Rok 2012 byl jeden z nejlepších

Zažili jsme několik propadů, ale jinak rok 2012 patřil jistě k nejlepším v novodobé historii České republiky. Skoro se dá říct, že byl jistým zlomem. Třeba jako rok 1988 v historii normalizačního a komunistického Československa.

Pro ty, co si to nepamatují, anebo zapomněli - rok 1988 nebyl zdánlivě odlišný od těch předchozích let. Pořád vás ještě mohli zavřít třeba proto, že jste si udělali mezi koncem jednoho a nástupem do druhého zaměstnání měsíční pauzu. Nebo když jste napsali na zeď záchodu, že prezident je vůl. Zboží v obchodech stále nebylo, cesta na Západ znamenala neskutečnou byrokratickou štrapaci i pro ty, kteří mohli jezdit. Hospodářství mlelo naprázdno, podniky plnily plán, ale polovina z nich vyráběla neprodejné zboží a žila z práce těch úspěšnějších.

Jenže rok 1988 přinesl společnosti první masivnější závan svobody, první větší demonstrace proti režimu a podpisy desítek  protestních petic. Prostě obyčejný občan nemusel nic zpozorovat a většinou nadával na režim dál u piva, ale ledy začaly praskat. O rok později už to nemohl přehlédnout nikdo.

Já i pan Patizon se domníváme, že velmi podobné je to letos, tedy v roce 2012. Přichází závan svobody. Občané si uvědomují, že demokracie nejsou jen svobodné volby, cestování a nákupy. Že je to především odpovědnost.

Pokud jde třeba o spravedlnost a prosazování zákonů byl minulý rok možná nejúspěšnější od pádu železné opony, a to hlavně proto, že lidé odpovídající za spravedlnost se začali o spravedlnost starat.

Velmi úspěšným rokem byl ten letošní třeba pro občanské aktivity. Začaly být vidět instituce a sdružení, která dokážou ukázat na hlavní průšvihy této společnosti – počínaje korupcí, přes liberální hazard, rozhazování peněz v investicích do energetiky nebo evidenci lží a demagogií tuzemských politiků.

Příjemné je i zjištění, jak si čím dál tím víc uvědomujeme životy těch skutečně slabých.

Dokonce by se dalo říct, že rok 2012 byl podobně jako rok 1988 přípravou na velkou změnu.

Po roce 1988 přišla revoluce a pád komunismu. Nějaký podobný řez nás zřejmě čeká i v nejbližších letech. Ale přece to bude jiné. V roce 1988 jsme věděli, že chceme demokracii, právo a svobodné podnikání. Vzor ležel směrem na Západ od našich hranic. Dnes není ten vzor nikde – a kouzlo okamžiku je v tom, že musíme něco vymyslet, musíme nést odpovědnost za to, kam chceme jít.

Vláda může padnout, zloděje zavřít, majetek se může začít znovu vracet, ale nic nebude jako v minulosti a nic nebude podle vzoru. Je na nás, co chceme. Většina z nás to bohužel neví. Něco by se mělo změnit, ale co by mělo přijít potom? Pokud si to neumíme ani představit, zavede nás historie do pekla.

Možná je „zlomovost“ roku 2012 skryta v tom, že si začínáme jasně uvědomovat, že naštvanost na poměry není východisko. A také si začínáme uvědomovat, že pokud chceme východisko, musíme ho najít sami. Nedostaneme ani prachy, ani svobodu, ani právo a dokonce ani pomstu či informace, pokud si nejsme jisti, co ta slova znamenají.

Česká společnost si tím vůbec jistá není. Nicméně pan Patizon si myslí, že letos o tom začala přemýšlet. A proto byl ten rok bezva.