O krásném smutku jedné písně a Panenkovi

Nevíme ještě, kdo Euro vyhraje, jisté je, kdo ho zase svým nejtradičnějším způsobem prohrál. A přes všechny sympatie k anglickému fotbalu jsem vlastně rád, že to takhle dopadlo, protože to jen prodlužuje příběh jedné slavné písně - podle mě vůbec nejkrásnější a nejdojemnější fotbalové hymny, jaká byla kdy napsána.

Jmenuje se "Three Lions", možná známější je pod názvem "Football is coming home" a je to mimochodem jedna z pouhých dvou písní, která s dvěma různými texty vyhrála britskou hitparádu, za což vděčí zejména anglické neschopnosti kopat penalty, kterou tým znovu bezpečně osvědčil v neděli v rozstřelu s Italy.

Píseň vznikla před evropským šampionátem 1996 v Anglii, napsali ji komici Frank Skinner, David Baddiel a zpěvák skupiny Lightning Seeds Ian Broudie a od ostatních fotbalových songů se liší v jedné podstatné věci: není to v žánru tradiční oslava rychlosti a krásy reprezentace Albionu, ale decentně sentimentální vzpomínka na titul mistrů světa z roku 1966 - a následující dlouhá marná léta čekání na další úspěch: "I know that was then/But it could be again".

Jenže nebylo. Anglie, jak známo, v semifinále ME ´96 vypadla na penalty s Německem, takže o dva roky později, před mistrovstvím světa ve Francii mohla vzniknout verze druhá, opět se bolestně pitvající v ponížení roku 1996, nicméně nezdolně vyjadřující naději ("We still believe!"), že tentokrát už to vyjde, protože už to sakra trvá nějak moc dlouho.

Vyšlo to maximálně v útoku na první příčku hitparády, protože Anglie zase vypadla na penalty, tentokrát v osmifinále s Argentinou, což si zopakovala ještě v roce 2004 ve čtvrtfinále v Portugalsku s domácím týmem a v roce 2006 na mistrovství světa v Německu se stejným týmem.

A když se neprohrálo na penalty, přišly jiné rány osudu, neuvěřitelné kiksy brankářů na mistrovství světa 2002 nebo v kvalifikaci na Euro 2008, neuznaný gól Lamparda před dvěma lety na světovém šampionátu proti Němcům - Anglii prostě není přáno, i když ji stále provází nikdy neoposlouchatelný song o porážkách a naději.

A já velmi doufám, že snad nikoho v Anglii nenapadne, že by za to mohla zrovna tahle hymna a že by ji bylo lepší vyměnit, protože žádnou lepší už asi nikdo nikdy nenapíše. Football is coming home.

V tom nedělním penaltovém rozstřelu rozhodl italský veterán Andrea Pirlo způsobem, který nese již třicet šest let značku Czech made a na celém světě a YouTube je znám pod názvem odkazujícím k jeho stvořiteli - "Panenka".

Je to zdánlivě jednoduchá finta, kdy necháte brankáře proletět vzduchem k tyči a míč jen lehounce dloubnete doprostřed brány. (Předpokladem je, že brankář někam opravdu skočí, protože jinak to může skončit trapasem, jak se třeba na mistrovství světa v Itálii přesvědčil dnešní trenér českého národního týmu Michal Bílek.)

Ve středu, při rozstřelu mezi Španěly a Portugalci pak znovu totéž úspěšně předvedl španělský bek Sergio Ramos, který před měsícem selhal v dresu Realu Madrid při rozstřelu ve finále Ligy mistrů proti Petru Čechovi a Chelsea, takže to prý chtěl odčinit, a to "způsobem, který si budou lidé pamatovat". No tak tomu se říká sebevědomí.

Antonín Panenka, který touhle drzostí vystřelil v roce 1976 ve finále s Německem titul mistrů Evropy pro Československo, teď znovu a znovu vypráví, jak to tenkrát v Bělehradě bylo, jak ho to vlastně napadlo a jestli neměl někdy obavu, že by mu na to mohli brankáři přijít - Panenka totiž svůj kousek opakoval dokola dlouhá léta.

Mimochodem, možná vůbec první, kdo z Antonína Panenky a jeho penalty udělal po letech znovu hit, byli už vzpomínaní angličtí komici Skinner a Baddiel, kteří si jej v 90. letech pozvali do své mimořádně populární televizní show "Fantasy Football League", mezi hvězdy typu Elvise Costella, Nicka Hornbyho nebo Noela Gallaghera.

Takže až bude český tým příště hledat námět a autory pro svou hymnu, je jasné, odkud začít a na koho se případně obrátit.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků