Vlak na Terezín

Světlé zítřky před katastrofou

Jeden můj přítel, vynikající matematik a také vynikající "cítitel" společenských trendů, mi nedávno sdělil chmurnou vizi, že "vlak na Terezín už se rozjel, ale všichni si ještě myslí, že jedou na dovolenou do Tater". Je to jistě řečeno dosti drsně, ale trochu se obávám, zda nemá v jádru věci pravdu.

I v třicátých letech, kdy byla situace mnohem napjatější, si celá řada lidí myslela, že světlé zítřky už se blíží, signatáři mnichovské dohody se dmuli pýchou, že mír je zajištěn natrvalo. Vydržel rok. Často na ně myslím, když čtu zprávy o dalších a dalších konferencích a opatřeních, které teď už zcela jistě zachrání evropskou jednotu, měnu a růst až k nebesům - už jsme konečně kápli na to pravé! Dnes samozřejmě nejde o válečné nebezpečí tehdejšího typu, ale latentní vnitřní pnutí, po desetiletí bubřící a neřešená, hrozí evropskou společnost roztrhat.

Samozřejmě se od loňska nezměnilo na společenských parametrech vůbec nic a také se z principu změnit nemůže, kolos na hliněných nohou se valí svou dynamikou dál, tak jako kdysi c. a k. monarchie, kde si také málokdo uměl představit, že by stařičký mocnář neseděl v Schönbrunnu a armáda necvičila kvérgrify předepsané právě pro tento den. To, co se nám zdá nejsamozřejmější, se takovým ukázat vůbec nemusí.

Je notoricky známo, že pády velkých, důmyslným systémem mnoha zpětných vazeb propojených celků na sebe nechávají dlouho čekat, pak jsou ale velice rychlé. To platí o Sovětském svazu stejně jako o newyorských "dvojčatech" po zásahu letadly: obě stavby kupodivu ještě nějakou dobu stály, takže spousta lidí mohla uprchnout, pak se ale sesuly téměř naráz. Celá řada německých Židů navzdory vzdělání a zkušenostem nevěřila, že by se mohl kulturní stát změnit v životu nebezpečné peklo, a otáleli s emigrací, až už bylo pozdě.

Nemusí být samozřejmě takto zle, ale vidí-li člověk "pracovat" miliony více či méně raněných a nespokojených lidských duší, jímá ho z možných konsekvencí úzkost. Vyřeší se celá věc něčím, co ezoterikové rádi nazývají "čištěním karmy", řekněme na způsob bouřlivého roku 1968 na Západě, nebo bude situace mnohem dramatičtější?

Když jsou všichni vedle

Je zcela charakteristické, že zatímco nevědomí, individuální i společenské, už proráží hlava nehlava svou cestu, vědomí se ještě chlácholí tím, že vše je v nejlepším pořádku a nezmění se nic.

Mám na to dvě osobní vzpomínky, jednu bizarnější než druhou. Když jsem kdysi odjížděl na svůj emigrační zájezd, musel jsem se při přejezdu hranic ukolébat pocitem, že jedu jen na krátký příjemný výlet a zase se brzy vrátím: přepnout na ten správný program bylo možno až tak po hodině.

Druhá vzpomínka se týká posledního setkání exilového intelektuálstva v bavorském Frankenu koncem října 1989. Ač tam tehdy přijela delegace Svazu československých spisovatelů - kdo to kdy slyšel! - všichni v rámci ankety vyhlášené Pavlem Tigridem svorně prorokovali, že následující rok nepřinese ve staré vlasti nic nového. Svatá prostoto! Všichni, od starého emigračního bijce až k nám exilovým mláďatům, jsme si neviděli na špičku nosu... Proto mi už opatrnost nedá klidného spočinutí, byť bych také rád věřil, že se můj svrchu zmíněný kamarád mýlí a slyší trávu růst.

• Diskuse
• Celkem 10 příspěvků