je jasné všem - jen si vybavte dva téměř polární symboly: Václava Havla a Václava Klause. Přitom vůbec nejde o pravomoci právní, ale právě symbolické - a symbolika je mnohdy to nejdůležitější.

Naše vlajka, technicky řečeno, jsou běžné tři barvy, ale dohromady dávají symbol, který je nám drahý a který nás jaksi reprezentuje a na který bychom chtěli být hrdí - ať už při hokeji, v kultuře, vědě... a světe, div se, i v politice, byť jsme si od tohoto pocitu za poslední léta poněkud odvykli. Pokud je prostě cosi českého ve světě vážené, dělá nám to dobře a jsme na chvíli schopni o(d)pustit i domácí šarvátky a případné antipatie či osobní názorové deviace.

Právě tuto roli hraje prezident. Když dělá prezident, schválně nebo nevědomky, ostudu, je to smutné a neomluvitelné. Přitom nejde o to, (ne)kritizovat nebo (ne)nabízet neotřelé pohledy. I to, nebo právě to, se dá (a pokud to má někam vést, dokonce musí) dělat s grácií. Pokud je člověk kritický, což je užitečné, musí si dát pozor, aby byl pokorný, a nikoli do sebe zahleděný, jinak prostě riskuje, že se s ním nikdo bavit nebude a stane se koloritem, který není brán vážně a nikdo mu, pokud vysloveně nemusí, nevyjde vstříc. Jeho proslovy se protrpí nebo v horším případě vyslechnou s úsměvem na rtech a tím to skončí.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se