Druhý pilíř penzijního spoření aneb čekání na Viktora Koženého

O důvěře obyvatelstva v budoucí druhý pilíř penzijního spoření nejlépe svědčí obrovský zájem o stávající dobrovolné penzijní připojištění. Do konce listopadu totiž platí ještě docela slušné podmínky: výnosy nemohou klesnout do záporu, po patnácti letech lze aspoň polovinu vybrat a kdykoliv lze také "naskočit" do nového dobrovolného systému, pokud by si člověk chtěl vybrat nějakou investiční strategii. Vyšší státní příspěvek také není úplně k zahození.

Nic z toho plánovaná důchodová reforma nepřináší. Hlavním lákadlem stále zůstává "odklon" části peněz od státu do soukromých společností. Což je samozřejmě výhoda, kterou ovšem poněkud kazí příklady z okolních států. V Maďarsku došlo rovnou k zestátnění soukromých penzí. Polská vláda značně snížila možnost příspěvků do soukromých fondů. Na Slovensku se za posledních sedm let změnily podmínky osmkrát, z toho třikrát naprosto zásadně. A od příštího roku se má zase změnit poměr plateb ve prospěch státu.

Vstoupit do systému, z nějž se dalších pár desítek let nedá vystoupit, se s ohledem na tyto příklady nezdá býti zrovna ternem. Zejména ne ve chvíli, kdy i českému státu klesají příjmy a jen obtížně hledá, z čeho vlastně celou reformu zaplatit. Už jen tato úvaha ještě před zavedením penzijního třesku otevírá dveře pro budoucí změny.

Podceňovat úsudek obyvatelstva, které dalo jasně najevo, že je spokojené s dobrovolným penzijním připojištěním, by stát rozhodně neměl. Pokud ovšem nemá v rukávu eso. Třeba nějaký klon Viktora Koženého, který před dvaceti lety naprosto nečekaně rozjel kuponovou privatizaci s heslem "jistota desetinásobku." K tomu nakonec opravdu došlo - minimálně v případě Viktora. Už teď lze proto s plnou jistotou říci, že pokud někdo pojede z peněz důchodové reformy na Bahamy, důchodci to určitě nebudou.

• Diskuse
• Celkem 10 příspěvků