Státní podpora bydlení končí u nejbohatších

Extrémy zpravidla vyvolávají extrémní reakce, a tak se objevil i opačný mýtus, a to, že bychom všichni měli ideálně bydlet ve vlastním. Investice do vlastního bydlení je podle něj vždy bezpečnou, protože se ceny nemovitostí v dlouhém období ženou vzhůru. Jelikož vlastnické bydlení je, z pohledu státu, rovněž zárukou odpovědnější správy bytového fondu, měl by stát jeho pořízení alespoň nepřímo podpořit.

Smutnou skutečností je, že investice do vlastního bydlení může být stejně tak zisková jako ztrátová; a ztráta to může být dlouhodobá a hluboká. Podpora státu na pořízení vlastního bydlení tak může zvyšovat blahobyt, ale i vážná systémová rizika. Protože vstup do vlastního je drahou záležitostí, přirozeně platí, že pomoc státu směřuje spíše k té bohatší, než k té příjmově slabší části společnosti. Podpora vlastnického bydlení je tzv. příjmově regresivní, což znamená, že z ní lidé sociálně potřební nemají v podstatě nic.

Ještě smutnější na ní ovšem je, že z důvodu specifických rigidit na trhu bydlení dochází k takzvané kapitalizaci veřejné podpory. Logika je jednoduchá. Podpora státu vyvolá zvýšenou poptávku, a protože nabídka reaguje na trhu bydlení velmi pomalu, zvýšená poptávka se do velké míry promítne jen do zvýšení cen bytů. V posledku si tak zisk neodnáší ani ti bohatí-kupující, ale zpravidla ti úplně nejbohatší, totiž prodávající.

Úplně nejvíce tento efekt, ze zkušenosti vyspělých zemí, přitom platí pro daňovou podporu - tedy pro možnost si odečíst úroky z úvěrů na bydlení od daňového základu. Pro USA, kde je obecně nabídka hodnocena jako relativně pružná, je odhadována míra kapitalizace vyplývající z daňové podpory na 14 procent. Jinými slovy, ceny bytů jsou vyšší o 14 procent, než by byly, kdyby daňový odpočet úroků z úvěrů neexistoval. Pro Nizozemsko, zemi se spíše nepružnou nabídkou, je míra kapitalizace odhadována dokonce na 20 procent.

Protože se jedná o "nejproblematičtější" zásah státu do trhu bydlení, s výjimkou USA mnohé vlády vyspělých zemí postupně tuto podporu reformují: snižují sazbu daně, použitelnou pro odpočet úroků (Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko), omezují ji na určitou velikost podlahové plochy bytu (Řecko) nebo ji přímo ruší (Velká Británie, Německo, dočasně Francie).

Protože efekt na trh je značný, je potřeba postupovat pomalu, a krátit daňové zvýhodnění spíše ve chvíli, kdy je trh přehřátý. Je však otázkou, zdali po posledním ústupu ministra financí existuje šance, že se její reforma nakonec podaří i v naší zemi. Je až s podivem, jak jsou často věci tím populárnější, čím méně jsou efektivní.

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků