Tomáš Sedláček: Konec výmluv a nadějí, že to za nás vyřeší někdo jiný

To, co se stalo minulý týden, bylo velkolepé. Odešel Václav Havel, a jeho odcházení vzbudilo nečekanou vlnu. Odešel symbol pravdolásky, zprvu hanlivého slova, ze kterého se ale časem stala lichotka. Ten odchod měl ale hlubší podtext, který byl cítit při každé smuteční akci: je konec výmluv, teď je to na nás.

Dlouho o nás slyšet nebude

Mám pocit, že tato republika pohřbem Václava Havla získala pozornost světa, kterou jsme dlouho neměli. Nic takového se s žádným jiným občanem České republiky už nebude opakovat. Václav Havel byl skutečně světovou osobností, která se rodí málokdy. Měl dveře otevřené do všech sympatických režimů světa a velcí státníci, umělci, filozofové a hybatelé dějin ho zkrátka měli rádi a vycházeli mu vstříc jen na základě prosby. Havel si byl vědom toho, jakou roli může Česká republika hrát, a že něco opravdu znamenat můžeme skrze sílu myšlenky a činu, nikoli z pozice ekonomiky či moci. Vystrojili jsme prezidentovi důstojný pohřeb, to byla naše role pro celý svět - protože teď o nás dlouho slyšet nebude.

Anebo bude, ale jak? Jako země, která tak trochu neví, kam směřuje, co chce, kam patří? Jsme v srdci Evropy, kdysi jsme na to dokonce byli hrdí. Teď přešlapujeme, nejsme si jistí, zda chceme být v integrovanější Evropě, bojíme se o ztrátu identity či suverenity, ač ta se přece odehrává na úplně jiném poli, jak nám ukazoval právě Václav Havel. Mnohem víc identity či suverenity bychom získali, kdybychom byli větší vizionáři, kdybychom kypěli nápady, jak sobě a Evropě uprostřed krize pomoci. I středně velký národ se může prosadit a upozorňovat na sebe pozitivně. Nejen negativně, jak se to dělo v minulosti. Tak třeba se mi vybavuje "vlastňák" při shození vlády uprostřed předsednictví, trapné handrkování kolem Lisabonské smlouvy, přisvojení si pera naším nejvyšším za dohledu kamer či liknavý postoj při zvažování půjčky MMF. Dostáváme se na velice tenký led, koketování Hradu s Ruskem, odmítání Evropy a v poslední době i Ameriky není přece tou cestou, kterou jsme si pro sebe zvolili, když jsme cinkali klíči.

HNDialog na Facebooku

Komentářovou rubriku IHNED.cz HNDialog najdete také na Facebooku ZDE

Zlomový rok

Nevíme vůbec, co se v příštím roce stane, ale je téměř jisté, že to bude rok zlomový. A my musíme být připraveni. Budeme hájit společný projekt i za cenu, která nás bude bolet? Nebo si chceme znovu vytvořit jakousi podivnou zónu nikoho, kde se nás nikdo nezastane, a budeme tak neochotní, nespolehliví a trošku podivínští přihlížející? Je snad zřejmé, že jsme Češi a zároveň Evropané a že jedno není na úkor druhého.

Buď se tedy euro rozpadne, a začnou bankrotovat slabší státy, nebo se naopak dáme do kupy a integraci dokončíme a finanční bouři nějak přežijeme. Že to nebude bez ztráty kytičky, je dost možné, ale druhá varianta je mnohem hrůznější. Pokud dojde k "odříznutí nemocných", může dojít ke kolapsu celého systému, jehož jsme součástí.

Konec výmluv a nadějí, že to za nás vyřeší někdo jiný. Zajímavé je, jak moc trváme na své suverenitě, ale když přijde ze světa dotaz, tedy okamžik, kdy se můžeme pochlapit, a tedy svou suverenitu materializovat, stáhneme se do koutku a nevíme, co říct. Stalo se to kolem radaru, stalo se to při našem předsednictví, děje se to teď znova. Tvrdohlavost, zahleděnost do sebe, dbaní na egoistické národní zájmy a zevšednělá neochota nejsou suverenita. Náš národní zájem je evropský, to přece musí být zřejmé každému, kdo vidí trošku dál.

Raději pojďme do světa pokračovat v odkazu Václava Havla. To je naše nejjistější a ověřená strategie, která dobře fungovala a funguje.

• Diskuse
• Celkem 268 příspěvků