Albánský příběh ČEZ vypráví o stádním myšlení

Generální ředitel firmy ČEZ Daniel Beneš sepsal minulý týden článek pro Hospodářské noviny, kde chválí narovnání, jehož firma dosáhla ve sporu s bývalými albánskými partnery. Firma prý má dostat peníze (tři miliardy korun) dříve, než kdyby se postupovalo cestou arbitráže. ČEZ má získat zpět původní kupní cenu, kterou garantovala „renomovaná evropská banka“.

V závěru textu pak Beneš hájí rozhodnutí do Albánie vstupovat. Prý se před pěti lety odhadovalo, že spotřeba albánského elektrického proudu „poroste o pět procent ročně“, příležitost na Balkáně tehdy „hledaly všechny velké energetiky“. Na základě této zkušenosti dnes ČEZ ovšem uvažuje jedině o příležitostech „na stabilních trzích“.

Výhody vyrovnání oproti arbitráži se neodvážím na tomto místě posuzovat, vraťme se ale ještě k myšlence a načasování albánské expanze skupiny ČEZ. Ta je totiž dokladem neuvěřitelné setrvačnosti, samohybnosti a ignorace světového dění.

Expanze ČEZ do Albánie proběhla v roce 2009. Shodou okolností se půl roku předtím, v září 2008, odehrála maličkost jménem pád banky Lehman Brothers. Také se podařilo zabránit totálnímu kolapsu světových finančních trhů, ale už během podzimu bylo jasné, že i bez úplného kolapsu finančních trhů dochází k zamrznutí mezinárodního obchodu, k obrovskému (byť dočasnému) propadu průmyslové výroby od USA po Německo.

Ve firmě ČEZ si zřejmě ničeho nevšimli a pokračovali v optimistických zahraničních akvizicích, jako by se nechumelilo. To, že ještě na podzim 2008 tehdejší vláda Mirka Topolánka a mnozí čeští ekonomové hlásali, že se americká finanční krize Česka nedotkne, firmu ČEZ neomlouvá. To, že tehdejší česká vláda – navzdory nejrůznějším varováním – předvedla nebývalou ignoraci světového dění, přece neznamená, že podobnou sebestřednost měla vykazovat i firma ČEZ.

Brzy po pádu Lehman Brothers navíc začínalo být jasné, že se krize přenese do Evropy a postihne především státy s vysokou mírou zadlužení. Přitom kdo něco ví o albánské ekonomice, tuší, že ta už léta stojí na příjmech milionu Albánců, kteří pracovali (a pracují) v Řecku či Itálii. To, že dojde k výpadku těchto příjmů a albánskou ekonomiku to nakonec postihne, bylo asi logické a nevyhnutelné.

Další věc, kterou ČEZ podcenil, byl asi odhad spotřebitelské kultury a návyků. Včetně toho, že Albánci asi nebyli zvyklí za proud platit. Představa, že Albánce v tomto směru převychová neoblíbená zahraniční korporace, byla asi dosti naivní.

O tom, jak funguje v Albánii způsob distribuce elektrického proudu a jak na sloupech visí nepřehledné chuchvalce a změti drátů, se mohl autor Auditu přesvědčit na vlastní oči. To, co vidí každý turista, holt asi nevidí představitel státního podniku, který odjede v limuzíně z letiště někam na ministerstvo. ČEZ podle všeho podcenil i tehdejší politickou a právní kulturu Albánie a schopnost „zatočit“ se zahraničními investory, kteří se znelíbí.

Setrvačnost však ČEZ prokazuje i nyní, kdy pro změnu touží pouze po vyspělých trzích. Po těch měl přece toužit už před lety! Naopak riziko vstupu do takové Albánie by dnes bylo nižší než v roce 2009. Albánská ekonomika letos poroste o pět procent, růst se čeká i v dalších letech - a právní a tržní kultura v balkánském státě se přece jen zlepšuje a pozvedává. Toho si však asi všimne jenom ten, kdo nepodléhá stádnímu myšlení. Lze to čekat od korporace ovládané státem?