Za eurokrizi můžou eurofanatici! Tak trochu...

Na počátku eura, jak ho známe dnes, nestálo hledání optimální měnové zóny, teorie nemožné trojice, vůle eliminovat rizika směnných kurzů nebo sen o Spojených státech evropských. Všechny tyto důvody byly a jsou podřadné.

Podnětem, který dal proces vzniku společné měny do pohybu a který je zodpovědný za její dnešní architekturu, byla nová geopolitická situace po pádu berlínské zdi a vyrovnání se s potenciální mocí znovusjednoceného Německa. Všechno ostatní je jenom šum.

Byla jednou jedna dvě Německa

Desetiletí se evropští politici kasali jako průkopníci a fanoušci německého sjednocení. Když se ovšem německá jednota najednou stala reálnou možností, nebylo jediného evropského premiéra nebo prezidenta, který by se ke sjednocení stavěl pozitivně.

Za odporem stál strach z politické a ekonomické hegemonie uprostřed evropského kontinentu. Západní Německo bylo svou velikostí prakticky totožné s Francií, Itálií nebo Velkou Británií. S novými spolkovými zeměmi by je ale výrazně převyšovalo v počtu obyvatel a především v hospodářské a měnové síle. Nadto se Německu otevřel jako na dlani kdysi nepřístupný prostor postkomunistické střední Evropy: pravé produkční i konzumní eldorádo znovuobjeveného kapitalismu.

Evropské státy se začaly obávat možnosti, že se Německo bude cítit tak silným a velkým hráčem, že se politicky uzavře samo do sebe a svou sílu bude uplatňovat pomocí hospodářského tlaku a bilaterální diplomacie. Že se z něj stane dominantní a nezpochybnitelná evropská supervelmoc.

“My máme atomovou bombu, ale oni mají německou marku”

Snad ještě větším důvodem obav byl měnový potenciál sjednoceného Německa. V režimu částečně zafixovaných směnných kurzů, který panoval v Evropě 80. let, Bundesbanka de facto určovala měnovou politiku celé Evropy, aniž by ji do toho kdokoli mluvil a aniž by brala ohled na přeshraniční následky.

To byl pro většinu inflačně náchylnějších zemí Evropy suboptimální stav, protože ve strachu z úprku kapitálu zvyšovaly a snižovaly své úrokové sazby a devalvovaly vlastni měnu nikoli tak, jak se to hodilo ekonomice a zaměstnancům, ale jak jim to diktovala rozhodnutí ve Frankfurtu.

Pokud by došlo ke sjednocení Německa, vážně hrozilo, že se toto gravitační centrum marky stane ještě dominantnější, ba že se k němu unilaterálně připojí i nové postkomunistické státy.

A co na to euro?

Lochneská příšera

Společné evropské měně se kdysi říkalo Lochneská příšera. Když se na chvíli vynořila, způsobila mnoho povyku. Za chvíli o ni ale zase nikdo nevěděl.

V kontextu příliš silného Německa se však hypotetické euro mohlo stát docela příhodným nástrojem na ochočení mocné marky, minimalizovat německou nadvládu a zapřáhnout německý hospodářský motor do evropského soukolí. Společná měna totiž měla potenciál rozprostřít přitažlivost marky na celý kontinent.

Slabší evropské státy také paradoxně mohly transferem měnové autority z Bundesbanky na hypotetickou ECB získat alespoň malou část toho, co kvůli marce ztratily docela: měnovou suverenitu. Jedno křeslo v Radě ECB je totiž stále víc než žádné křeslo v Bundesbance. A především: jedno německé křeslo v Radě ECB je zatraceně méně než všechna německá křesla v Bundesbance.

V neposlední řadě měla společná měna Němce jednou provždy přikovat na židli Evropské rady a tím jim nedovolit bilaterální vykonávání moci, zvláště v prostoru střední Evropy. Margaret Thatcher pochybovala, že by se Německo dalo omezit novými institucionálními pravidly evropských společenství. François Mitterrand o tom byl přesvědčen.

