Německo pod tíhou vlastní odpovědnosti

Pokud dnes nelze někomu v Evropě závidět, je to Spolková republika. Dlouhou dobu se zdálo, že němečtí politici dokázali vyvodit odpovídající závěry z faktu, že jejich země není dost velká na to, aby ostatní ovládala, a zároveň je příliš velká na to, aby se mohla vyhnout vlastní odpovědnosti za Evropu. Tak se zrodila politika usilující vědomě a dobrovolně propojit Německo jak s někdejším "dědičným nepřítelem", Francií, tak i s nejbližším okolím. Tato pouta jsou dnes podrobována zatěžkávací zkoušce.

Už kancléř Helmut Kohl při konci své vlády poznamenával, že Spolková republika, která tehdy rok co rok platila obří účty za znovusjednocení, si už nemůže dovolit politiku "šekové knížky". Tedy, že se náklady kdekterého unijního kompromisu hradí hlavně z německé pokladny. Gerhard Schöder, který začal dávat do pořádku spolkové finance, začal být v tomto ohledu ještě důraznější než jeho předchůdce Kohl.

S krizí eurozóny se někdejší problém vrátil a ještě vyhrotil. Od jejího počátku kancléřka Angela Merkelová odvrací vršící se požadavky, aby Německo svými penězi sanovalo hříchy předlužených členů eurozóny.

Nyní se po Německu opět a ještě naléhavěji chce, aby ostatní zachránilo. Nemluví se přímo o penězích, ale o nic jiného tu v podstatě nejde. Protože pokud země eurozóny budou vzájemně ručit za své dluhy - úroky dluhopisů Spolkové republiky vzrostou a rozdíl vyrovnají němečtí daňoví poplatníci.

Žádný PIN kód na jih

Berlín nechce do Atén či Madridu poslat jen tak bankovní kartu s PIN kódem k vlastním účtům. Vzájemná garance není možná bez společné kontroly, vzkazuje kancléřka Merkelová, a to platí pro eurozónu a ještě lépe i pro Evropskou unii.

Současný stav evropského integračního projektu si žádá nápravu také proto, že se zvyšuje odstup mezi politiky a voliči, kteří ztrácejí pocit, že svým rozhodováním mohou něco ovlivnit. Tento neduh nemá svůj původ jen v Bruselu. Voliči nedůvěřují ani politikům v národních parlamentech.

Na rostoucí napětí reagoval i ústavní soud v Karlsruhe. Minulý týden vládu v Berlíně varoval, že při projednávání mechanismu, který má zachraňovat předlužené země, málo debatovala s poslanci v Bundestagu. Soudci v Karlsruhe dokonce sáhli k neobvyklému kroku. Vyzvali spolkového prezidenta Joachima Gaucka, aby s podpisem pod patřičnými zákony posečkal, dokud se dostatečně prozkoumají.

Lze se divit německému ministru financí Wolfgangu Schäubleovi, když nyní předpovídá, že v souvislosti se změnami v Evropské unii se Spolková republika dočká referenda o změně své ústavy "mnohem dříve, než si ještě před několika měsíci myslel"? Vláda by lidovým hlasováním podstoupila velkou zkoušku. Němci by přímo odpovídali, zda souhlasí s dalším předáváním pravomocí z národní na společnou, unijní úroveň.

Pařížské dilema

V Paříži takové úvahy vyvolávají úzkost. Francie vždy dávala přednost takové podobě evropské integrace, kde rozhodují dohody mezi jednotlivými vládami, protože taková situace jednu z největších evropských zemí přirozeně zvýhodňuje. Nyní však záchrana předlužených zemí eurozóny a možná také Francie závisí na pomoci Německa, které výměnou požaduje právě to, před čím Paříž vždy uhýbala.

Obě země stojí před těžkým dilematem. Německu se připomíná jeho odpovědnost a je vystaveno bezprecedentnímu tlaku, aby zaplatilo východisko z krize. Francie váhá, zda má v zájmu záchrany sebe i dalších ohrožených přenést kus vlastní suverenity na společnou úroveň. Hic Rhodus, hic salta (Tady Rhodos, tady skákej) platilo kdysi pro Césara. Vtip je v tom, že Francie a Německo dnes zvažují svůj skok na protilehlých březích.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků