Prázdné a přehnané evropské vize

Evropská vize budoucnosti - vize obrovské síly a všeobecné nepostradatelnosti coby majáku naděje - pohasla a změnila se v pouhý mihotavý plamínek. A bez ochoty podstoupit nějakou tu výzvu se situace pravděpodobně hned tak nerozjasní.

Nesnáze Evropské unie s dluhem a deficity, s nimiž jde ruku v ruce krize politické vůle, jsou mnohem víc než jen špatným okamžikem, jenž načas pozastaví pokrok.

Předivo velkolepých evropských ambicí "rychleji-výše-silněji" se roztřepilo. A vize, která měla dát evropskému společenství směr a nezávislou politickou roli - a také představit Evropu světu coby moudřejší a zodpovědnější útvar, než jsou ostatní světové mocnosti - povadla.

Nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější

O mimořádných praktických úspěších Evropské unie, například o jednotném regulačním systému nebo o otevřených vnitřních hranicích, nemohou být žádné pochybnosti. A nikdo nemůže zlehčovat ani menší úspěchy v řádu snížení poplatků za roaming, které průměrnému člověku cestujícímu po EU ušetří na hovorném 1000 eur ročně. Problémem jsou spíše kdysi velkolepé představy spojované s Evropou, které se dnes zdají prázdné a přehnané a které otřásly důvěrou v tvrzení o neomezených příslibech.

Vedle obav o trvalost eura je i seznam dalších rozčarování docela dlouhý.

V roce 2000 představila Evropa "Lisabonskou agendu" - plán pro následující desetiletí, který měl proměnit unii v "nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku na světě". V roce 2010 se už v tichosti připouštělo, že plán skončil nezdarem. Od té doby se představa, že se Evropa stane rovnocenným geopolitickým partnerem Spojených států a Číny, dále rozleptala.

Autorem většiny těchto vizí byla Francie - které se navíc dařilo dávat na národní strategické cíle evropskou nálepku - a celý kontinent byl vykreslován jako mocenský pól, jehož hlavním záměrem bylo vyrovnávat váhu Spojených států. Tato představa zní dodnes velmi vizionářsky, ale stala se nerealistickou - stejně jako Francií inspirovaný a Ruskem podporovaný plán soupeřit s dolarem coby jedinou světovou rezervní měnou košem jiných měn, v němž by výrazně figurovalo euro.

Žádný z těchto konceptů nepřestál realitu evropské neschopnosti učinit přesvědčivým způsobem přítrž vlastním potížím s dluhem a deficity. Summity skupiny G-20, tento francouzský nápad a od roku 2008 příležitost vystavit na odiv ideu multipolarity, značně ztratily na významu. Současně s tím přestal být prioritou francouzsko-německý plán vybudování evropské obranné síly coby budoucího symbolu nezávislosti Evropy na Američany vedeném NATO.

Německo zatím zaměřuje téměř celou svou vizionářskou energii na sebe. Od sjednocení země a od zavedení eura považuje samo sebe za "normalizované", což znamená, že už nevidí potřebu hrát roli ustavičného mecenáše svých partnerů.

Vize na německý způsob - tedy že se zbytek Evropy přizpůsobí německým představám spravedlnosti - se rozšířila tak, aby Evropu (s Německem v čele) prezentovala jako celosvětovou sílu za ekologickou bezpečnost. Rozhodnutí kancléřky Angely Merkelové vzdát se ve své zemi jaderné energie je dnes jinde pokládáno za ránu unijnímu cíli dosáhnout energetické nezávislosti a i podle některých Němců přinese obrovské náklady a pochybný ekologický prospěch.

Transatlantická zóna volného obchodu

Vzhledem k tomu, že případná evropská politická unie může být ještě celé desetiletí vzdálená, by člověk musel být bláhovým optimistou, aby věřil, že je po ruce nějaká navracející se evropská vize, která projasní léta napjatého krizového řízení rýsující se na obzoru.

Zároveň by se však mohla zformovat nějaká důležitá iniciativa, která bude mít dostatek důvěryhodnosti a ambicí potřebných k tomu, aby Evropa díky ní vypadala živá, smělejší a opětovně soustředěná: je to transatlantická zóna volného obchodu. Prosazování tohoto cíle vedoucími představiteli EU je politická výzva, protože odhaluje, že evropské touhy v oblasti multipolarity a rezervních měn byly jen prázdným mrháním času.

Když tehdejší americký ministr zahraničí James Baker hleděl v roce 1989 kupředu na nejisté dopady německého sjednocení, přišel poprvé s návrhem, aby Amerika a Evropa vytvořily "organický" nový vztah. Od té doby se ve prospěch zóny volného obchodu vyslovili - i když ne často nebo naléhavě - také kancléřka Merkelová a britský premiér Gordon Brown. Němečtí křesťansko-demokratičtí zákonodárci vyzvali letos na jaře k "odvážným krokům", což dalo této myšlence nový impulz.

Myšlenka je to dobrá - pokud se člověk nebojí (tak jako protekcionisté či odbory) spojení zemí, jejichž společný hrubý domácí produkt činí podle odhadů zhruba 50 procent celosvětové hodnoty. Přesto Bush ani Obama tento projekt neprosazovali.

Mohli by Merkelová, Hollande a Cameron přestat obracet se zády k příležitosti dosáhnout skutečné hospodářské obnovy a růstu zaměstnanosti a společně přimět letošní americké prezidentské kandidáty k jasné řeči a navrhnout jim tento transatlantický pakt?

"Obě strany se mohou dohodnout na vzájemné deregulaci," tvrdí Boyden Gray, bývalý velvyslanec USA při Evropské unii. Podle Pierrea Lellouche, ministra pro zahraniční obchod v éře Nicolase Sarkozyho, "je to otevřenější a snazší aranžmá než jednání s Číňany. Mít transatlantickou zónu volného obchodu je jednoznačně v evropském zájmu".

Je to vyhlídka, která se slučuje s realitou. Nezíská sice zlatou medaili za přesahující politickou vizi, ale v současné neveselé době dokáže fungovat jako nezaměnitelně pozitivní signál ze strany Západu ve světě, kde se takových signálů zoufale nedostává.

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků