Řecko před sto padesáti lety aneb Vzpomínky na současnost

Z řeckých médií se dají snadno vyčesat přehršle názorů a obrazů svědčících o antiněmeckých náladách. Daly by se odsunout stranou jako pěna na povrchu doby. Ale co bychom se o povaze fungování novodobého řeckého státu dozvěděli z minulosti? Jedno z poučných vysvědčení zanechal francouzský cestovatel Edmond About, jehož popis Řecka z poloviny 19. století nyní koluje evropským tiskem.

Dnešního čtenáře musí trknout již začátek této stati: Řecko je jediný známý případ země, která je v bankrotu od prvního dne svého vzniku. About tvrdí, že pokud by taková situace nastala ve Francii či Anglii na pouhý jeden rok, zažili by jejich obyvatelé hroznou katastrofu. "Řecko však žije v bankrotu po dvacet let. Všechny jeho rozpočty bez jediné výjimky skončily deficitem," shrnuje situaci francouzský cestovatel.

Edmond About vysvětluje, že jím popsaný stav je možný jen proto, že Řecko chránily velmoci, které se zasadily o obnovu jeho samostatnosti, o jeho nezávislost na otomanské říši. Proto se také vládci v Aténách nepokusili schodek v rozpočtu vyrovnat vnitřní půjčkou, ale raději sjednávali půjčky v zahraničí.

Dnešní čtenář řádek z 19. století si musí protírat zrak, když se dozvídá, že poskytnuté úvěry nebyly rozumně využity, a proto věřitelům nezbylo než hradit za dlužníka alespoň úroky, tedy obsluhu dluhu, kterou Řecko nedokázalo splácet.

Ještě povědoměji zní závěr vyplývající z chronického předlužení Řecka: "Země se nyní vzdala veškeré naděje, že splatí své dluhy. A pokud tři velmoci budou nadále platit za něj, Řecko na tom nebude o mnoho lépe, protože jeho výdaje budou vždy větší než jeho příjmy."

V čem vězí podstata problému? Podle Abouta ve vybírání či přesněji řečeno nevybírání daní. Tvrdil, že Řecko, jak ho zažil, je zemí, kde zákon není něco, o čem se nediskutuje a co se respektuje. Výběrčí daní naslouchají daňovým poplatníkům, protože vědí, že když se dají v přátelské atmosféře formality stranou, bude snadné se dohodnout.

Zvláštní kategorií v 19. století byli kočující daňoví poplatníci, mezi něž byli řazeni pasáci stád, dřevorubci, horníci a rybáři, kteří si pokládali za čest, že neplatí žádné daně. Podle Abouta byli přesvědčeni, že jejich největší ctí je právo nechat si své peníze. Proto řečtí ministři financí až do roku 1846 sestavovali v rozpočtech dva druhy příjmů. Jeden popisoval příjmy, které v daném roce stát potřebuje, a druhý příjmy, které v daném roce doufá vybrat. Nevyhnutelně vznikal ještě třetí odhad, který popisoval, s čím stát v daném roce může najisto počítat.

HNDialog na Facebooku

Komentářovou rubriku IHNED.cz HNDialog najdete také na Facebooku ZDE

Jako příklad je uveden rok 1845 a příjmy, které měla dodat produkce olivového oleje z plantáží na státem vlastněné půdě. Ministr financí uvedl, že do rozpočtu by mělo připlynout na 441 800 drachem, ale že doufá, že stát ve skutečnosti vybere alespoň 61 500 drachem. I tento odhad byl nejspíše přehnaný. O rok dříve stát nedostal ani 441 800 drachem, ani 61 500 drachem, ale pouze 4457 drachem, tedy zhruba jedno procento z prvního odhadu.

Vyprávění Edmonda Abouta by mohlo zapadnout jako doklad doby - ale okolnosti z 19. století až příliš připomínají dnešek. Proto je namístě i naléhavý závěr: Jestliže evropští politici cosi podobného tušili a nechali řecké politiky zprava i zleva pokračovat v dlouholeté tradici, díl odpovědnosti potom nutně padá i na ně.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků