Začněme vtipem, který časopis New York uveřejnil tento týden ve svém speciálním čísle k desátému výročí teroristických útoků na USA.

"Ťuk, ťuk, ťuk."

"Kdo je tam?"

"11. září."

"Kdo? Jaké 11. září?"

"Vidíš?! A to jsi sliboval, že nikdy nezapomeneš!"

Je to jen žert. Přitažený za vlasy. Každý Američan, který byl před deseti lety dost starý na to, aby vnímal svět kolem sebe, ví a nemůže zapomenout, co se tehdy stalo. A těžko si představit, co při čtení časopisu New York mohou cítit rodiny a blízcí bezmála tří tisíc obětí 11. září.

Ale ten vtip, který většina ostatních lidí přijme bez pohoršení, výmluvně ukazuje, že šok už dávno vyprchal a společnost se posunula. Lidé, kteří byli na vrcholu kariéry, odešli do důchodu. Děti, které tehdy nebyly na světě, se o 11. září možná právě teď poprvé dozvídají od rodičů nebo ve škole. Emoce ustupují racionálním hodnocením. Amerika obhlíží své zisky a ztráty.

Příliš drahé vítězství

Z perspektivy dne, kdy lidé psali po zdech "We never forget!", Amerika svůj boj vyhrává. Nebyla znovu napadena, strůjce útoku, teroristická síť Al-Káida, je stínem své bývalé struktury, organizačně poničena, bez vůdce, odstřižena od finančních zdrojů. Je nanejvýš nepravděpodobné, že by se Al-Káidě mohlo v blízké budoucnosti, pokud vůbec někdy, podařit ve Spojených státech znovu tak spektakulárně a ničivě udeřit. Vyhlášení prezidenta George Bushe, že strůjci útoku budou dostiženi a potrestáni, se naplnilo. Sice až letos v květnu a už za jeho nástupce v úřadě Baracka Obamy, ale Amerika v tu chvíli pocítila úlevu, možná až katarzi.

Právě toto zadostiučinění, nekomplikované a takřka všeobecně sdílené ale nápadně ostře kontrastuje s tím, jak teď, s odstupem několika měsíců, společnost rozpačitě, rozporuplně reflektuje širší a obecnější dědictví uplynulé dekády. Jak se Spojené státy změnily? A čím jsme vlastně za těch deset prošli? A především: je Amerika silnější, ekonomika prosperující a společnost bohatší než před deseti lety?

A jakkoli bylo 11. září pro Američany frustrující zkušeností, pravdivé odpovědi na tyto otázky pro ně mohou být více skličující, než když se před deseti lety báli, zda nepřijde další útok. Nic tak dramatického teď nehrozí. Al-Káida je poražena. Jenže cena, kterou za to Amerika zaplatila, je daleko větší, než si společnost uměla představit.

Dokončit, co táta začal

V knižních pamětech Okamžiky rozhodnutí prezident Bush zachycuje své myšlenky, když 11. září dostal první zprávy o útocích. "První letadlo, to ještě mohla být nehoda. Druhé, to už byl definitivně útok. Třetí - to bylo vyhlášení války." Později toho dne, když se z letecké základny v Nebrasce prostřednictvím videokonference spojil s klíčovými lidmi Rady pro národní bezpečnost, poprvé definoval, že jeho prezidentství, které bylo do té chvíle nevýrazné, dostalo náplň. "Jsme ve válce s terorem," vyhlásil George Bush.

Zraněná, vystrašená Amerika se s tím ztotožnila, společnost se cítila být semknuta k jednomu cíli, 11. září se zdálo být novým Pearl Harborem. Prezident, který se v tu chvíli opíral o takřka osmdesátiprocentní podporu veřejnosti, se tak mohl se svým týmem vypravit na misi, která přesahovala porážku Tálibánu a zničení Al-Káidy. Ten plán byl mnohem širší. Odstranění Saddáma Husajna mělo nejen dokončit to, co Bushův otec jako prezident nechal otevřené, ale také ve prospěch USA mělo změnit, jak věřil Bushův neokonzervativní tým, situaci v celé oblasti širšího Blízkého východu.

Na podzim 2002 Kongres Bushovi bez větších problémů schválil možné použití síly v Iráku. Bílý dům měl sice problémy s předložením přesvědčivých důkazů o údajných Saddámových zbraních hromadného ničení, důvěra společnosti ovšem stále ještě držela pohromadě, a když pak v očích veřejnosti nejmírumilovnější člen administrativy, ministr zahraničí Colin Powell, v únoru 2003 v OSN před celým světem potvrdil, že v Iráku zbraně jsou, cesta na Bagdád byla otevřena. Údajné Saddámovy zbraně se ale v Iráku nenašly, a už v druhé polovině roku 2004 se navíc po prvotním hladkém dobytí Bagdádu začala bezpečnosti situace v zemi prudce zhoršovat. Americké vojáky decimovaly improvizované bomby povstalců, země upadala do občanské války.

Nicméně Američané v listopadu 2004 znovu zvolili prezidenta Bushe do Bílého domu. Evropští komentátoři tomu nerozuměli a psali: Jak může být několik desítek Američanů tak hloupých? Jenže nešlo o hloupost, nýbrž o obrovský sebeklam. Který tehdy Spojené státy ještě neviděly.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se