Kauza Sarkozy ukazuje konfrontaci technologií odposlechu a právního státu

Nejen Českou republiku trápí debaty o tom, kde mají končit a začínat odposlechy a zda a kdy mají pronikat do médií, zvláště není-li dokončena žaloba či vyšetřování. V případě České republiky tedy nejde o nějakou postkomunistickou právní a institucionální nedospělost. Spíše jde o celosvětový trend, kdy technologie odposlechů i technologie informační přinášejí konfrontaci „právního státu“ s novými fenomény. Principální právní pozice se teprve hledá. Marc Champion na Bloombergu upozorňuje na situaci s bývalým francouzským prezidentem Sarkozym.

Obžaloba Sarkozyho stojí na odposleších telefonů mezi Sarkozym a jeho pomocníkem, mezi Sarkozym a jeho advokátem a mezi advokátem a soudcem. V zásadě se prošetřuje, jestli na Sarkozyho kampaň v roce 2007 poskytl 70 milionů dolarů bývalý libyjský vůdce Kaddáfí a jestli někdo nabízel odpovědnému soudci post v Monaku (česky by se řeklo trafiku).

Sarkozy podobně jako Berlusconi tvrdí, že jeho obvinění je politicky motivované, ale to není to podstatné. Podstatná otázka je, zda obvinění nestojí na základech, které jsou v rozporu se základy právního státu. Francouzští advokáti nyní tvrdí, že pokud nemůže mluvit právník s právníkem (advokát se soudcem) bez obavy z toho, že je někdo nahrává, nemohou dělat svoji práci; a když nemohou advokáti dělat svoji práci, nefunguje právní stát. Francouzská advokátní komora nyní žádá doplnění zákona, který zakáže nahrávat advokáty při práci.

Nahrávání rozhovorů Sarkozyho a jeho poradce začalo až vloni na podzim, ale podle všeho také nemělo být schváleno. Nařídit aktuální odposlech někoho kvůli tomu, že měl přijmout dar od někoho, kdo je už mrtvý, pro kampaň, která skončila před sedmi lety, je pochybné.

Působí to dojmem, že si policie prostě na odposleších jen tak rybaří, což se podle současných zákonů (nejen francouzských) nesmí. Odposlechy smějí být podle francouzského zákona nařízeny pouze v konkrétní kauze, a co s ní nesouvisí, nesmí být ani přepsáno. Jenže to – zdá se – nikdo nerespektuje.

…

Leonid Beršidskij vzpomíná na Eduarda Ševarnadzeho a kromě toho, co se připomíná obligátně (jeho role v perestrojce či sjednocení Německa), autor dokládá, že Ševarnadze poměrně přesně předpověděl ukrajinskou krizi a ruský záměr zabrat Krym.

…

Podle Wolfganga Münchaua a jeho článku ve Financial Times je nesmysl, aby debata o výhodách či nevýhodách britského odchodu z EU byla poměřována pouze ekonomicky. Přestože je někdy ekonomická argumentace užitečná (například vyvrací nesmysly o tom, jak zahraniční pracovní síla v Británii zneužívá tamější sociální systém), argumentovat ekonomicky většinou ani nejde. Jak by se například dařilo Británii, kdyby do EU nikdy nevstoupila?

To nikdo nemůže vědět, protože se to nestalo. Když se mluví o výhodnosti, pak je jasné, že něco jiného je výhodné pro učitele a něco jiného třeba pro investičního bankéře. To, co je nevýhodné krátkodobě, může být výhodné dlouhodobě apod. To, co je výhodné v součtu pro celou britskou ekonomiku, nemusí být výhodné pro průměrného voliče, který rozhodne volbu.

A jaké bude mít Británie po případném odchodu postavení? Jako Švýcarsko či Norsko? Nebo bude něco víc? Může do budoucna Británie dlouhodobě fungovat jako finanční centrum měnové unie, jejíž součástí být nechce?

Münchau shrnuje, že krátkodobé dopady britského odchodu jsou pravděpodobně negativní, protože náhlé a prudké změny vždy vytvářejí chaos a nejistotu. Bude někdo chtít podstoupit krátkodobé nepříjemnosti kvůli nejistým dlouhodobým přínosům?

