Obama v pekle, Soros o regulaci, Fergusson o éře nestability (čtvrteční rozcvička)

reklama

Český premiér označil Obamovy rozpočtové stimuly a bilionové záchranné plány za „cestu do pekel“ (the way to hell), nad čímž pozvedá obočí kdekdo, třeba zde internetová verze Spiegelu. Proti výhradám k dalšímu zadlužování Spiegel nic nemá -- připomíná, že proti tomu protestuje i Německo --, ale jde o formu: Takto se nemluví. Předseda socialistických europoslanců Martin Schulz (německá SPD) řekl, že tohle není „úroveň, na níž by EU měla jednat se Spojenými státy“. A Topolánka poučil: „Neporozuměl jste, jakým úkolem je evropské předsednictví."

Spiegel soudí, že po vyslovení nedůvěry se „Topolánek možná cítil zbaven nutnosti používat diplomatické jemnůstky“. Autor tohoto blogu myslí, že nikoli -- „cesta do pekel“ je Topolánkův častý obrat (ostatně není na české pravici sám) a premiér ho spíš vnímá jako eufemismus. V atetistické České republice, kde si většina lidí pod peklem představuje jen připitomělou kašpařinu z Troškových pohádek, je „cesta do pekel“ náhradou za mnohem jadrnější výrazy. (V Americe a v Německu berou peklo vážněji. Jako by Topolánek rovnou zahulákal: „Kdo zvyšuje dluhy, krade – a do pekla se hrabe!“)

Mimochodem, Spiegel (autorem je opět expert na střední a východní Evropu Jan Puhl) popisuje pád vlády správně: „Politická scéna v českém hlavním městě dokonce spekuluje, zda to ve skutečnosti nebyl sám Klaus, kdo zorganizoval Topolánkův pád.“ V jeho podání byla vláda na spadnutí od počátku (v angličtině je to ještě lepší: …was already in limbo from the first day it took office), ale „zkušený taktik“ Topolánek zatím vždy vykličkoval. Evropa je zmatená (dismayed), vprostřed nejvážnější ekonomické krize všech dob.

Thomas Friedman v New York Times píše o porušování volebních slibů -- a jako by to byl článek pro české politiky. Cituje z nové knihy Dispatches from the War Room (můj překlad: Depeše z válečné porady) od Stana Greenberga, experta na výzkumy veřejného mínění, který pracoval pro Billa Clintona, Nelsona Mandelu, Ehuda Baraka i Tonyho Blaira (ano, z výběru je patrné, že pan Greenberg je vlevo od středu).

Friedman shrnuje: „Nikdy nesplnili všechno, co slíbili. Nikoli proto, že by byli cyničtí, ale protože události šly proti nim a oni se museli vyrovnat s protichůdnými mocenskými centry. Nejlepší lídři se však vymykají schopností poučit se z krachu, upravit (adjust) svůj postup, vytrvat -- a uspět.“ Stan Greenberg: „Odvážní vůdci v bouřlivých časech vždycky nejméně jednou havarují.“

U Clintona třeba Greenberg zkoumal, jak voliči zareagují na porušení slibu o snížení daní pro střední třídu, hned po volbách v roce 1992. Focus group v New Jersey ukázala, že tito voliči „nevěřili vůbec žádnému politikovi, že by snížil daně“. Nedodržení jednotlivých slibů byli ochotni prominout, pokud věří, že prezident jedná v dlouhodobém ekonomickém zájmu země. Friedmanovsko-greenbergovský závěr: „Nebuďte příliš detailní (too literal) ve volebních slibech. Když vám lidé věří, že pracujete pro ně, v zájmu země, máte pro vládnutí velký prostor.“

Tonyho Blaira z nějakého důvodu Greenberg (nebo Friedman?) nemá rád. V citovaném případu totiž Blair své sliby plnil – dal do pořádku rozpočet a zároveň zlepšil veřejné školy i nemocnice --, jen to dělal po částech, nikoli naráz. Kvůli srdceryvným příběhům, třeba o pacientce s rakovinou, která nepřišla včas na řadu s operací, však byli „Blair a Nová Labour už navždy spojování s tím, že jim jde víc o mediální triky (spin) než o skutečnost.“ (Jak to Friedman nebo Greenberg myslí, není autorovi tohoto blogu z jejich příkladu jasné.)

