Užitečný vícestranný direkt kauzy CASA

Oba tábory mají svou pravdu. Rozhořčení ministři a úředníci nechápou, proč by na léty zažité praxi minimální, ne-li dokonce žádné zodpovědnosti za přijatá, mnohdy podivná rozhodnutí mohlo být něco závadného. Neméně rozhořčení jsou občané. Obraz prominentního politika s miliony v krabici od vína pohřbil názor, že korupce v naší zemi je výmyslem zlovolných novinářů a pomatených aktivistů.

Oba tábory chápou, že "kauza CASA" bude hrát podstatnou roli při dalším směrování naší země. A není vůbec nejdůležitější, zda anebo jak bude souzena bývalá ministryně, která nepůsobí jako manipulátor s veřejnými penězi. Důležitější je to, aby díky prošetření tohoto státního nákupu veřejnost, a možná dokonce i samotná vláda pochopila, jak stát o miliardových částkách rozhoduje. Co vše je špatné, co dobré, ale hlavně: jak by měl systém fungovat dál.

Samotný pojem "systém" nesmí označovat podivný propletenec lobbistů, politiků či "přátel přátel", ale musí být funkční a transparentní procedurou, která pomáhá státu rozhodovat o tom, co koupit a jak realizovat nákupy za co možná nejlepších podmínek. Jistě není vhodné, aby tato "osvěta" proběhla přes policejní vyšetřování, ale zdá se, že jiné, vhodnější cesty u nás selhaly.

Správná otázka

Pokud policie napadla neexistenci posudku na cenu nákupu u zakázky za mnoho miliard či rozsah využití výjimky z veřejné soutěže, míří do jádra problému. Vláda (a zejména navrhovatel - tedy šéf resortu obrany) by totiž jistě měla být schopna přesvědčivě vysvětlit, proč se rozhodla za nákup letadel zaplatit právě 3,5 miliardy, a ne třeba o miliardu více či méně. Pokud si vzpomene na v minulosti nejistou reakci zodpovědných institucí, na informace o tom, o kolik levněji kupovaly jiné země (či jiné firmy u jiných zakázek) obdobné vybavení, nelze než získat pocit, že cena schválená vládou je často "na vodě". Přitom je otázkou zdravého rozumu mít buďto srovnání s podobnými případy, nebo druhý názor ve formě kvalitního posudku.

Argument, že jde o nákup výjimečný a s ničím nesrovnatelný, je více výmluvou než skutečností. Dokonce i v případě nákupu tak "jednoduchého" zboží, jako je třeba osobní auto, lze vždy argumentovat přesnou konfigurací výbavy, která při troše snahy může být originální. A kdyby to nestačilo, každé auto má koneckonců svůj VIN kód, který z něj činí neopakovatelný originál... Přesto však je jasné, že správnost jeho ceny je ověřitelná poměrně přesně.

Pokud by vláda či ministerstvo byly s to jasně a srozumitelně předložit způsob, jakým k celkové ceně došly, proč volily dané vybavení, a jak se toto promítlo na ceně, tak by část podivného pocitu kolem zakázky zmizela. V případě, že by cenové porovnání nebylo možné, tak i kvalitní posudky představují cestu k omezení pochyb u nákupu velmi specifického zboží, jakým je vojenská technika.

V "normálně fungující společnosti" představuje záruku pro dosažení korektních cen konkurence nabídek, například v rámci veřejné soutěže. Rozklad systému zadávání zakázek v naší zemi dosáhl zřejmě již takového stupně, že ani tento institut neplní potřebnou roli. Ale stejně je nepochopitelné, proč při možnosti nechat proti sobě soutěžit nejméně dvě firmy (což prý nebylo nemožné) toho vláda u letadel nevyužila. Hořký pocit z transakce posilují informace o nesouladu ministerstvem upřednostněných letadel s požadavkem uživatele - armády. A na vrcholku pyramidy pochybností stojí struktura zaplacené ceny, respektive provize mediálně nepopulární firmy Omnipol.

Jisté je, že postupy policie, či dokonce orgánů činných v trestním řízení jsou exaktní a neposuzují jistě celý kontext takovéto transakce, nýbrž zkoumají eventuální protiprávnost jednotlivých skutků. Nelze však popřít, že zájem těchto institucí o nákup letadel CASA působí logicky. Pochybností je prostě příliš moc.

Potřeba je vyjasnit i to, co je, či není zodpovědností člena vlády. I ten se musí řídit zákony této země a dohodnutými pravidly. Je jasné, že kromě politické odpovědnosti, která je v naší zemi spíš abstraktní kategorií, musí mít i jistou faktickou odpovědnost za to, jak jeho úřad koná. Pokud určení této odpovědnosti bude jedním z výsledků šetření, možná se dočkáme vítaného zlepšení kvality lidí, kteří soutěží o ministerské posty.

Kolaps obrodný, či nebezpečný?

Pokud by existovaly reálné náznaky, že aktivizace policie, vyšetřovatelů či soudů není politikům po chuti a ti "se s ní snaží něco udělat", byla by to katastrofální zpráva pro tuto zemi. Je jasné, že doba, po kterou policista, vyšetřovatel či soudce dokáže vzdorovat tlaku vlády, bez ohledu na to, zda je skrytý, či otevřený, se měří spíš na týdny než roky.

Bylo by jistě moudřejší, kdyby vláda mlhu kolem miliard utracených za to či ono zboží či služby začala rozptylovat. Například u malých nákupů "standardního zboží" se náš stát, respektive jeho zájmové skupiny, stále úspěšně brání centralizaci nákupů, která je osvědčeným receptem na řadu problémů. U výběrových řízení je třeba více dbát nejen na formální stránku věci, ale i na tu faktickou - zda opravdu stát potřebuje to, co nakupuje, zda nepoptává více, než je třeba, a zda jsou předložené nabídky vskutku konkurenční.

Pokud se to nestane, zřejmě nás neminou další podivné transakce. A nejen to. Existují náznaky, že stále se komplikující legislativa, často s ambicí posílit transparenci a korektnost zakázek, spolu s přiostřujícím se společenským klimatem, vedou k obavě veřejných institucí zakázky vypisovat a zboží či služby nakupovat. Toto by při přiškrceném rozpočtu a propadu ekonomiky do recese nebylo vítané. V "normální" zemi je totiž i stát "normálním" klientem řady firem, který poptává pro své fungování potřebné zboží a služby. Ty slouží ke zlepšování fungování státu a zároveň spoluvytvářejí pracovní místa. Tím zpětně plní státní pokladnu.

Odmítnutí "podivných zakázek" a "ještě podivnějších dodavatelů" od státu je jistě správné, ale kolaps velkého objemu veřejných nákupů a zastavení potřebné modernizace či udržení funkčnosti státu by nebyl vůbec dobrý výsledek.

• Diskuse
• Celkem 13 příspěvků