Proč zavřeli zrovna Ratha, a ne třeba...

Od chvíle, kdy musel David Rath policii nedobrovolně odevzdat svou krabici s vínem, uběhly dva týdny. Emoce ještě neopadají, ale až se to jednou stane, mohli bychom se snad vážně začít bavit o věci možná důležitější, než je samotné zatčení jednoho, jakkoliv prominentního a rozličné vášně vzbuzujícího politika.

Totiž o naší důvěře nebo lépe řečeno nedůvěře v náš stát a jeho represivní orgány, která se v minulých dnech zhmotnila ve více či méně jasně formulované otázce: Proč zrovna Rath, a ne třeba...? (Dosaďte si libovolné jméno politika z vládních řad.)

Pokud tímto argumentem operují sociální demokraté Jeroným Tejc a Jan Hamáček, kteří si jej zřejmě společně připravili do nedělních televizních debat, mohli bychom to brát jako součást kolektivní stranické sebeobrany a připomenout mladým nadějím Lidového domu někdejší policejní akce za jejich vlády (což taky později uděláme, protože to s tématem hodně souvisí).

Zmíněné pochybnosti se však objevují i v textech kriticky uvažujících autorů, jako je kolega Jan Macháček či politolog Jiří Pehe, kteří obvykle nemají tendenci propadat spikleneckým teoriím. Nemluvě o lékaři Janu Hnízdilovi, který ve svém velice úspěšném blogu dospěl k názoru, že Rathovo zatčení prospělo všem a že uvalená vazba je výstrahou, aby nemluvil výměnou za to, že bude nakonec osvobozen. (Což už je – pardon – ale scénář nikoliv nepodobný teoriím o konci světa v roce 2011 zjeveným ve filmech z roku 1999.)

Nicméně úvahy o tom, proč právě – a pouze – Rath, jsou opravdu vážná věc, kterou nelze jen tak odbýt argumentem, že se holt ne každý nechá chytit s krabicí v ruce. Zásadní problém této otázky je pak v tom, že vůbec může ještě v roce 2012 někoho napadnout.

Tohle není Liga mistrů

V té otázce je totiž přítomno přesvědčení, že policie, státní zastupitelství a nakonec i soudy, které poslaly do vazby Ratha, ale nikoliv třeba obviněné z kauzy Promopro (jak se úplně vážně podivoval Tejc), jsou součástí jedné univerzální MOCI, která připadá vítězi voleb a jeho spojencům a kterou lze kdykoliv selektivně použít, zejména proti politické opozici. Jinými slovy, že tu žijeme v autoritativním režimu ruského stylu.

To je ovšem vážná věc – a bohužel nemá jednoduché východisko. Jiří Pehe třeba v deníku Referendum navrhuje následující: "Pokud by se pachuť z této možné účelovosti měla alespoň poněkud trochu zmírnit, musely by policie a státní zastupitelství co nejdříve předvést podobný výkon v případě významného korupčníka z řad vládního tábora." Zní to v zásadě jako férové řešení, jenže bohužel přibližuje fungování policie trochu ve stylu play-off Ligy mistrů, kde se hraje systémem "doma-venku".

Domyšleno do konce to totiž znamená také žádat, aby policie přestala pracovat, pokud by – zcela teoreticky – narazila na podobný případ někoho dalšího z opozičních řad, protože je třeba srovnat skóre. Což je ovšem pro liberální demokracii a právní stát smrtící úplně stejně jako stranickou knížkou podmíněný výběr obviněných.

Navíc bychom asi u téměř každého dalšího potenciálního terče narazili na jisté pochybnosti. Takže kdo by měl být další? Sociální demokraté naznačují samozřejmě jména dvou místopředsedů ODS Alexandra Vondry a Pavla Drobila. Buďme si jisti, že v prvním případě bychom pro změnu ze strany ODS slyšeli nekonečné nářky nad účelovostí "Kalouskova" Finančně analytického útvaru, který případ Promopro rozběhl. (To nic nemění na tom, že Vondra měl dávno z vlády odejít.)