Dva zdánlivě nesouvisející body sváru

Projekt evropské společné měny se diskutoval a objevoval v dokumentech evropské komise od konce šedesátých let. Vždy se ale našly alternativní plány na zajištění omezeně kolísajících směnných kurzů a důvody proč měnovou unii odmítnout nebo odložit na neurčito.

Na konci osmdesátých let Jacques Delors připravoval další z bezpočtu plánu na měnovou a hospodářskou unii. Německo se ho ale nebálo: “Byl jsem přesvědčen, že na něco takového budeme čekat dalších sto let,” prohlásil po letech tehdejší guvernér Bundesbanky Pöhl.

Německým cílem bylo smést společnou měnu ze stolu. To nebylo nic nového a stalo se tak už nespočetněkrát. Bonn požadoval politickou unii před měnovou, což i v dnešním eurospeaku znamená: odložíme jedno i druhé na neurčito. Paříž to důvodně chápala jako obstrukci. Ale co naplat. Bez rozpuštění marky nedávala společná evropská měna smysl.

Tady by se v normálních časech politická diskuze na pár let odmlčela. To by se ale do cesty nesmělo přichomýtnout německé sjednocení.

Koncem listopadu 1989 pronesl Helmut Kohl bez konzultace se svými evropskými kolegy slavný desetibodový program na sblížení obou Němecek. Na konečné německé sjednocení ovšem musely kývnout všechny vítězné mocnosti, tedy i Velká Británie a Francie.

Bezprostřední reakce Françoise Mitterranda na Kohlův nekonzultovaný projev nemohla být horší. Prý upadl do hněvného amoku trvajícího hodiny a vykřikoval, že Německo se snaží vybudovat supervelmoc uprostřed Evropy, která zlikviduje francouzský vliv na evropském kontinentu a naruší dlouho budovanou poválečnou rovnováhu.

Člověk by z toho usuzoval, že to na sjednocení nevypadá...

Tichá diplomatická válka

Ledy se ale začaly zázračně lámat prakticky z hodiny na hodinu a to právě na těchto dvou zdánlivě nesouvisejících bodech. Kohlově jednostranné deklaraci desetibodového programu následovaly perné dny pro telefonické spojení mezi Elysejským palácem a tehdy ještě bonnským Kanzleramtem. Následující události pak svou posloupností jasně naznačují, co se za zavřenými dveřmi dělo.

Pokud bychom se totiž zeptali Françoise Mitterranda k večeru 28. listopadu 1989, co si myslí o znovusjednocení Německa, patrně by vám chrstnul do obličeje své oblíbené château Haut-Marbuzet. Jen pár dní poté se ale na evropském summitu ve Štrasburku odmítnul připojit k Margaret Thatcherové, která požadovala německé sjednocení vetovat. Thatcherová sama dál proti myšlence jednoho Německa protestovala, ocitla se však menšině a hlavně v politické izolaci ze strany Francie, USA a Sovětského svazu. Bez Mitterranda byla bezmocná.

Stejně tak kdybychom se 28. listopadu večer zeptali Helmuta Kohla, co si myslí o měnové unii, začal by zasněně mluvit o dlouhém, desetiletí trvajícím politickém procesu, na jehož konci jednoho dne snad možná přijde společná evropská měna. Tedy žádná změna v porovnání se sedmdesátými lety. Jen pár dní nato ve Štrasburku dal ale poprvé zelenou k mimořádné konferenci, která byla naplánována na konec roku 1990 a kde se mělo definitivně rozhodnout o vzniku evropské měnové unie. Přirozeně bez té politické, na kterou najednou nebyl čas.

Německo se oficiálně sjednotilo 3. října 1990. Dva měsíce nato se Kohl, Mitterrand a ostatní evropské špičky sešli v Římě a dohodli se na zavedení společné měny skrze novou smlouvu. Té se později dostalo jméno Maastrichtská. Navenek žádná diplomatická válka, jen úsměvy, gratulace a podané ruce. Výhra pro obě strany.

Tak trochu...

Nejmenší dělitel

Euro vzniklo v duchu tohoto handlu jako extrémně minimalistický projekt. Právě požadavek na měnovou a pouze měnovou unii vedl evropské politiky, aby zaujali nejomezenější možný přístup ke společné měně. Fiskální koordinace se zredukovala na bezzubá pravidla, rozpočet Evropské unie se nefederalizoval, fiskální transfery byly zakázány, Evropská centrální banka se stala ještě ortodoxnější než Bundesbanka a zakázalo se jí jakýmkoli přímým i nepřímým způsobem financovat vlády jednotlivých zemí.

Tím se evropští politici a architekti eura v 90. letech vyhnuli nezbytnosti budovat opravdovou politickou a sociální unii. Slovo “hospodářská” dali novému uskupení do vínku pouze kosmeticky. (Mimochodem, EMU není zkratkou pro Evropskou měnovou unii, jak se po dvaceti letech ještě domnívá Václav Klaus, ale pro Ekonomickou a měnovou unii. Pan prezident bohužel není jediný, kdo na to první adjektivum zapomněl.)

Evropští politici se vyhnuli konstrukci opravdové společné měny. Eufemisticky řečeno, dohodli se pouze na trvalém a nevratném zafixování směnných kurzů a jedné nezávislé tiskárně. Institucionální požadavky byly minimalizovány právě na centrální banku. Federální ministerstvo financí, vyšší rozpočet Evropské unie nebo fiskální transfery, které by tlumily případné krizové nárazy, byly zakázány.

Vlády se svorně shodly, že se nebudou přehnaně zadlužovat, jinak se na sebe při dalším summitu škaredě podívají (peer pressure). Pokud se budou dál zadlužovat, dají si sami sobě pokutu (excessive debt procedure). Vše a nic bylo dohodnuto a šlo se na pivo.

Vina eurofanatiků

Françoise Mitterranda nelze definovat jako evropského federalistu. Měl ve svém vidění sjednocené Evropy blíže Charlesi de Gaullovi než k Jacquesi Delorsovi. Evropská unie se v této populární i když stále ustupující francouzské vizi podobá spíše zabití dvou much jednou ranou: spoutání Německa a zvýšení vlastní důležitosti skrze strukturu evropských společenství. Na tom není nic federalistického. Stejně tak vznik eura v dnešní podobě byl pragmatickým chef-d’oeuvrem Françoise Mitterranda a majstrštykem reálpolitiků následující dekády.

Jediným opravdovým eurofanatikem (rozuměj evropským federalistou) u vyjednávacího stolu Maastrichtské smlouvy byl právě Delors, který už na konferenci v Říme v roce 1990 požadoval plný fiskální federalismus a podstatné automatické finanční transfery pro doby krize. Jak dnes víme, Delors to tehdy sám nevytrhl.

Obrovský díl viny je federalistům třeba přiřknout v něčem jiném. Ve své naivitě propagovali společnou měnu, i když se zapomínalo na unii hospodářskou, sociální a politickou. Nechtěli slyšet, že se plánované euro mnohem více než společné měně federálního charakteru podobá systému nevratného zafixování směnných kurzů.

Většina z nich mlčela a doufala, že měnová unie se bude politizovat, že k tomu budou politici donuceni okolnostmi a spillover efektem. Neočekávali, že k tomu bude eurozóna donucena až největší evropskou krizí od konce světové války a že se tím ocitne v ohrožení celý evropský projekt. A proto evropští federalisté (rozuměj eurofanatici) nesou obrovský díl zodpovědnosti za současnou krizi.

Rád bych sebekriticky mluvil v první osobě plurálu. Taková čest mi ale nepřísluší. Když se vyjednával Maastricht, tak jsem si dělal nákresy na nedobytný bunkr v zahradě za babiččiným domem.

Autor je ekonom a výzkumný pracovník v oblasti finančních trhů bruselského think-tanku Centre for European Policy Studies. Aleš Chmelař na Twitteru: twitter.com/AlesChmelar

• Diskuse
• Celkem 78 příspěvků