Největší nebezpečí pro eurozónu spočívá v tom, že dluhová krize postupuje na poměry blahosklonných evropských politiků příliš rychle.
Během několika týdnů se nutnost řešení posunula od plánu A (úspory) přes plán B (odpuštění dluhu díky kombinaci fiskální pomoci a přispění držitelů dluhopisů) k plánu C (rozšíření ochranného valu EFSF, aby pokryl případnou pomoc pro Španělsko a Itálii).
Italský parlament schválil škrty ve výši 48 miliard eur - čtěte ZDE
Vznik evropské ratingové agentury bude stát stovky milionů eur. Kdo ji vytvoří? - čtěte ZDE
EU povykuje okolo plánu B, Německo odmítá plán C. Politici doufají, že plán B vyloučí hrozbu scénáře C. To by byl však možný případ tak před čtyřmi týdny. Ale proč by nyní rozhodnutí způsobit bankám ztráty mělo uklidnit trhy, které panikaří kvůli Itálii?
Lze těžko pochopit, proč začaly panikařit zrovna nyní - problémy Itálie nejsou ničím novým. Země potřebuje růst o 2 až 3 procenta, aby se udržela v eurozóně. Nebo jí pomohou nižší úrokové sazby.
Před pěti lety jsem tvrdil, že rozpad eurozóny je téměř nemožný. Loni jsem psal, že riziko už není nevýznamné, ale stále je nízké. Nebezpečí však roste - ne kvůli krizi samotné, ale kvůli odpovědi politiků. Dnes je podle mě pravděpodobnost rozpadu měnového bloku padesát na padesát.
Ne proto, že bych nevěřil slibu Evropské rady, že udělá vše pro záchranu eura. Obávám se, že už je na to příliš pozdě.
Jediným řešením je společný dluhopis eurozóny. Avšak náklady na toto řešení postupně rostou a stává se politicky neprůchodné, protože spready výnosů dluhopisů velkých zemí se rozevírají.
Evropské politické špičky přitom dělají zásadní chybu v přístupu ke krizi. Toto není krize malé země na okraji eurozóny ani krize zaviněná ratingovými agenturami či spekulanty. Jde o systémovou krizi měnové unie, která odmítá být fiskální unií.
Německá kancléřka Angela Merkelová se hodně vzdálila od svého postoje před 18 měsíci, kdy odmítala poskytnout Řecku peníze. Krize nyní předhání limit její "politické rychlosti". Italský ministr financí Giulio Tremonti ji minulý týden přirovnal k cestujícímu v první třídě Titaniku. Jeho vztek je pochopitelný - flegmatická reakce Merkelové pohání krizi.
Panu Tremontimu radím, aby se kancléřce Merkelové postavil. Jeho vláda by měla přijmout dvouvětvou strategii. První větev bych nazval plán D. Tedy nouzový plán, pokud by Merkelová stále opakovala, že víc už udělat nemůže.
"D" znamená devalvace měny nebo default (bankrot). Netvrdím, že by Itálie měla opustit euro. Měla by se ale připravit na tuto možnost. Měla by Merkelové naznačit, že Itálie může zůstat v eurozóně pouze tehdy, sníží-li se úrokové sazby. A toho lze podle mého dosáhnout pouze společným dluhopisem eurozóny.
Druhá větev strategie by pak měla řešit pomalý růst produktivity v zemi.
Plán D by zřejmě znamenal konec Evropské unie, jak ji známe dnes. Myslím, že ani kancléřka Merkelová nechce zajít tak daleko. Odkládání řešení znamená kolaps.
Čeká nás finanční krize verze 2.0?
- Diskuse
- Celkem 5 příspěvků
Konec Macháčkovských svodek?
Kéž by.
je lepší než zoufalá shrnutí, která jste produkovali doteď. Ale...
Ve FT asi neumějí česky :-) Ale někdo od nich by byl při kontrole...
Ono stačí, že ihned kompletně obšlehla desig wsj.com
- Projektový manažer - stavebnictví
- Vedoucí týmu - správa pojištění
- EASA Certification Lead
- Czech Republic Travel & New Products Manager
- Project Manager - Prague
- Head of Controlling - Prague
- koordinátor vzdělávacích akcí a kurzů
- Head (m/f) R&D Competence Center Czech Republic
- Ředitel(ka) obchodu a marketingu
- Vedoucí oddělení IE































