Nejlepší investice: omezit hamižnost

Položit si dnes otázku "kam s penězi" dokonce i na stránkách ekonomického deníku zavání arogancí. Vstupujeme do roku, který přinese přinejlepším stagnaci ekonomiky. To znamená růst bohatství jen pro málokoho, udržení životní úrovně pro stále ještě šťastnou část obyvatel a pokles, spojený s ekonomickými problémy, pro ostatní.

Přesto je tato otázka dnes namístě. Většina Čechů spoří a je to tak dobře. Miliony lidí mají nemalé úspory u bank či stavebních spořitelen, téměř polovina populace spoří v soukromých penzijních fondech a před krizí vzrostla obliba fondů či individuálních investic na finančních trzích.

Pokud neřešíte osobně problém "kam s nimi", řeší jej za vás vaše finanční instituce. Ale plody jejího rozhodování ponesete zejména vy.

Správci aktiv v bankách, fondech či jiných institucích nemají dnes lehký život (pokud mají na srdci zájem svého klienta). Jasnozřivá investorka na pražské burze sice dle propočtu Hospodářských novin loni vydělala 220 tisíc procent, ale obvyklá realita byla jiná. Většina titulů na burze skončila loni ztrátami, ani výnosy fondů nevypadají nejlépe.

Problémy s investováním naznačil i guvernér centrální banky, když se obezřetně postavil proti půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu. To co pan guvernér nezmínil, je fakt, že v dnešním světě rozhodovat a jakémkoliv investování byť jen části devizových rezerv země, které čítají řádově 800 miliard korun, není snadný úkol. Najít bezpečné investice, je složitější než kdykoliv dříve.

Bylo to snadné

Před pár lety vypadal svět správců peněz jinak. Stál na víře v bezrizikovost výnosu státních obligací "kvalitních zemí". Kreditní riziko, tedy možnost, že vlády nesplatí své dluhy, bylo vnímáno jako mizivé a jedinou "hrou" konzervativních investorů bylo, zda koupit cenné papíry s kratší splatností a nižším úrokem, či obligace delší. Stabilita inflace a nízké úrokové sazby centrálních bank nahrávaly spíše druhé z cest.

Kreditní riziko dlužníků se také zlepšovalo, alespoň ve velké částí světa. Dokladem toho může být i naše země, jejíž rating postupně stoupal od nejnižšího investičního stupně v roce 1993 k dnešní hodnotě A1 resp AA. Investoři, kteří v minulosti koupili české obligace, tak neudělali špatný obchod.

Nízké vnímání rizika se projevilo na vzniku komplikovaných strukturovaných produktů (kterým občas nerozuměli nejen ti, co je kupovali, ale dokonce i ti, co je sestavovali). Takováto aktiva s dodatečným výnosem v řádu desetin procenta kupovali investoři po celém světě. Po výbuchu tohoto trhu, který přinesla krize z roku 2008, přišli o astronomické sumy.

Rychlý růst globální ekonomiky přinášel dobré výnosy z akciových investic, které navíc v souladu s Markowitzovou teorií investic (stojící na výhodách rozložení kapitálu do různých typů aktiv) sloužily, alespoň dle teoretických modelů, ke snížení rizika. To, že pěkné krátkodobé výnosy stojí u řady firem i na zhoršení finanční pozice (růst dluhu proti vlastnímu jmění) i skutečnost, že akciové trhy v minulých letech byly schopné vytvořit řadu nepochopitelných bublin, bylo v atmosféře blízké euforii snadno zapomenuto.

Dařilo se také investorům v realitách. Aspoň těm, kteří kupovali dobře připravené projekty s jasnou perspektivou, dobrou cenou a kvalitou (což zejména v době boomu není vždy samozřejmé).

