Proč národní dluhy vlastně neexistují

Není pochyb, že současná situace kolem bankrotujících zemí je navýsost netriviální a že každé řešení bude nutně potřebovat koňskou dávku neobvyklosti, novosti a možná i bolesti. O nemožnosti (nebo nekonečné složitosti) varianty nechat zbankrotovat Řecko jsem psal v minulých dvou článcích. Nyní bych se chtěl zamyslet nad řešením možným.

Prozatím jsme měli štěstí, že země, které bankrotovaly, byly malými ekonomikami, a řešení tudíž mohlo být nesystémové a nesystematické. Proto jsme mohli zachránit již pěknou řádku zemí, aniž by se na fungování EU cokoli podstatného změnilo. Tento manévrovací prostor jsme vyčerpali - řešení příštího bankrotu již systematické bude muset být.

Hra na národní dluh

Je na čase přiznat, že nic takového jako národní dluh ve skutečnosti neexistuje. Dlouho jsme se tvářili, že každá země odpovídá sama za sebe a že se mezi řecký a německý dluh dá položit demarkační linie. Nyní již pár let víme, že evropské národní dluhy jsou naprosto spojené nádoby, které od sebe nelze oddělit. Dluh je propojen spíše organicky než technicky a je na čase si to přiznat. Pokud půjde do tuhého - což je nyní - země si budou navzájem půjčovat tak dlouho, dokud to jen půjde. Jinými slovy je na čase přestat si hrát na něco, co není, a přiznat si, že evropský dluh je de facto dluhem společným. A začít se podle toho chovat nejen neoficiálně, ale i oficiálně. Suma sumárum: na národní dluh si můžeme hrát za dobrého počasí tak dlouho, dokud dobré počasí potrvá, jakmile začne pršet, zjistíme, že náš deštník byl úžasný a bezvadný - ale pouze do dobrého počasí. V dešti roztál jako z cukru.

Druhá hra, kterou by bylo užitečné dohrát, je hra na to, že soukromý úrok je funkční ve velkých celcích. Jinými slovy základním principem půjčky je přece to, že věřitel nese riziko bankrotu dlužníka - za to si koneckonců účtuje rizikovou prémii a na tomto riziku koneckonců vydělává a žije z něj. Není toto samotný princip úroku a kapitalismu: dobře si, věřiteli, rozmysli a spočítej, komu a za kolik půjčíš - protože poneseš důsledky svých činů. Věřitel si má dobře spočítat a dobře diverzifikovat své půjčky tak, aby byl připraven na to, když mu jeden dlužník zbankrotuje - a musí zisky z úroků těch ostatních, kteří nezbankrotovali, umět vykrýt a být připraven vykrýt ztrátu několika černých oveček. Toť základní princip úroku... který, jak vidíme, nefunguje.

HNDialog na Facebooku

Komentářovou rubriku IHNED.cz HNDialog najdete také na Facebooku ZDE

Konec iluzí o samostatnosti

Jinými slovy k tomu, aby výše uvedené bylo možno provést, by musel být soukromý úrok v minulosti mnohem a mnohem vyšší. A za druhé, přestože se úrokové smlouvy tvářily, jako by je podepisovaly dvě strany (věřitel a dlužník), ve skutečnosti u podpisu smlouvy byla implicitně přítomná neviditelná ruka státu, která, jak se ukazuje, za vše pěkně spolehlivě ručila. A nemylme se, v základní smlouvě Evropské unie přece byla černé na bílém "no bail out clause", tedy skoro krví podepsaná dohoda, že nikdo nikoho zachraňovat nebude. A ani to nepomohlo. A nepomůže v tomto směru již nikdy nic: tento trik už tedy nikdy nebudeme moci použít znova. Nikdo nikdy neuvěří po tom, co se stalo a co se děje, že země budou muset nést vlastní zodpovědnost za vlastní dluhy. Tyto dvě základní věci se budou muset změnit. Jediný důvod, proč prozatím fungovaly, je, že jejich funkčnost nikdo netestoval. Třetí šalba, které je třeba se zbavit, je, že politik umí být zodpovědný za svou fiskální (dluhovou) politiku. Právě proto jsem fiskální federalista - protože federace de facto plíživě funguje, jen si to nechceme přiznat. Čím déle budeme živit propast mezi skutečností a institucemi, tím dražší a zhoubnější to bude. Celý článek shrnut jednou větou: Eurobond není diskutabilní možností, eurobond již de facto platí. Jde o to si to přiznat a začít se podle toho chovat.

• Diskuse
• Celkem 93 příspěvků