Pavel Drobil je mimochodem stále ještě prošetřován a že jej nečekal rovnou osud Ratha, má možná souvislost s někdejším odvážným, nicméně poněkud partyzánským postupem Libora Michálka, který šel cestou osamělého detektiva, protože – nedůvěřoval policii. Začínáme se trochu motat v kruhu, že?

Ano, jistě by nás napadlo jméno Pavla Béma a jeho velký mejdan z Prahy let 2006–2010. Bém je ovšem dnes už vyřízená politická nula, uspokojil by tedy opravdu publikum zrovna on coby vhodný cíl? A pokud by se tak třeba i stalo, jak by se sociální demokraté vyrovnávali s otázkami, proč celou starou bémovskou partu (byť už bez svého symbolu) usilovně drželi po komunálních volbách 2010 v Praze u moci?

A skoro by bylo možné se vsadit, že včerejší obvinění bývalého ministra Martina Kocourka bude záhy interpretováno jako "obětování" již tak dávno odepsaného a vlastní pílí zesměšněného muže.

Gripeny v čistých rukou

Nedůvěra v policii a státní zastupitelství a jejich politické ovlivňování je ovšem pochopitelný a zdravý instinkt. Souvisí s nebezpečím, které jsme kdysi nepostřehli, ale teď už bychom si na něj měli dát pozor.

Na jaře před čtrnácti lety objížděl Miloš Zeman zemi a sliboval akci Čisté ruce aneb 150 tisíc tunelářů do tepláků. Doba mu přála. Frustrovaná veřejnost v druhé půlce 90. let opravdu čekala na jisté vypořádání s Klausovou divokou érou, zvlášť když noviny plnily sponzorské aféry do té doby vládnoucích stran. Opoziční smlouva tyhle iluze rozbila a ze Zemanových Čistých rukou zbyly jen čistky na státním zastupitelství a v policii, kam se začaly mohutně vracet staré kádry, jimž ČSSD v opozici tolik dopřávala sluchu. Výsledkem bylo dosud nepoznané politické zneužívání policie, vykonstruované případy (Hrubant, Zdeněk Macháček) a neustálý tlak na specializované policejní útvary – jak jsme se až mnohem později dozvěděli, často na přímou objednávku podsvětí.

Poukazují-li sociální demokraté na načasování akce proti Rathovi, lehce by se jim dalo odvětit, že úplně stejný pocit mohla mít ODS, když policie v dubnu 2004, tedy také půl roku před volbami, sebrala populárního primátora Kladna Milana Wolfa a tehdejší nejvyšší státní zástupkyně a dnes místopředsedkyně ČSSD Marie Benešová do médií vykládala o "lokálních gubernátorech ODS". Jak je možné, že policie tehdy nehonila stejně udatně třeba korupci při pokusu Zemanovy vlády o koupi Gripenů na jaře 2002, o níž pak tak bezelstně pohovořil do skryté kamery Jan Kavan?

Aby však hanba nezůstala jen na ČSSD: následující Topolánkova vládní garnitura rozšířený dojem o spravedlnosti pro vybrané jen utužila dalšími povedenými kousky. V první řadě záchrannou akcí Čunek, kde místopředseda Nejvyššího soudu (!!), nikoliv ODS Pavel Kučera pronášel před svědky věty o "stabilitě vlády, která musí mít přednost před spravedlností".

Návrat důvěry ve státní moc bude trvat dlouho, neboť příliš dlouho trvala její destrukce. K případu Rath se nelze vlastně asi postavit jinak než výběrem ze dvou možností: nadějí, že se věci začaly měnit, nebo utvrzením se v názoru, že žijeme v soft diktatuře. Každý podle svých pocitů a v zásadě vždy útržkovitých informací z médií.

Rozhodně by nám ale své pocity neměli sdělovat čeští politici – a to z žádné strany. Dosavadní zkušenosti totiž říkají, že řeči o boji proti korupci dle zásady "padni komu padni" jen špatně maskují touhu, aby příště policie posloužila na oplátku zase jim. A že dobře vědí, o čem mluví.

Jindřich Šídlo na Twitteru ZDE, jeho další texty najdete ZDE

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků

• Diskuse
• Celkem 158 příspěvků