Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Dobře, že svět neposlechl Mirka Topolánka

Americký ekonom a novinář Dan Drezner napsal knihu o tom, jak se systém osvědčil při ekonomické krizi z roku 2008

Ekonomická krize. • Autor: Thinkstock
Ekonomická krize. • Autor: Thinkstock

Jak se osvědčily instituce – především ty mezinárodní – během tzv. Velké recese? Obvykle máme tendenci skuhrat a nadávat na poměry. Krize v Evropě neskončila, především pak na jihu. Improvizace při záchraně eurozóny se jeví spíše jako ostudné. Japonsko se znovu potácí v problémech, bez ohledu na slibované zázraky tzv. abenomics. Amerika a Británie se opět pozvedly jen za cenu masivního tištění peněz a vyšší ingerence států v ekonomice, čehož se leckdo bojí. Zadlužování států pokračuje, státní výdaje se zvyšují apod.

Americký ekonom a novinář Dan Drezner nabízí jiný pohled. Jeho nová kniha se jmenuje Systém se osvědčil. Jak se svět vyhnul opakování Velké deprese (System Worked. How the World Stopped Another Great Depression). Kniha představuje s odstupem relativně optimistický „big picture“, který nám při onom každodenním – takřka povinném – skuhrání obecného lidu i tzv. expertů jaksi uniká.

Vystrizek • Autor: Respekt
Vystrizek • Autor: Respekt

Podle Dreznera si od roku 2008 počínaly dobře především instituce globálního vládnutí, skupina G20 největších světových ekonomik, Mezinárodní měnový fond i Světová obchodní organizace. Společně zabránily tomu, aby se celosvětová finanční krize zvrhla v další Velkou depresi. Vlády přišly s fiskálními stimuly, světová obchodní pravidla zabránila nástupu protekcionismu a vlády koordinovaly své ekonomické politiky za účelem obnovy růstu.

Ve třicátých letech se - jak známo - děl pravý opak. Převládlo ochranářství a izolacionismus, na propad poptávky zareagovaly vlády a centrální banky nejprve opačně, než měly. Tedy ortodoxní přísností a dogmatem vyrovnaných rozpočtů apod. 

Drezner upozorňuje, že dokonce i čínská centrální banka v roce 2010 posílila čínskou měnu, vyhověla přání ostatních důležitých zemí a zachovala se jako relativně zodpovědný globální hráč.

Kniha samozřejmě přímo vyzývá k polemikám a dodatkům, ostatně tak se pozná dobrá kniha. Alan Beattie ve Financial Times se například domnívá, že srovnávání s třicátými lety je přece jen příliš nízká laťka. Jestli svět tentokrát někdo opravdu zachránil, byly to centrální banky, které se skutečně poučily z chyb třicátých let, nepodlehly ortodoxii, nebály se masivně experimentovat a ani dočasně zachraňovat banky.

Přitom roli centrálních bank Drezner zrovna poněkud podceňuje. A naopak přeceňuje roli vlád. Americký fiskální stimul po roce 2008 byl například mizivý oproti efektu „dočasných daňových škrtů“, s nimiž přišel v dobách prosperity George W. Bush. Skupina G20 se v roce 2009 shodla na fiskálním stimulu 1,1 procenta světového HDP, což není nic gigantického apod.

Přesto v rámci záplavy špatných zpráv člověka potěší, že se lidstvo přece jen někdy dokáže poučit z vlastních chyb, i když si většinou máme tendenci myslet opak.

A humorná česká poznámka na závěr: Dobře, že svět neposlechl Mirka Topolánka, který na jaře 2009 coby premiér země předsedající EU ve svém proslulém štrasburském projevu kázal o tom, že americké měnové a fiskální stimuly jsou „cesta do pekel“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].