To euro je na vás, pane premiére!

U nás je to zatím bohužel ale tak, že čím méně rozhodně a jednoznačně působí předseda vlády, tím razantnější slovník používají odpůrci navržených kroků a vůbec autoři, kteří buď Evropské unii dlouhodobě nepřáli nebo v posledních měsících zjistili, že je to celé špatně vymyšlené a oni už na to vlastně dávno upozorňovali. To by samozřejmě nebylo samo o sobě nic zvláštního a nakonec řada kritických názorů má racionální jádro, které není dobré apriorně odmítat. Horší je ale to, že debata je zatížena mnoha tvrzeními a klišé, která se často nezakládají na pravdě a vytvářejí dojmy, které jsou ne-li nepravdivé, pak přinejmenším vůči realitě významně posunuté.

Jsme opravdu tak skvělí?

Začněme rozhořčeným tvrzením, že jsme chudší země a naším úkolem není platit cizí dluhy. Platit cizí dluhy po nás ovšem v současné době nikdo v žádném z návrhů nechce. Jediná země v problémech, která zjevně nebude schopna splatit všechny své dluhy, je zatím Řecko. Část jeho dluhu (na pondělní schůzce Merkelová-Sarkozy se mluvilo až o 70 procentech) mu odpustí majitelé dluhopisů (tedy vesměs banky a finanční instituce), nikoli MMF nebo evropské instituce. Všechny prostředky, které jsme dosud na celou současnou krizi přispěli nebo přispět bychom měli, jsou úročené půjčky, u kterých sice hrozí, že v krajním případě mohou být splaceny jen zčásti, ale v žádném případě nejsou apriorní nevratnou dotací ve prospěch jiného státu.