Boj o děti

Seděli jsme v konferenční místnosti – manželé Balogovi, rodiče dětí, o kterých byla řeč, já, jejich tlumočnice, dvě pěstounky, z nichž každá měla v péči dvě z jejich čtyř odebraných potomků, a dvanáct dalších lidí: zástupci sociálních služeb, právníci, lékaři. Konala se konference na téma Balogovic dětí. Před rokem úřady rodiče dětem odebraly, protože jim špatně čistili zuby. Tím způsobili dvouleté Lucince infekci dásní, takže musela být hospitalizována.

Ostatní děti byly v pořádku, jen měly špatnou ústní hygienu, ale jakmile vám britské úřady odeberou jedno dítě, odeberou vám i všechny ostatní. Paní Balogové jsem dokonce musela přetlumočit, že kdyby snad porodila další dítě, automaticky jí ho seberou.

Už skoro rok jsem chodila rodičům tlumočit do centra Rodinné svazky, kde se s dětmi směli dvakrát týdně na pár hodin setkat. David i Lucia, prostí Romové z osady na východním Slovensku, už dávno věděli, jak dětem pečovat o zuby, ale děti přes veškeré snahy pořád nemohli získat zpátky. Na téhle konferenci, obávám se, jsem pochopila proč.

Balogovic děti byly roztomilé, poslušné, dobře vychované. Pro pěstounky musely představovat hotový ideál. V Anglii se pěstouni nejčastěji starají o problematické výrostky mezi čtrnácti a osmnácti, mnohdy drogově závislé a drobné kriminálníky – leckdy jsou to děti, se kterými si rodiče prostě nevědí rady, a tak se obrátí o pomoc na stát. Vím o několika adolescentních spratcích, o které se starají neznámí profesionálové a vlastní rodiče chodí jen navštěvovat.

Systém pěstounské péče v Anglii je skvělý. Pěstouni jsou řádně prověřeni, jejich byty upravené tak, aby si v nich žádné dítě neublížilo. Prošli kurzem správné výživy, kurzem první pomoci a tak dál. Mají spoustu peněz na to, aby s dětmi mohli chodit do ZOO, do divadel, do zájmových kroužků. To všechno jim stát proplácí. A navíc jim za péči o každé dítě dává mezi čtyřmi a pěti sty liber týdně, a pokud je postižené, skoro dvojnásob.

Každá z pěstounek Balogovic dětí si vydělala skoro tisíc liber týdně, a přitom jejich svěřenci strávili většinu času ve škole nebo ve školce. Kdyby pěstounky pracovaly jako chůvy, dostaly by tak třetinu. Teď obě bojovaly jako lvice – za to, aby stát rodičům děti nevrátil. Bylo to prý v zájmu dětí, o které se dovedou lépe postarat. Nepochybuju o tom, že k dětem přilnuly – vždyť to teď, když už neměly zkažené zuby, byla robátka k zulíbání. Jen by mě zajímalo, jestli by si je toužili nechat i v případě, že by jim stát přestal platit...

Sociální služby v Anglii se prý ze všech sil snaží "zachovat rodiny" a vracet odebrané děti rodičům, jakmile jen to jde. Ale ani po dalším roce Balogovi své děti nezískali zpátky, přestože jsou všichni, kdo je znají, přesvědčeni, že teď už by se o ně dokázali skvěle postarat.

Možná je za tím ještě něco víc – třeba snaha britské vlády odradit velké rodiny z bývalého východního bloku od stěhování do Anglie. Nebo smůla, která postihla zrovna Davida a Lucii. Ale i tak mám obavy, že jakmile začne být příliš výhodné být pěstounem, je něco špatně.

Když se mě někdo zeptá, co si o pěstounské – versus ústavní – péči myslím, odpovím: pěstounská péče je skvělá! Ale pěstouni ji musejí vykonávat z čistého srdce a lásky k dětem, ne proto, že je to finančně výhodné.

 

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně. Je účastnicí Think tanku na názorových stránkách HN Dialog.

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků

• Diskuse
• Celkem 18 příspěvků