Evropská krize by měla skončit v bankovní popelnici

Ekonomika eurozóny vyhlíží podle mnohých indicií další recesi. Inflace je dlouhodobě hluboko pod cílem Evropské centrální banky a nebezpečí deflace je opět akutní. Mluví se zase o hrozbě vleklé stagnace či o japonských ztracených desetiletích.

Jenomže japonské ztracené dekády vypadají proti tomu, co může čekat Evropu, jako procházka růžovou zahradou. Japonsko je kompaktní a solidární demokratická společnost - a ani v době ztracených desetiletí se nezaměstnanost nepřehoupla přes pět procent, ani nevzrostla hrozba politického extremismu. Jarní evropské volby byly varováním, příště může být situace mnohem horší.

Smutné je, že je poměrně jasné, vymyšlené, a dokonce jinde ve světě vyzkoušené, co by měla Evropa dělat. Začněme politikami. ECB musí začít s masivním programem přímého nákupu státních dluhopisů, jako to už dělá delší dobu takřka každá jiná centrální banka na světě (v USA, Japonsku a Británii). V programu by měla pokračovat do té doby, než zlomí deflační hrozbu. V oblasti rozpočtové politiky by se měla Evropa dohodnout na výrazném stimulu.

Institucionálně je to také jasné. Eurozóna potřebuje centrální banku, která má volnější ruce a větší jistotu v tom, že může experimentovat, bude-li třeba. Kromě toho má mít eurozóna společný dluhopis a společný rozpočet, který má makroekonomický význam.

Proti tomu stojí představa (především mnohých německých ekonomů), že všechny experimenty měnové politiky jsou nebezpečné (jednou skončí inflací) nebo minimálně bezzubé (nemají žádný efekt).

Nejlepší proto bude nedělat nic - kromě toho, že státy na jihu Evropy se mají řídit německým příkladem z počátku minulého desetiletí a provést vnitřní devalvaci, tedy dobrovolně souhlasit se zvýšením konkurenceschopnosti snížením mezd. Za příklad bývá dáváno Španělsko, kde už prý podobný postup nese ovoce v podobě obnoveného exportu a růstu.

Jenže kdyby v rámci měnové zóny začala omezovat mzdy i Itálie a Francie, efekt by se rozmělnil a španělská vnitřní devalvace by pak musela být mnohem radikálnější, a tak pořád dokola.

Přestože je Evropa daleko toho udělat to, co je jednoduché a ideální, můžeme se snad utěšovat tím, že bude dělat alespoň něco málo, a ne vůbec nic. I to něco málo, co v posledních týdnech vedení ECB říká a dělá, představuje v evropském kontextu malou revoluci. Šéf ECB Mario Draghi se v americkém Jackson Hole vůbec poprvé vyjádřil k rozpočtové politice. Pochválil Američany za to, že kromě měnových stimulů spustili po roce 2008 včas i ty fiskální.

Řekl jasně, že eurozóna má ve fiskální oblasti rezervy. Protože nevyzval k porušování paktů a pravidel, de facto tak požádal státy s vyrovnanými rozpočty, jako je Německo, aby rozpočtovou politiku uvolnily. Řekl také jasně, že kvantitativní uvolnění po americkém vzoru může ECB spustit, pokud si ho odhlasuje. Ta minulý týden rozhodla o nákupu privátních a bankovních (zatím tedy ještě ne státních) dluhopisů; pozoruhodné na tom je i to, že většina ve vedení ECB přehlasovala menšinu, což je v případě důležitých měnových rozhodnutí ECB novum. Dosud se spíše hledal konsenzus.

Jisté je, že pokud se ECB rozhodne nakupovat státní dluhopisy ve velkém, čeká Evropu názorová bitva, vedle které se třeba debata o ruských sankcích bude jevit jako snadná. Zatím se nakupují jenom soukromé dluhopisy, ale bývalý německý zástupce v ECB Jürgen Stark si už stěžuje, že se z ECB stává „špatná banka“ - čili asi lépe česky „bankovní popelnice“.