Členství v EU nelze přepočítávat na libry a pence. EU je o politické moci, o společných hodnotách, cílech a zájmech, a ne o tom, kdo kde kolik prodělává. Debata musí být postavena úplně jinak.

…

Jiří Přibáň reaguje na mou včerejší kritiku:

„Od novináře formátu Jana Macháčka bych očekával jinou argumentační figuru než kritiku „ad hominem“ s tím, že žiji v Británii a jsem nasáklý zdejší atmosférou. Cožpak si nepovšiml, že argumentuji odkazem na zprávu Leo Tindemanse, výrazného stoupence evropské integrace, který si ovšem velmi dobře uvědomoval rizika federalistického projektu již před čtyřiceti lety?! Zanechme té tradiční české potřeby lustrovat si vzájemně původ a místo bydliště a soustřeďme se na kritiku argumentů. Mimochodem, doporučuji článek od Timothy Gartona Ashe reagující na eurovolby. Že by se i jeden z posledních proevropských hlasů v Británii stal Klausovým agentem?

… čtvrtý odstavec vykazuje znaky totálního definičního zmatku, kde autor srovnává konstitucionalismus a federalismus, ale přitom nevyjasní ani jeden z pojmů. Tak zaprvé, dvoukomorovost není znakem federalismu (viz Česká republika, Velká Británie nebo Itálie), systém brzd a rovnováh je znakem omezené vlády (limited government), který opět s federalismem nemá nic společného. Federalismus není jiný název pro konstitucionalismus. Je to systém vlády předpokládající demokraticky zvolenou ústřední vládu, která: vybírá daně, má policii strážící společný pořádek a pro prosazení vlády práva disponuje jednotným systémem justice.

Nic z toho EU nemá, a proto hovořit o tom, že federalismus již v Evropě dávno funguje, patří do jiného žánru. Jistěže EU má některé znaky federalistických států, jako například společnou měnu, ale tyto znaky samy o sobě ještě nevytvářejí federální vládu – Evropský parlament sice má právo volit předsedu Evropské komise, což jsem nikdy nezpochybnil, ale jde o způsob, jakým se zvolí. A tento způsob jen potvrdil, že v daném případě nešlo o posílení demokratické legitimity evropských institucí, ale o pokračování staré politiky „insiders“ jinými prostředky."

Tolik Jiří Přibáň a zde můj dodatek: Můj text nesloužil k vyjasnění vztahu konstitucionalismu a federalismu (to jsem činil mockrát jindy a jinde – souhrn vyšel například v nové knize České vize Evropy?, editor Petr Hlaváček), oba pojmy či pořádky spolu ale úzce souvisejí. Ochrana a rovnoprávnost menších entit skrze druhou komoru (stát Montana má dva senátory, stejně jako stát Kalifornie) je jedním z pilířů amerického federalismu.

Druhá komora samozřejmě může existovat i bez federalismu (jak poukazuje Jiří Přibáň), ale o tom můj článek není. Federalismus ale těžko může osvědčeně a stabilně fungovat bez druhé komory, ten americký na ní dokonce stojí. Omezená vláda může jistě fungovat i bez federalismu, ale federalismus nemůže fungovat bez omezené vlády, termíny federalismus a liberální konstitucionalismus se logicky snoubí.

Nikde v textu netvrdím, že federalismus v EU už dávno funguje, jen jsem napsal, že tzv. eurosystém (a Evropská centrální banka) je vybudován na dvoukomorovém federálním principu, že ECB je jediná čistě federální instituce v EU. Takže vznikla nějaká institucionální dynamika a buď se časem stavba dostaví, nebo se časem začne rozebírat. Nikde jsem nenapsal, že společná měna zakládá federální vládu, jeden ze základů federálního vládnutí (v širším slova smyslu) však vytváří ECB.

Jsem přesvědčen, že Evropský parlament (a způsob volby do něj) i základní smlouvy se budou dále vyvíjet a časem bude mít EU (nebo alespoň eurozóna) i demokraticky volenou ústřední vládu. Pochybuji ale, že se toho třeba zrovna já dožiji.