Evropě nezbývá než se dál brodit blátem

Zůstane Řecko v eurozóně, co udělá nový francouzský prezident a nehrozí nové kolo krize španělských bank? To jsou otázky, které si kladou finančníci, ekonomové i lidé, kteří se jinak o ekonomiku nezajímají. Americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman již poněkolikáté dává euru poslední týdny a politici si přes média posílají vzkazy o tom, co smí vlády dělat (hlavně ta řecká) a co mohou politici požadovat či navrhovat (francouzský prezident). Skalní euroskeptici si mnou ruce - oni to už dlouho říkají - a eurorealisté se strachují o budoucnost.

Nervozitu občanů a jejich postoj k politickým elitám ukazují výsledky německých regionálních voleb. Kancléřka Merkelová vládne Německu v době velké a nečekané síly tamní ekonomiky a není proponentem lehkovážného rozdávání peněz z berlínské státní kasy. Přesto si ze západoněmeckých voleb odnesla volební debakl. Je rozumné se ptát, co se dnes v Evropě děje a zda je na čase změnit "evropský plán" a začít brát vážně scénář "B". Možná že Evropě dnes něco chybí nebo naopak něco přebývá - třeba nadbytek integrace nebo samotné Řecko.

Chybí růst

Politika úspor států, která se promítá do omezení státních služeb a růstu daní, trvá příliš dlouho na to, aby občany nenaštvala a nehnala do ulic. Důvodem nepopulárních kroků je rozmařilé hospodaření států před krizí, které vyvolává nutnost podstatného a trvalého snížení rozpočtových schodků (u nás v řádu přes 100 miliard). A tento nepříjemný manévr probíhá při slabém růstu ekonomik, který reformy částečně způsobily. Ale nejen ony. Souvisí i se slabou konkurenční pozicí některých zemí, která byla založena ve stejné době "iluzorního blahobytu" jako nadměrné schodky.

Na druhou stranu roste obava, že pokračující státní úspory nebudou jenom dále rozčilovat obyvatele (z nichž se dříve či později stanou voliči), ale že se stanou hlavním důvodem ekonomického poklesu. Růst je prostě potřeba, ale hledání cest k jeho urychlení a zároveň zlepšení situace státní kasy připomíná kvadraturu kruhu.

Správné řešení dnešní situace existuje jen teoreticky. U fiskálně oslabených zemí se každé polevení v umazávání deficitů může projevit nárůstem ceny za úvěry potřebné pro stát. Zahrávat tam si s ideou "prorůstových rozpočtů" je nebezpečné. Jistě by pomohlo, kdyby růst podpořily země, které na to "rozpočtově mají". Ani to ale není snadné. Hlavnímu "podezřelému" - německé vládě - se do toho zjevně nechce, neb obezřetnost se v nejisté době vyplácí, a navíc těžko přesvědčí tamní opatrné obyvatelstvo, aby vzalo ztečí obchody.

Další z možných cest, vznik evropských dluhopisů, díky nimž si slabé země "půjčí německou důvěryhodnost" a nebudou muset tak rychle škrtit své rozpočty, není politicky reálná - pro dnes rozpočtově slušně (nikoliv skvěle) vypadající země je příliš nebezpečná, protože záruky, že příjemci této podpory nepoleví v reformách, se hledají těžko.

Takže ačkoliv dnešní politika poměrně rychlé konsolidace rozpočtů není zrovna optimální, vzájemně přijatelné řešení, které by skloubilo požadavky růstu a nutných škrtů, se logicky jen těžko může podařit.

Je Řecko navíc?

To, jak moc se platí za nezodpovědné zadlužování, cítí obyvatelé Řecka každý den. Propad ekonomiky náklady na opravu mnohaletých chyb stále zvyšuje a podezření lidí i některých ekonomů, že nekompromisní podmínky poskytnutých půjček situaci neusnadňují, nelze snadno vyvrátit. Nicméně klíčoví věřitelé (unie a Mezinárodní měnový fond) úvěry poskytnout nemusí, je to pro ně riskantní a nepopulární. Zato tamní ekonomika by se bez nich zhroutila.

Politická karta "drastických a nespravedlivých podmínek" na voliče zabírá, nikoliv však na věřitele. Ti budou k jednání o změně podmínek půjček vlažní a ultimáta jejich ochotu nezvýší. Řecko se sice blíží ke stavu, kdy by jeho rozpočet bez splátek půjček a úroků mohl "s odřenýma ušima" fungovat, ale to platí jen teoreticky. Pokud by řecká vlády přestala závazky jednostranně platit, dostane se do právně i funkčně obtížně řiditelné situace. A řeckou ekonomiku přivede k chaosu, z něhož povede cesta jen přes další půjčky.

Dokonce i populisticky laděná část Řeků chápe, že opuštění eura situaci neřeší, ale jen zhorší. Počáteční propad hodnoty drachmy nemalou část lidí obere o majetek a průvodním jevem vystoupení z eurozóny by byl zřejmě pád finančního systému. O tom, že by si Řecko jako čistý příjemce peněz z evropského rozpočtu a beneficient řady politik EU vystoupením z měnové unie nepomohlo, lze také těžko pochybovat.

Konstatování, že setrvání Řecka v unii i eurozóně je nejlepším ze všech špatných řešení (ale nejvíc pro něj musí dělat samotní Řekové), není výrokem nervózních eurooptimistů, ale konstatování faktu. Nicméně dějiny ukazují, že politické procesy mohou směřovat i k řešením "špatným" a země, tedy jejich občané, se s nimi za nemalých nákladů musejí vyrovnat.

Chybí plán?

Uvedené argumenty jsou podobné jako ty, co mohly zaznít před rokem či několika měsíci. Pokud nedojde k dramatické, nyní obtížně předvídatelné změně, budou platit i v případě, kdy za pár měsíců dojde k dalším potížím. Plán "B" prostě není, protože jeho vytvoření a domyšlení do všech důsledků není možné.

HNDialog na Facebooku

Komentářovou rubriku IHNED.cz HNDialog najdete také na Facebooku ZDE

Odmontovat od unie "na požádání" jednotlivé politiky (euro, Schengen či části společného trhu) anebo země prostě jen tak nelze. A to nejen právně. První z postupů by vedl k nepřehledné a nestabilní Evropě (stále se měnící dle výsledků voleb), navíc s hrozbou postupného znefunkčnění oblasti nejen pro nás nejdůležitější - společného trhu. Druhý by vyústil v ještě větší tlak na dnes slabé země, aby unii, k radosti části finančníků, opustily.

V Evropě jde o hodně. Nejen jejím obyvatelům, z nichž většina si "odebrání" toho, co pro ně evropská integrace přinesla, dovede jen stěží představit. Hlavně politikům. Ti s obavami hledí na průzkumy popularity a přemýšlejí, co je ta nejlepší cesta, jak udržet vládní funkce nebo je získat. Jisté je, že růst ekonomik, více pracovních míst i lepší situace státních kas by byly pro všechny tou nejlepší medicínou. Bohužel většina politiků posledních dekád uměla najít cestu k růstu jen přes růst výdajů státu a nárůst dluhů. Tato cesta je dnes pro většinu zemí nejen v Evropě zapovězena. A hledání jiné cesty se zatím moc nedaří. Málo elegantní "brodění se blátem" bude ze všech těchto důvodů nejspíš pokračovat. Přinejlepším.

• Diskuse
• Celkem 51 příspěvků