Dnešní nejistota

Žádná z uvedených premis a zkušeností dnes neplatí, ale svět investic běží dál - peněz je ve světě hodně (ne-li více, neb rotačky centrálních bank v některých zemích pracují na tři směny), a investoři je chtějí ochránit a pokud možno zmnožit.

Obavy o to, že dříve osvědčenými cestami to nepůjde, ilustruje raketový růst ceny zlata - tuto komoditu investoři vnímají nejen jako "bezpečnou" ve špatné době, ale též imunní vůči možnosti, že státy se pokusí využít inflaci ke snížení svých dluhů. Zlato ale ukazuje jednu z hrozeb dnešního finančního světa - v jádru rozumná úvaha, jenže pokud stejně smýšlí příliš mnoho investorů, může vést ke vzniku bublin, na kterých nakonec většina lidí v rozporu s očekáváními prodělá.

Už ani samotná volba investičních měn není snadná. Nejen Čína a USA přišly na půvab těch slabších, které za cenu vyšší inflace podporují růst. Takže dnešní devizové trhy s jistou nadsázkou připomínají snahu o oslabení všech hlavních měn, což není soutěž, ve které mohou vyhrát všichni.

Na místo snahy o nalezení "zázračného aktiva", které se i v nejisté budoucnosti bude vyvíjet "báječně", by měli investoři dobře zvážit to, co dnešní svět nabízí. Pravděpodobný pomalý růst západních ekonomik v dalších letech přinese nižší úrokové sazby i snížení výnosnosti firem. Tu někde stlačí i potřeba snížení "leverage" - posílení vlastních zdrojů proti úvěrům, nepříznivé pro ziskovost akcií.

"Útěk" od nízkých výnosů na západě do rychle rostoucích ekonomik Asie či Jižní Ameriky znamená růst rizika. To má více podob - od neadekvátních regulací v mnoha zemích, někdy kombinovaných s politickou nestabilitou, přes vysoké náklady na obchody (často včetně regulace zahraničních investorů) až po velkou závislost mnoha ekonomik na růstu "západního světa" či vysoké ceně surovin.

I nadále se bude vyplácet rozkládat investice - diverzifikovat. A nejlepšími rádci v této situaci se mohou ukázat zdravý rozum, znalost toho, co činíme a hlavně omezení hamižnosti, která investiční proces vždy v jisté míře provází. Naopak to, co se zřejmě vyplácet nebude, je finanční kouzlení s instrumenty či dokonce s podniky a jejich hospodářskými výsledky. Právě snaha o nafukování krátkodobých výsledků, víra v to, že nikoliv zlepšování kvality výrobků, služeb a efektivity, ale naverbování "finančních mágů" vede k prosperitě, bylo jedním z omylů poslední dekády.

V této "nové logice" se může vyplatit od investic "očekávat a požadovat méně". Zatímco příležitosti s výnosem třeba kolem 5 % se dřív vůbec nejevily jako atraktivní, dnes jistě stojí za zvážení. Mohou totiž přinést dobré výsledky. Platí to třeba pro konzervativní a se zdravým rozumem provedené investice do realit, či podniků s jasnou, i když z minulého pohledu nepříliš ziskovou náplní.

Není nakonec lepší "nechat peníze ve slamníku"? Epizody, kdy došlo k překmitu výnosů krátkodobých dluhopisů zemí, jako je Německo či Dánsko, do záporných hodnot, či ochota, s jakou komerční banky ukládají peníze za minimální úrok do centrálních bank, naznačují, že ani tato úvaha není dnes správcům peněz vzdálena. Jen ji není dobré brát doslovně. Nerudova otázka "kam s ním" byla vyřčena právě v souvislosti s likvidací jednoho slamníku. Pokud by v něm byly naspořené peníze, byla by to investice zřejmě horší než i ty nejhorší z těch, které lze dnes na trzích udělat.

Autor, bývalý viceguvernér ČNB, pracuje ve společnosti Deloitte ČR

• Diskuse
• Celkem 15 příspěvků