Kdo píše dopisy ČSSD o Ukrajině

Lidové noviny přišly s alarmující zprávou o tom, že v Lidovém domě prý vypukla kvůli Ukrajině a Rusku panika, politici dostávají desítky dopisů, ve kterých si lidé stěžují, že postoj vlády k ukrajinské krizi je – když to zjednodušíme – příliš protiruský.

Ve skutečnosti by bylo opravdu alarmující, kdyby se sociální demokracie rozhodla z těchto důvodů jakkoli posunovat zahraničněpolitický a bezpečnostní kurz státu. Jako by nestačilo, že se dnes politici příliš řídí průzkumy veřejného mínění. V tomto případě je to, jako by se řídili anonymními diskusemi pod články na internetu nebo telefonáty do Radiožurnálu blahé paměti.

Otázka je, kdo tyhle dopisy do Lidového domu ve skutečnosti vlastně píše. Já být ruskou tajnou službou, soustředím se teď na Bulharsko (South Stream), na Rakousko (osud rakouských bank v Rusku a rovněž South Stream), na ovládnutí slovenské energetiky (s maďarskou se již stalo) a v České republice na destabilizaci této vlády.

…

Jak se pozná provinčnost? Ta česká třeba vlnou diskuse o Noamu Chomském, od „rozhořčených petic ze závodů“ po vášnivou obranu. V neprovinčním prostředí se o důležitých, zajímavých a vlivných lidech světa diskutuje průběžně nebo když zrovna něco průrazného (kdekoli ve světě) napíší, vydají či řeknou, a ne kvůli tomu, že vlivný intelektuál zrovna zavítá do provincie či gubernie XY.

Pro provincii či zapadlou gubernii je rovněž typické, že se k Chomskému vyjadřují především lidé, které až dosud žádný Chomsky nezajímal a nerozčiloval (ani jako lingvista, ani jako homo politicus). Zkrátka ho nevnímali nebo o něm neměli dosud ani tušení. Chomsky zde neřekl takřka nic nového, nic, co neříká desítky let.

Míra Chomského antiamerikanismu může třeba šokovat pouze provinčního intelektuála, který v životě neviděl či neslyšel pořádného amerického levičáka. Takže jediné, co snad stálo za zmínku, bylo Chomského zlehčování utrpení českých disidentů.

Oceňuji zde především poznámku Jana Rumla, který „jménem disidentů“ pravil, že „nikdy jsme netvrdili, že jsme nějak zvlášť trpěli“. To je totiž zcela přesné. Smyslem práce českého disentu rozhodně nebylo vyvolávat ve světě lítost a soucit s utrpením zdejších kritiků režimu. A nejen smyslem, nebylo to ani zamýšleným koloritem.