Německý vývoz dosahoval v posledním čtvrtletí loňského roku zázračných výšin, zvýšil se o 4,1 procenta. Německý export se tak stal tahounem německého ekonomického růstu; zvedl ho o 1,1 procenta. Naopak poptávka německých domácností byla zklamáním a snížila německé HDP o 0,7 procenta.
Slabá poptávka domácností však není jedinou stinnou stránkou německých úspěchů. Daleko ožehavějším problémem je pokles cen. Německý statistický úřad minulý týden uveřejnil, že reálné mzdy v Německu v roce 2013 poklesly. To se nečekalo, většina odhadů počítala s opakem. Ukázalo se, že bonusy a pohyblivé složky mezd v Německu vloni prudce poklesly.
Jak píše komentátor Financial Times Wolfgang Münchau, dlouho to vypadalo, že Evropská unie přistupuje k deflaci jako k bouři, kterou vidí blížit se na mapě - a ta pak nakonec Evropu buď trefí, nebo mine. Nyní to vypadá, že bouře už nastala, jsme v jejím oku. Kromě poklesu mezd poklesla v Německu i tzv. jádrová inflace – z 0,6 procenta v prosinci na 0,1 v lednu.
To je samozřejmě noční můra pro eurozónu jako celek. Pokud chce být totiž tzv. periferie eurozóny vůči Německu konkurenceschopná, potřebuje nižší inflaci než Německo. Ideální by bylo, kdyby Německo mělo inflaci tři až čtyři procenta a periferie třeba mírnou deflaci. Jenže to se neděje.
Zkrátka nebýt Ukrajiny, byla by dnes dilemata ECB středem pozornosti.
Když ceny a mzdy v Německu klesají, budou muset ceny a mzdy na periferii eurozóny klesat ještě rychleji. A když se příjmy firem a domácností budou snižovat a úvěrová zatíženost zůstane stejná, může to znamenat deflační spirálu a konec náznaků mírného oživení v eurozóně. Když se dostalo na počátku devadesátých let do deflační spirály Japonsko, nemohlo se z ní vymotat dvě desetiletí.
Za normálních okolností by Evropská centrální banka sáhla k podobným experimentálním opatřením, jaká dnes používají americký Federální rezervní systém a japonská či britská centrální banka, tedy Bank of Japan a Bank of England. Jenže problém je v tom, že ECB – na rozdíl od svých sesterských institucí ve světě – nemůžena základě svého legálního a smluvního mandátu nakupovat státní dluhopisy a tzv. měnově financovat rozpočty. ECB je mandátem vybavena pro boj s inflací, ale je špatně vybavena pro boj s poklesem cen, který je pro ekonomiku stejně nebezpečný – i když jinak než deflace.
I kdyby ECB státní dluhopisy nakupovat mohla, je otázka, které ano a které ne. Když ECB bude nakupovat místo státních dluhopisů třeba dluhopisy bankovní a podnikové, stejně musí brát v úvahu celou eurozónu, nikoli pouze jeden vybraný stát.
ECB může v rámci oznámených OMT (outright monetary transactions) výjimečně státní dluhopisy nakoupit, ale jen pokud je eurozóna ohrožena spekulativním útokem, a pouze v případě, že se postižená země přihlásí do záchranného programu. I tak německý ústavní soud označil před dvěma týdny tyto OMT za odporující německé ústavě.
Jak to ECB vyřeší? Nějak bude muset. Nakupovat státní dluhopisy sice nesmí, ale musí na základě svého mandátu hlídat měnovou stabilitu - a pokles cen prostě měnová stabilita není.
Podobným dilematům čelí ECB v přípravě tzv. AQR – tedy kontroly kvality bankovních aktiv, jimiž v rámci bankovní unie brzy zahájí výkon bankovního dohledu, který do značné míry přešel do její kompetence. Pokud budou testy měkké, nevrátí se důvěra na mezibankovní trh, protože banky se budou nadále podezírat, že nejsou dostatečně kapitálově vybavené.
A pokud budou příliš tvrdé, potom hrozí, že banky budou prodávat aktiva, aby se na hodnoty předepsaného kapitálu dostaly bez jeho navyšování. Tím by snížily úvěrování ekonomiky, prohloubily by recesi a ještě zhoršily výše zmíněnou deflaci. O tom všem zase více Hugo Dixon na Reuters. Zkrátka nebýt Ukrajiny, byla by dnes dilemata ECB středem pozornosti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
