Deset procent provize z tendrů? Za ně by Bárta zasloužil pomník

Je to jako probírat se něčí popelnicí: je to trochu nechutné, páchne to, občas tam můžeme narazit na nějaký ten důkaz, záhy také poznáme, že se i tady odpad třídil, a když se na konci otřeseme hnusem, nutně nás musí napadnout: a co bychom asi našli v popelnicích u sousedů? Nejspíš nic, protože ti zkušeně po vzoru hledaných uprchlíků pálí odpad doma.

Pomník pro VB

"Návrh etického kodexu VV", jak o něm včera informovala MF Dnes, může šokovat jediným: že jej někdo sepsal do počítače.

Vít Bárta popírá, že by byl autorem, ale i kdyby, při troše nadhledu se svaté rozhořčení ne a ne dostavit. Možná by to šlo za jiných okolností, jenže tohle je bohužel jen docela reálný popis možností, jak uspět a přežít v české politice. Věci veřejné ji přitom neutvářely - jen, jak vyplývá ze zveřejněného, pochopily přesně její zákonitosti a přizpůsobily se jí.

Když se nahlas vychechtáme nad pikantním názvosloví "guru, superguru" (koho to ale dnes ještě u Bárty překvapí?), zjistíme, že se většina rozhořčených reakcí týká požadavku, aby činitelé VV, kteří k tomu budou mít příležitost, nepředražovali veřejné zakázky o víc než deset procent.

A to má být ten skandál? Pokud by se provize z předražených tendrů v Česku dostaly díky VV na deset procent, měli bychom Vítu Bártovi postavit pomník. Deset procent je přece v porovnání s tím, co slyšíme dnes a denně, nádherná a férová suma s evropskými parametry.

Aby bylo jasné, o čem je řeč: loni v zimě prohlásil tehdy nastupující pražský primátor Bohuslav Svoboda, že "slyšel" o tom, že provize v metropoli dosáhly v závěru vlády ODS padesáti procent, a zjevně není sám, kdo "slyšel" něco takového.

Centrální mozek lidstva

Nepotlačitelná touha Víta Bárty stylizovat se před svými lidmi do role Centrálního mozku lidstva a ještě o tom zanechávat bohaté písemné důkazy je v kraji neobvyklá. Brutální upřímnost jeho proslovů a sebraných spisů odhaluje ovšem jen to, o čem se jinde mluví diskrétně či za přítomnosti rušiček.

Věci veřejné musely být rozumně uvažujícímu člověku podezřelé nejpozději od chvíle, kdy si do čela najaly nedělního kazatele Johna, který po angažmá ve firmě Ora Print, doslova přisáté na veřejné rozpočty, přijal roli posledního spravedlivého v protikorupční válce. Od Bárty to byl riskantní krok, neboť Johnovy osobnostní limity mohly celý pracně budovaný podnik ohrozit, ale ani amatérský herec to nepokazil.

K deseti procentům voličských hlasů totiž VV přivedly obrazy stejně obskurní, jako jsou ty, které teď denně čteme v novinách o Bártovi: bujarý večírek býčích zátylků "regionálních osobností" ODS v baru hotelu Clarion během kongresu v prosinci 2009. Paroubkův nejvěrnější pobočník a významný severočeský "podnikatel" Petr Benda, parkující své obří audi s čtyřmi šestkami na značce před domovy důchodců, kde jeho šéf šířil poselství dobra.

Tito lidé obvykle nemají potřebu sepisovat své metody někam do notebooku. Na rozdíl od definitivně zdiskreditovaného Bárty si ale dál udržují svou moc, a pokud o ni za poslední rok přišli, obvykle ji prohráli v souboji s podobnými esy, a ne snad proto, že by noví šéfové ODS a ČSSD svoje strany dokázali zcivilizovat. Ano, Věci veřejné se nikdy neměly dostat do sněmovny. Kdo je teď ale najednou pokládá za největší zlo české politiky, lže sám sobě.

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků