Digitálním nomádem v Casablance

Každý rok pořádám pro přátele, kteří jsou na volné noze jako já, digitální nomádské pobyty na pár týdnů v cizině. Seženu bydlení, rozešlu pozvánky a jedem! Loni v únoru jsme byli v Andalusii, přes léto v Barceloně a tuto zimu padla volba na Casablancu.

S IHNEDem jsme se domluvili, že vám ten náš nomádský život přiblížím prostřednictvím online reportáže. Každý den jsem posílal pár postřehů, abyste si udělali představu, co vše život digitálního nomáda přináší. Na konci článku též najdete on-line rozhovor, kde jsem odpovídal na vaše otázky.

Řadu dalších informací o tomto životním stylu najdete v mém shrnujícím článku ZDE 

Madridské zastavení (úterý 31. ledna – pátek 3. února)

Cestu jsem si tentokrát prodloužil o pár dní v Madridu. Jednoduchý pokoj pro dva se snídaní na 4 noci v centru hlavního města jsme si pronajali za $200 přes Airbnb přímo od paní domácí. Dobrá volba. Za 3 dny jsme toho stihli hodně. Hlavně sníst a vypít.

To nejlepší jsme si nechali na pátek – restaurace Botin je podle Guinessovky nejstarší na světě, v provozu od roku 1725. Krásný starobylý interiér, úslužná obsluha, přijatelné ceny, špičková tradiční kuchyně a vína z místní produkce. Až pohádkový zážitek v předvečer odletu do Maroka.

Datový roaming v Casablance. Ani bit (sobota 4. února)

První dojem z Maroka se blíží Egyptu. Samotná Casablanca vypadá jako město, které má nejlepší léta za sebou. Všude nepořádek. Zlatý Madrid!

Po přistání mi přestal fungovat datový roaming. Ve Španělsku běžel skvěle, tady ani bit. Na horké lince Vodafone pro firemní zákazníky mi slíbili rychlé řešení, ale už to druhý den nejede. Naštěstí se bez dat v mobilu obejdu.
Aspoň že převzetí bytu proběhlo hladce. Na místní poměry luxusní apartmán pro 6 lidí na 2 týdny za cca 700 euro, to je za babku.

Večer jsme ještě stihli tureckou saunu v lidovém hammamu Ziani. Hygiena šílená. Masér drhl všechny jednou a tou samou žínkou, ale masáž neměla chybu. Vzpomněl jsem si při ní, jak letušky před přistáním v Madridu sbíraly použité plastové nádobí v mikrotenových rukavičkách. Vtipný kontrast.

Šest digitálních nomádů v Casablance (neděle 5. února)

Dorazil zbytek výpravy, takže už jsme v plném počtu 6 digitálních nomádů. Zatímco v Barceloně jsme byli 3 kluci a 8 holek, do Casablancy s námi žádné ženy nejely. Muži v arabských zemích jsou prý podle nich dotěrní, a proto se jim nechtělo. Beru to jako ponaučení propříště.

Rozdělili jsme si postele, rozchodili Wi-Fi a Dušan si hned založil blog o naší cestě. K iPhonu má klávesnici, takže může psát úplně všude. Odpoledne bylo na sluníčku 25°C a takhle spisoval v kavárně během naší procházky do nedalekého komplexu královského paláce.

Zablokovaný Skype a zanedbaná Casablanca (pondělí, 7. února)

Hodně času jsme strávili spontánní debatou o (ne)potřebě ochrany duševního vlastnictví. Aleš o tom nedávno vydal výborný článek na svém blogu, takže měl co říct, a ostatní jakbysmet.

Odečtem elektroměru jsme zjistili, že denní limit elektrické spotřeby 10 kWh, který nám stanovil pan bytný, nepokryje ani běžnou spotřebu. Ta je až 3x vyšší, takže jsme mu poslali reklamaci emailem a snad naše argumenty přijme.

Kluky také dost nemile překvapilo, že marocký telekom, přes který jsme připojeni na internet, úspěšně blokuje Skype. Maročani hodně volají do zahraničí a tahle blokáda jim zřejmě má zabránit v tom, aby to dělali zdarma.

Odpoledne jsme si prošli historické jádro města, které je opravdu dost zanedbané. Ani drobné podnikání zde nekvete. Restauracím chybí položky na lístku a prodavači často působí apaticky, jako by nabízené zboží jen fasovali.

Turecké lázně v Maroku a neschopní taxikáři (úterý 7. února)

Je na čase, abych představil jmenovitě své spolubydlící digitální nomády, kteří dnes pilně celý den pracovali:

* Dušan Janovský (konzultant vyhledávání)
* Aleš Drobek (překladatel angličtiny)
* David Grudl (PHP vývojář, přiletí v sobotu)
* Michal Till (JavaScript vývojář)
* Dan Srb (UI designér)
* Tomáš Otradovec (Oracle vývojář)

Limit elektrospotřeby nám pan bytný obratem na naši žádost zvedl.

Všichni zde však tak ochotní nejsou. Dnes večer jsme například měli velký problém stopnout taxík, který by nás svezl na druhý konec města. Výmluvy, vytáčky, všechno, jen ne chuť si vydělat. Vzal nás až tak 30tý zastavený taxikář, po půlhodině stepování na rušné křižovatce. Neuvěřitelné!

Jeli jsme do údajně nejlepších tureckých lázní ve městě, hammámu Le Pacha. Byl čistější než ten první v sobotu, ale ani ne tak dobrý jako průměrný český wellness. Pro mne osobně je nadále absolutní špičkou tradiční hammám Al Andalus ve španělské Granadě, jehož intimní romantická atmosféra mě loni v zimě úplně dostala. Zprovoznit takovou atrakci v Praze by mohl být hodně zajímavý podnikatelský záměr, ovšem s dost velkou počáteční investicí.

Systémová apatie (středa 8. února)

Uvažoval jsem o tom, že kdyby v Česku neproběhla sametová revoluce, ale jen postupné uvolnění režimu, dost možná by to u nás dnes fungovalo podobně jako v Maroku. Není to ani totalita, ani bohatství a svoboda, spíše taková lehká únava ze systému, systémová apatie.

Sociální rozdíly ve městě jsou obrovské. Z hlediska Evropana je paradoxní, že čím starší čtvrť, tím větší nepořádek a chudoba.

Nejstarší část Stará Medina, která pochází z doby před francouzskou okupací, je zároveň nejvíce zanedbaná. U nás by to bylo naopak.

Navštívili jsme i místní hipster čtvrť La Corniche, kde byste na první pohled nepoznali, že nejste na Západě. Někteří sociologové tvrdí, že velké sociální rozdíly vedou k občanským nepokojům. Přál bych si, aby se to Maroku vyhnulo.

Fes (čtvrtek 9. + pátek 10. února)

Dva dny ve středověkém labyrintu města Fes ve mně zanechaly hluboký dojem. Neproniknutelné pěší bludiště ulic, průchodů, plácků, slepých uliček, bazarů, krámků a modliteben dýchá tajemstvím mýtických Stínadel. Bez přístupu aut, pod záštitou UNESCO, zastavil se zde svět v jakémsi snovém bezčasí.

Přespali jsme ve studeném a vlhkém penzionu Talaa, ale naší pravou základnou bylo nedaleké Cafe Clock - zdaleka nejpřívětivější podnik, jaký jsme dosud navštívili (a mimochodem skvěle zaběhlý byznys). Měli jsme také to štěstí slyšet vynikajícího flamenco kytaristu a já zažil magický moment, když mě v jedné postranní uličce obestřela píseň od Katie Melua. Fes má ovšem i absurdní tvář. Na tržišti koupíte cokoliv, třeba čerstvě
uťatou velbloudí hlavu.

Antiproduktivita (víkend 11. a 12. února)

V sobotu odletěl spokojený Aleš a vystřídal jej David Grudl. Kluci se na něj moc těšili. Střídání nomádů během pobytu je běžné. Ne každý může jet na celou dobu a je to také skvělá prevence ponorkové nemoci. Stejně jako setkávání přes místní CouchSurfing, což je nejužitečnější sociální síť pro nomády vůbec.

Robert Vlach a David Grudl, foto Dušan Janovský

Náš první víkend v Casablance byl krásně antiproduktivní. Prokecali jsme spoustu času (mj. o konferencích nebo prospěšnosti alkoholu), uspořádali noční kino a prošli pod jarním sluncem notný kus města. Tom se vrátil z Fesu a přivezl moc pěknou panoramatickou fotku:

Proč to dělám? (pondělí 13. února)

Ani někteří mí přátelé (natož účastníci internetových diskusí) nechápou, proč to dělám. Proč si neudělám dovolenou jako každý normální člověk a trmácím se přes půlku světa, abych tam, jejich slovy, dělal to co doma?

* Vnější podněty. V cizině toho nikdy moc neudělám, avšak produktivitu vynahrazuji kvalitou. Ty nejlepší myšlenky a nápady si vždy přivážím z pracovních cest --- díky změně prostředí, kontaktu s místními lidmi a jejich kulturou. (Na dovolené, kde si chci hlavně povyrazit a odpočinout, to tak nemám, protože práci pustím úplně z hlavy.)

* Dynamika skupiny. Nechte pár chytrých a zajímavých lidí pár týdnů pracovat na jednom místě a začnou se dít úžasné věci. Zapálené a přitom velmi korektní debaty, desítky nových podnětů a zážitků, sdílení všeho možného a samozřejmě kopa zábavy.

* Pohoda. Na to, že každý den pár hodin pracujeme, se to pocitově hodně podobá poznávací dovolené. Takže si pár týdnů docela užívám, aniž bych se dostal s prací do skluzu. Objevím nové místo, procestuji jeho okolí a každý den si najdu nějakou zábavu. A kromě toho je tu 28°C na sluníčku, zatímco u nás doma 20 pod nulou.

Valentýnský speciál (úterý 14. února)

Dnešek byl docela pracovní. Všichni se snažíme dorazit resty před zítřejším výletem do Marakéše. Večer jsme chtěli decentně zapít Valentýna, ovšem sehnat v Casablance alkohol nebylo vůbec jednoduché. Není tady drahý, ale ani žádaný. Naštěstí jsme před pár dny objevili zasutou podzemní prodejnu alkoholu s příznačným názvem Cave. Marocké víno není ničím charakteristické, nebo jsme zatím neměli štěstí na výjimečné vinařství.



Pár lidí se mě dotazovalo, jak se takový nomádský pobyt pořádá. Mám celkem jednoduchý systém. Základ je dát dohromady jádro skupiny - pár lidí, kteří jsou odhodláni jet na celou dobu a myslí to vážně. S nimi pak vybereme a zaplatíme vhodnou nemovitost s nějakou kapacitou lůžek navíc. Ta pak nabídneme za rozumnou cenu širšímu okruhu přátel a zájemců, až se nám celá kapacita naplní. V konečném důsledku má jádro skupiny menší náklady a větší zodpovědnost, zatímco hosté platí o něco víc a nemusí se o nic starat. Spokojení jsou všichni.

Marakéš ráda cash (středa 16. + čtvrtek 17. února)

Dva dny a jednu noc jsme s klukama strávili v Marakéši. Impozantní náměstí Jemaa el-Fnaa, plné stánků, prodejců a umělců, patří k největším a nejrušnějším na světě. Na doporučení kamaráda jsme se ubytovali v nedalekém hostelu Equity Point, který nás úplně nadchnul svou lokalitou, řešením, cenou i kvalitou služeb. Jedno z nejkrásnějších míst k ubytování, jaké jsem kdy navštívil, má i vlastní hammám a bazén pro hosty:



Temnou stranou Marakéše je neuvěřitelně vysoká koncentrace scamu - bezohledných útoků na turistovu důvěru od samozvaných průvodců a podvodníčků, ale také běžných prodejců zboží a občerstvení. Drobné i větší podvody, klamy a lži tvoří bezpochyby velký díl příjmů místního turistického průmyslu. Ten si podrobil celý střed města natolik, že výsledek již nepůsobí nijak autenticky. Velmi smutné. Beru to jako memento, že ne vždy je žádoucí dát volnému trhu zcela volnou ruku. Fes mi tedy učaroval mnohem víc, ačkoli i do Marakéše se možná rád někdy vrátím.

Rozuzlení (pátek 17. února)

Vyřešil jsem záhadu neochotných taxikářů. Natrefili jsme na taxík s tabulkou tarifů a rázem je to jasné: ceník je nastaven tak, že pro ně není moc výhodné jezdit daleko. Cena za 1 km je směšně malá, profitují hlavně z nástupního poplatku (1,70) a minimální ceny přepravy (7). Delší výjezdy z centra jsou nevýhodné, navíc zatížené náklady na návrat.



Večer před odletem jsme navštívili místní restauraci A Ma Bretagne, kterou mnozí znalci hodnotí jako nejlepší v Africe. Jedno jídlo lepší než druhé, o kvalitách vín, interiéru a obsluhy ani nemluvě! Dokonalá tečka za pobytem, který nakrátko propletl osudy sedmi jedinečných profesionálů:

Co obnáší digitální nomádství? Roberta Vlacha jste se mohli ptát přímo do Maroka.

• Diskuse
• Celkem 18 příspěvků