Už od prvopočátků kapitalismu existuje ideál rovnostářských firem, jejichž hlavním posláním nemá být tvorba zisku podnikatele, ale služba zájmům zaměstnanců, komunity i celé společnosti. Po socialistických družstvech a zkrachovalých kibucech se tento ideál po delší odmlce znovu vrací pod označením svobodná firma.

Možná jste už slyšeli o hnutí, které si říká svoboda v práci (z anglického freedom at work). Jeho stoupenci vycházejí z přesvědčení, že drtivá většina lidí dnes dělá práci, která je nebaví, nenaplňuje, a tedy ponižuje na úroveň pověstného ozubeného kolečka — jde o jakousi moderní obdobu vykořisťování nadhodnoty ve smyslu nevyužitého potenciálu zaměstnance.

Propagátoři svobody v práci mimo jiné tvrdí, že pokud dáte zaměstnancům důvěru a svobodu dělat, co je baví, nevznikne zmatek, ale výkonnější a úspěšnější firma. Nejvyšší formou svobody v práci je pak podle nich tzv. svobodná firma, řízená od základů podle demokratických principů:

Demokratická společnost (firma) je instituce uplatňující demokratické principy na všech úrovních jako soudržný organizační systém. Klíčové je, že demokratická společnost je organizace, nikoli pouze manažerský či vůdčí styl jejího ředitele.“ — Traci Fenton (WorldBlu)

Poznámka: Někteří stoupenci svobody v práci se mi snažili vysvětlit, že 100% svobodná firma neexistuje, že jde o pomyslnou škálu od 0 do 100. Tvrdím, že to je, asi jako bychom se bavili, z kolika % je demokratický Írán nebo Severní Korea. Demokracie vychází z podstaty, nikoli z vnějších znaků. Firma, stejně jako stát, buď na demokratickém principu postavena je, anebo není.

Digitální nomádství

Robert Vlach se věnuje popularizaci osobního podnikání na volné noze (freelancing). ZDE najdete jeho reportáž z Maroka o životě tzv. digitálních nomádů, podnikatelů pracujících na cestách.

Svoboda v práci je vlastně novodobým pokusem o osvobození pracujících, a to hned na třech úrovních: osobní (podnikání na volné noze), týmové (liberalizace podmínek na pracovišti) a konečně nejvyšší, celofiremní (demokraticky řízená firma). První dvě úrovně jsou zcela legitimní a běžně rozšířené. Svobodné firmy jsou však dosud raritou.

Zajímala nás reálná rozšířenost, efektivita a úspěšnost demokratických firem. Pro letošní Konferenci projektového managementu ve Zlíně tak vznikl původní příspěvek Svobodné firmy kontra volný trh a téměř půlroční úsilí dospělo k velmi překvapivým závěrům…

Po více než sto letech existence je tržní zastoupení demokratických firem menší než 0,001 % (tisícina procenta). Celosvětově jde o pouhé desítky až stovky společností. A protože na volném trhu se dlouhodobě prosadí pouze efektivní inovace, svědčí to více než cokoli jiného o velmi slabé efektivitě svobodných firem.

Vyloženě příznačné je, že propagace svobodných firem se nezakládá na statistické analýze, ale na vyzdvihování ideálů svobody a několika málo příkladech úspěšných svobodných firem jako Semco či Zappos. Argumentace příkladem působí na první pohled přesvědčivě, ale je velmi zavádějící, protože pomíjí obrovskou roli náhody v podnikání i dosud neznámé procento neúspěšných svobodných firem. (S ohledem na jejich nízké tržní zastoupení je pravděpodobné, že na každou úspěšnou demokratizaci připadá několik neúspěšných.)

Svobodné firmy nejsou prvním ani posledním pokusem o ideologický návrat ke kolektivismu. Opět můžeme slýchat výroky o krizi systému a nutnosti zavádění lepšího řádu, který zohlední zájmy všech zaměstnanců. A není bez zajímavosti, že někteří, zejména začínající podnikatelé na toto volání opravdu slyší a dobrovolně předávají rozhodování o osudu své investice zaměstnancům.