Rozvod se povedl, vyhráli oba

Byly to mé první parlamentní volby, ve kterých jsem kandidoval jako aktivní politik, místopředseda Občanské demokratické unie - Veřejnosti proti násilí. Jako ministr privatizace jsem úzce spolupracoval s tehdejším federálním ministrem financí Václavem Klausem a mým českým kolegou Tomášem Ježkem.

Naše strana, nejsilnější vládní strana, se ale po volbách nedostala ani do parlamentu. Stejně dopadla slovenská ODS v koalici s Demokratickou stranou. A protože to byly jediné strany, které důsledně trvaly na pokračování reforem a na zachování Československa, rozdílný volební výsledek v obou částech federace logicky vedl k jejímu rozpadu.

Přestože jsem byl silným zastáncem udržení společného státu, dnes, s odstupem času, si myslím, že rozpad byl nevyhnutelný, Chvalábohu se nakonec podařilo zvládnout jeho důsledky na obou stranách velmi dobře, bez toho, aby to negativně ovlivnilo vztahy mezi našimi zeměmi a národy. Jinými slovy, všechno je, jak má být.

Já osobně, ale i mnoho podobně smýšlejících lidí mělo před dvaceti roky velké obavy z toho, jak se bude Slovensko po osamostatnění vyvíjet. Neměli jsme zkušenosti se správou vlastních záležitostí, a navíc se po volbách dostali do vlády lidé a strany, kterým nešlo v první řadě o veřejný zájem. A nutno podotknout, že se tyto obavy do značné míry potvrdily. První roky samostatnosti, hlavně v letech 1994-1998, v období třetí Mečiarovy vlády byly těžké. Slovensko se v té době stalo "černou dírou Evropy" (Madeleine Albrightová). Naštěstí se Slovensko dokázalo vzepnout a vzepřít a po roce 1998 se věci zásadně změnily.

Takže, kdybych to shrnul, myslím si, že všechno je, jak má být, a že kultivované a přátelské rozdělení federace před dvaceti lety je něčím, na co můžeme být právem hrdí. Připomínám, že v období Zemanovy a Dzurindovy vlády jsme byli schopní definitivně uzavřít dohodou i otázky dělení bývalého federálního majetku, což je v mezinárodním kontextu ojedinělý výkon. Pokud jsou moje informace správné, tak dělení majetku bývalého Rakouska-Uherska nebylo takovou dohodou dodnes ukončené a samozřejmě už nikdy ani nebude.

Slovensko muselo díky osamostatnění dospět. Ostatně nic jiného mu nezbývalo. Nebylo to jednoduché, ale v zásadě se to povedlo. Myslím, že kdybychom se snažili za každou cenu udržet společný stát pohromadě, nikomu by to neprospělo. Neustálá obviňování a podezřívání, kdo na koho doplácí, házení viny a zodpovědnosti za těžkosti na toho druhého by bezpochyby víc a víc kazily vztahy mezi našimi zeměmi a národy. Myslím si, že za to, že jsou stále velmi dobré, vděčíme i tomu, jakým způsobem jsme se rozešli.

Autor byl před volbami 1992 ministrem privatizace SR