O daních, Slovensku a Chorvatsku

Kolegyně Julie Hrstková sepsala komentář, který se vtipně pokouší shodit nápad ministerstva financí zavést v Česku cosi na způsob „chorvatských elektronických pokladen“.

V textu se praví, že Andrej Babiš prý označil Německo za vzor ve výběru daní, ale my budeme podle autorky Německo následovat tím, že použijeme chorvatský systém. Autorka dále tvrdí, že se tím vydáváme cestou na Balkán, že Chorvatsko je šest let v recesi, že je to podle Světové banky jedna z deseti nejhorších ekonomik na světě. Také se dozvíme, že na Slovensku – kde mají registrační pokladny také – je daňová správa velmi nákladná apod.

Je to podle mého soudu poněkud laciný a selektivní humor. Babiš přece nikde neřekl, že je pro něj inspirací chorvatská ekonomika jako celek nebo chorvatský hospodářský vývoj. Proč by ale nemohla být chorvatská ekonomika nebo chorvatský stát a vlastně jakýkoli jiný stát inspirativní v nějakém dílčím aspektu, v nějakém konkrétním nějak fungujícím systému?

Leckomu může v posledních sedmi letech připadat málo inspirativní zase vývoj české ekonomiky, koneckonců se to odrazilo ve volebních výsledcích či při prezidentské volbě. Přesto nikoho na světě asi nenapadne zpochybňovat schopnost Čechů vařit pivo, hrát hokej a vymýšlet pořád nejrůznější fígle na prvotřídní světové úrovni.

Německem se jistě můžeme ve výběru daní inspirovat, především v oblasti boje s ilegálními zahraničními konty ve výběru DPH, a doufejme, že to ministerstvo financí činí a bude činit vrchovatou měrou. Koneckonců: ministr přivedl na úřad i experty auditorských firem a slušně je zaplatil a oni tomu snad rozumějí lépe než já nebo kolegyně Hrstková. Předpokládám, že nejsou tak hloupí, aby nás chtěli vést na Balkán, tedy na Balkán v tom urážlivém smyslu.

Autor Auditu si mimochodem každoročně dopřává balkánskou dovolenou, ale rád by poznamenal, že Světová banka může o Chorvatsku tvrdit cokoli, ale země se minimálně může pyšnit prvotřídní dálniční sítí a dobře vyasfaltovanými obyčejnými silnicemi. U nás se v poslední době nepostavil kilometr nové dálnice a peníze na opravy menších silnic mizejí tradičně někde v nenávratnu. Všechny chorvatské televizní kanály jsou opatřeny titulky, protože stát má zájem, aby lidé uměli jazyky.

Koneckonců srovnávat chorvatskou ekonomiku, která hraničí s periferní Bosnou a Srbskem, s tou českou, jež má královskou strategickou polohu mezi Německem a Rakouskem, není moc fér. Je to vlastně jako srovnávání Chorvatska s Německem. Když jsme u toho Německa, ve všem se inspirovat nemůžeme. Německo má třeba nepřetržitou tradici tržní ekonomiky, fungujícího státu a hlavně převládající mentality slušného a poctivého podnikání. Česko má oproti tomu tradici čtyřiceti let komunistické ekonomiky, kdy platilo heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, pak období devadesátých let, kdy tunelování patřilo ke stylu, který se nosil. Pak přišlo období výběru desátek, manipulace zakázek apod.

Převýchovu k převládající slušnosti jsme opravdu ještě nedokončili, čeká nás ještě dlouhá cesta. Autorka zmiňuje i Slovensko, kde registrační pokladny normálně fungují, že prý mají velmi nákladnou daňovou správu. To je sice hezké, ale když se to hodí, tak samozřejmě zamlčíme hospodářské výsledky Slovenska v posledních deseti letech. Ty sice jistě nepramení ze zavedení registračních pokladen, ale v případě Chorvatska si autorka připomenutí vývoje tamějšího HDP přece neodpustila.

A nakonec – k minimální daňové povinnosti. Proč ne? Zvážit lze cokoli. Kdyby minimální daňovou povinnost náhodou někdo zavedl, určitě by si to ale vysloužilo stejně příkré a chytlavé novinářské odsudky sršící vtipem. Třeba proto, že je neústavní a neliberální nutit někoho platit daň z něčeho, co nevydělal.