Ehudu Barakovi odpustili Izraelci i to, že byl ochoten obětovat nedělitelnost Jeruzaléma, do té doby naprosté tabu a velký slib Barakovy kampaně. Sami voliči Likudu se v Greenbergových průzkumech ptali: „Proč bychom vlastně měli dál držet palestinské čtvrti?“

Friedman říká: "Nikdy nemůžete být příliš poctiví v popisu velkých problémů, příliš odvážní v nabídce velkých řešení, příliš sebekritičtí v přiznávání chyb, a příliš energičtí ve vyslovování nevyslovitelného.“

George Soros a slavný peruánský ekonom Hernando de Soto píší oba pro Wall Street Journal své návrhy na mnohem přísnější regulaci obchodů s tzv. credit default swaps (CDS), cenným papírem pojišťujícím proti bankrotu. A oba jsou radikální.

George Soros považue CDS za nástroje nebezpečné z principu: jejich využívání by se mělo dovolit jen těm, kdo vlastní originální dluhopisy, od nichž jsou CDS odvozeny. Nikoli těm, kdo s nimi jen spekulují, protože neznají stav „podkladových“ dluhopisů. Soros píše: „Před krachem z roku 2008 se věřilo – šlo o tzv. teorii efektivních trhů --, že ceny finančních nástrojů přesně odrážejí všechny dostupné informace. Ale to není pravda. Netýkají se současné reality, ale budoucnosti; což je věc předvídavosti a odhadu (anticipation), nikoli znalosti.“ Navrhuje proto mezinárodní dohodu a pro Ameriku federální úpravu.

Hernando de Soto píše, že CDS a podobné deriváty jsou v podstatě šedá ekonomika. „Globální krize, účetní ztráta více než 50 bilionů dolarů v akciích, nemovitostech a ziscích během 15 měsíců, se nedá vysvětlit jen pádem pouhých 7 % podřadných hypoték (nestály ani 1 bilion dolarů). Skutečným viníkem je chybějící důvěra v cenný papír. … Agresívní finančníci podle odhadů Banky pro mezinárodní vyrovnání (BIS) vytvořili deriváty za jednu biliardu (quadrillion) dolarů -- hypotéční cenné papíry, zástavní dluhopisy, credit default swaps. Na rozdíl od běžných cenných papírů se nemusejí nikdy zaznamenat, nejsou spojeny s majetkem, který reprezentují. Nikdo přesně neví, kolik jich je, kde jsou a kdo je za ně nakonec odpovědný. Od chvíle, kdy si lidé začali půjčovat, stojí obchod na důvěře v psané závazky. A tohle je jediný papír, který není centrálně zaznamenávaný, standardizovaný a snadno vystopovatelný.“

De Soto navrhuje, aby všechny cenné papíry byly povinně zaznamenávány ve veřejně dostupných registrech. „Vlády by ale nikdy neměly zapomínat, že produkce má vždy přednost před financemi. Jak si všimli Adam Smith i Karel Marx, finance podporují tvorbu bohatství, ale samy nevytvářejí žádnou hodnotu. … A vlády by měly přestat předstírat, že existující trh nakonec všechno vyřeší. Nechme pracovat trhy znamenalo v tomto případě nechme pracovat šedou ekonomiku. Ale moderní trhy fungují, jen když je na cenný papír spolehnutí.“

Gazeta Wyborcza přetiskuje esej Nialla Fergusona z časopisu Foreign Policy o ose destabilizace. Ta prý má dnes nejméně devět členů, Ferguson mluví o Somálsku, Rusku a Mexiku (? – to poslední nijak nevysvětluje). Když přemýšlí, proč 20. století přineslo tolik brutálních krveprolití, bylo to podle něj kombinací tří faktorů: „etnická dezintegrace“, hospodářská dezintegrace a úpadek impérií. Na širším Blízkém východě už etnický konflikt existuje (Ferguson: izraelská akce v Gaze posílila radikály i okruh kolem íránského prezidenta Ahmadínežáda… Írán svým jaderným programem riskuje blížící se katastrofu, totiž leteckou ofenzívu Izraele… demokratické vlády v afghánském Kábulu a pákistánském Islamabádu patří k nejslabším na světě…), hospodářská destabilizace je na vzestupu a Spojené státy ztrácejí na Blízkém východě svou kvaziimperiální sílu. Amerika totiž zápasí se svou vnitřní hospodářskou krizí a odvrací se od světa. Když tamní HDP poklesne o 2-3 %, míra nezaměstnanosti bude 10 %, bude investovat své peníze doma, nikoli do pořádku ve světě. Zkrátka podle Fergusona máme všechny tři prvky nejvýbušnější geopolitické směsi. Vcházíme do éry destabilizace.

Tak a teď zvesela do dnešní práce!

Autoři: Tomáš Němeček