Koule z křišťálu

Noviny se většinou věnují tématům nepřesahujícím obzor několika dní, přesto snad pro jednou nebude chyba se zamyslet nad horizontem trochu delším.

Nikdo dnes nepochybuje, že klíčovým úkolem jednoho každého z nás i lidstva jako celku je urychlovat vývoj nových technologií a jejich aplikaci do praxe. Mnohdy mám dojem, že je to vůbec to jediné, pro co stojí za to žít, a vše ostatní je bloudění, dětinskost, slepá ulička, ne-li zlovůle - cože, ty se šťouráš v minulosti a neurychluješ aplikaci nových technologií? Co jsi to vůbec za člověka?!

Kdo vlastně slouží?

Lze si ovšem také položit otázku, zda si nás už před časem technologie vlastně neosedlaly, nezískaly svou vlastní dynamiku a nežijí z nás, trochu podobně jako houba z pařezu a zhruba stejně bezohledně. Nejsme pro ně a jejich růst vlastně jen živým materiálem, momentálně ještě nepostradatelným? Pokud napětí vyvolané jejich rozvojem způsobilo kolaps postbrežněvovského Východu, nezpůsobí teď také kolaps Západu a Evropy zejména, jejíž struktura je z jejich hlediska svěrací kazajkou?

Trochu podobně si nás už kdysi v mnohem mírnější formě osedlaly kulturní rostliny a zvířata - vezměme třeba takovou službu pšenici: mýtit les, orat, hnojit, hubit plevely, rozvážet na další kontinenty atd. S technologiemi průmyslovými a informačními je to ještě mnohem intenzivnější a příslušná exponenciální křivka se od paleolitu k dnešku křiví skutečně strmě.

Také je samozřejmě otázka, zda je to dobře, nebo zle - optimisté jsou z obrovského výbuchu nadšeni, staromilci bijí na poplach. Doba, kdy my jsme měli technologie a něžně je piplali, jsou ty tam - dnes technologie mají nás. Je pochopitelně otázka, kam může "nekonečný technologický růst" vést. Pokud zůstane omezen na jednu nevelkou planetu a nepodnikne nějakou "kosmickou" expanzi, je to trochu jako mít tržní hospodářství doma v kuchyni.

Na děti není čas

Při pohledu do křišťálové koule se ovšem naskýtá ještě jedna otázka - zda soudobá technologická bujivost, jejíž samé začátky jsou věru mladé a sahají tak nejvýš do 17. věku, není jenom krátká liberálně-vědotechnická mezihra mezi dvěma teokraciemi: středověkou církevní a přicházející muslimskou. Pouze by zajistila určitý technologický posun, řekněme od loučí k zářivkám, od poslů k internetu či od mezků k automobilům, ale konečnou stabilizací by zase přinesla to, po čem mnozí volají - klid, neproměnlivost a jistoty.

Pro ty, kdo uvěřili, že blaho sídlí v technologiích a v jejich vývoji a šíření je jediné člověkovo poslání, to samozřejmě zní jako hororový scénář. U málokterého jiného dilematu je třeba vzít tak důkladně v úvahu, že nejen všechno zlé je pro něco dobré, ale i že všechno dobré pro něco zlé. Doba kamenná samozřejmě neskončila vyčerpáním zásob pazourku, ale uvědomujeme si dostatečně, že technologický pokrok je vlastně poháněn námi samými, naší životní silou?

Bezruč a jemu podobní viděli klasické staré fabriky jako vyrůstající z "krve a potu" dělníků a něco na tom jistě bylo. Proletáři se ovšem ještě dostatečně množili a jejich děti, popelící se kdesi na nepůvabných předměstích, většinou nakonec vyrostly a dospěly. Nové technologie přinášejí ve vyspělých zemích po dobrém a lákavě nový fenomén - částečnou či úplnou bezdětnost a pomalé vymírání. Děti už nemusejí umírat na záškrt, vůbec nevzniknou - jejich potenciální rodiče na ně v intenzivní službě technologiím vůbec "neseškrábali" dost času.

Zázraky sice vznikají před našima očima, ale nezasteskne se pak určité frakci zbylých po tradičnějším světě s jeho cyklicitou, řádem a opakováním věčně téhož?

• Diskuse
• Celkem 6 příspěvků