Kalouskův paradox

Případ Vlasty Parkanové obohatil politologii o nový jev, který můžeme nazvat Kalouskův paradox. Zní takto: "Jsem pro zrušení poslanecké imunity, ale pokud chce policie obvinit někoho z naší strany, nevydám ho."

Prostý člověk by řekl, že to nedává smysl: pokud je někdo pro zrušení imunity, musí předpokládat, že policie není mocenský nástroj. Pokud naopak imunitu hájí, je přesvědčen, že policie moc zneužívá. Obojí najednou si myslet nelze. Miroslav Kalousek samozřejmě prostý člověk není, a tak určitě najde nějaké originální vysvětlení, na které se moc těšíme.

Ve vlastním zájmu by místopředseda TOP 09 mohl také vysvětlit, proč o stíhání Vlasty Parkanové mluví jako o honu na čarodějnice. Naznačováním, že protikorupční policie je parta inkvizitorů a plukovník Martinec Boblick z Edelstadtu, se totiž ke své škodě dostává na argumentační úroveň Davida Ratha - do situace, kde síla slov nahrazuje sílu argumentů. Je to dost riskantní postup. Mimo jiné proto, že nemůžeme zaručit, že nějakého prostého člověka nenapadne, že se pro tuhle situaci hodí přísloví "kdo nejvíc křičí, od toho to fičí", a už vůbec nás nenapadá způsob, jak bychom to dotyčnému rozmluvili.

Netvrdíme samozřejmě, že se ministr financí vzteká proto, že na obchodech s letadly Casa vydělal Omnipol, za kterým stojí jeho přítel Richard Háva, neboť stejně tak dobře může být přesvědčen, že hájí čest dámy, strany a vůbec sil pravdy a lásky. Můžeme se ho ale legitimně zeptat, jestli by ho čarodějnické příměry napadaly, i kdyby nešlo o Casy, ale o Gripeny a obviněný by se nejmenoval Vlasta Parkanová, ale Jaroslav Tvrdík. A když se přidržíme Kalouskových metafor, můžeme se opatrně zeptat, zda mu argumenty nenašeptává sám ďábel. A jestli by mu neměl raději konečně říci NE.

• Diskuse
• Celkem 49 příspěvků