Bezdotyková společnost

Každý etolog už z prvního semestru dobře ví, jak kontaktní tvorové jsou všichni primáti - mláďata se nepřetržitě drží svých matek, v každé volné chvilce se staří shluknou do houfu a vzájemně si probírají srst, ve chvílích zděšení se i dospělí křečovitě obejmou po způsobu, který nám připadá nápadně povědomý třeba z filmů o bombardování. Není divu - po stránce emocí je člověk primát jako každý jiný, jen způsobem uvažování a řečí našeho typu se od nich dosti zásadně odlišujeme.

Euroamerické osobní bubliny

I lidé jsou neobyčejně kontaktní, jak je ostatně patrno u všech archaických kultur a také u mnoha vyspělých - každý návštěvník Íránu je překvapen tamní vřelostí a dotykovostí: oblíbené osoby včetně cizích návštěvníků jsou hlazeny, objímány a pusinkovány při každé jen trochu vhodné či z našeho hlediska i nevhodné příležitosti.

Naše euroamerická kultura si totiž zvolila zcela jinou cestu, v níž se každý postupně uzavírá do své osobní bubliny, kterou mu nikdo nesmí narušit. Etologa vůbec nejvíc šokuje způsob zacházení s kojenci: jejich situace se ovšem od dob našeho dětství zlepšila, byť mírně. Odebírání novorozeňat a jejich masové skladování odděleně od matek, kde křičela tak dlouho, až upadla do mdlobného spánku, je asi nejhorší způsob týrání malých človíčků, jaký si lze vůbec představit - kdyby takto v některé zoo zacházeli s novorozenými šimpanzi, dočkali by se dnes brzy kriminálu.

Pevně doufám, že je nějaké peklo a v něm se smaží onen pediatrický činovník, který toto "hygienické" opatření kdysi navrhl. Dnes už je to lepší, ale přesto je stále zvykem batolata odkládat k spánku do izolovaných postýlek v temné místnosti - není divu, že se jim tam nechce. Naopak můžeme vidět bezproblémově spící africká mimina na zádech jejich matek okopávajících řekněme maniok, ač by se zdálo, že tam příliš pohodlí nemají - mají tam ovšem tělesný kontakt.

Už dosti dávno byla v zaalpské Evropě distance vůči osobě, s kterou mluvíme, zhruba na délku natažené paže, na jihu jen na délku nataženého předloktí - návštěvník Itálie si často říkal: "Co to po mně chce?" a domorodec: "To se mne štítí, nebo se mě bojí?"

Vylepšená samovazba

Dnes se postupně severoevropská norma stává všeobecnou a ve Spojených státech už je jakýkoli dotyk mimo nejbližších rodinných příslušníků zcela zapovězen - při přiblížení cizího dítěte je nejvhodnější reakcí útěk: kdo by je z dopuštění osudu pohladil po hlavě nebo se s ním i jen dal do řeči, riskuje nařčení z pedofilie, čarodějnictví našich dnů. I ten, kdo by je při nevhodném chování napomenul, jak bývalo i od cizích dříve běžné, se dočká nejspíš policejní intervence.

Takováto atmosféra ve společnosti poškozuje mezilidské vztahy z dlouhé perspektivy možná více než činnost Gestapa. Pokud se k nám někdo blíží jako zákazník, pacient či žák, je třeba v něm vidět především potenciálního nepřítele a žalobce a je třeba s ním zacházet opatrně a distancovaně, asi jako s vosou.

Přebujelý individualismus nás postupně nažene do simulačních boxů, tak jak je ve své fantazii v knize Konec civilizace (v originále Brave New World) spatřil Aldous Huxley už v roce 1932. Dvě postavy se tam baví o návštěvě "pocitového kina", kde jedna z nich zhlédla, či lépe řečeno procítila, film s tématem "pohlavní akt na medvědí kůži". Bylo to prý krásné, protože byl cítit "každý jednotlivý medvědí chlup".

Trochu se obávám, že tímto směrem budoucnost míří a Huxley, stejně jako Orwell, byl větší prorok, než jsme si před lety mysleli. Bude to taková trochu vylepšená samovazba.

• Diskuse
• Celkem 33 příspěvků